Trifid a popularizace botaniky

Trifid byl stvořen anglickým spisovatelem píšícím pod jménem John Wyndham v knize Den trifidů (The day of the Triffids, česky 1972 ¹⁾ ), která poprvé vyšla r. 1951 a stala se světovým bestsellerem. Trifid je jediným rostlinným „literárním hrdinou“ světového formátu. Co způsobilo jeho popularitu? Má spoustu nerostlinných vlastností, jako jsou pohyb, nemodulární růst, vnitrodruhová komunikace, učení či sluch. Pokusila jsem se o rekonstrukci jeho podoby, při které jsem se striktně řídila Wyndhamovým popisem. Kresby doprovázející knihu obvykle značně přehánějí a trifida zpodobňují jako obrovskou trojnohou rostlinu s masožravým květem (masožravé rostliny mívají k lapání či trávení uzpůsobené listy, ne květy). Autor však jasně píše, že se rostlina skládá z kulovité, napolo v zemi schované hlízy, z níž vycházejí tři kořeny. Ty může rostlina vytáhnout z hlíny a pohybovat se jako obživlá trojnožka. Vzhůru z hlízy vyrůstá jakýsi bylinný kmínek, který je zakončen nálevkou, v níž je stočená lapací harpuna, poněkud připomínající jazyk chameleona. O květech a fotosyntetických listech se autor vůbec nezmiňuje, vyšla jsem proto z předpokladu, že jsou zcela nenápadné. Listy jsem udělala klasického „švestkového“ tvaru a umístila je na malé větvičky na kmínku. Vyšla jsem z analogie s normálními rostlinami, kde listy vyrůstají na nejmladších letorostech. Protože autor nezmiňuje žádné větve, předpokládám, že listy vyrůstají ze zkrácených větviček, tzv. brachyblastů, které jsou nenápadné, a mohly tedy uniknout jeho pozornosti. Květy jsem umístila pod nálevku, stejně jako plody. Autor zmiňuje polohu a tvar plodů: jsou podobné pukavým luskům, ale obsahují obrovské množství malinkých, jakoby prachových semen.

Potíž je s morfologickou interpretací nálevky obsahující vystřelovací zařízení, i když je v knize podrobně popsána. Rostliny jsou zpravidla tvořeny stonkem, na jehož vrcholu je apikální meristém, který si můžeme představit jako zasunovací anténu. Dílky – internodia stonku – se odspodu natahují a nahoře přirůstají nové, dokud apikální meristém nezahyne nebo se nezmění v květenství. Trifid naproti tomu má už od raného mládí stonek zakončený nálevkou, tedy hotovým orgánem. Jak potom roste do výšky? Vodítkem by mohly být autorovy poznámky o tom, že na místě zničené nálevky za nějakou dobu doroste nová. Dá se tedy očekávat, že meristematické pletivo nutné k produkci nové nálevky po poranění, k výškovému růstu či k zakládání nových květů se nachází pod nálevkou, stejně jako se apikální meristém kořene nachází pod kořenovou čepičkou.

K rostlině neodmyslitelně patří také tři proutky vyrůstající z hlízy, které slouží k vydávání zvuku a snad také k jeho přijímání, a nemají tudíž analogii v nám známém rostlinném světě.

Tolik k morfologii trifida. Zajímavý je však i jeho růst. Zatímco většina rostlin tvoří modulární strukturu větvících se stonků, trifid roste spíš jako živočich – v raných fázích ontogeneze vypadá jako zmenšený dospělec. Živočišné je na něm vnímání a vydávání zvuků, i když v knize nejsou přímé důkazy, že trifid skutečně komunikuje s ostatními jedinci svého druhu, ale jsou tam podány pádné důkazy toho, že se orientuje podle zvuku.

Pohyb nalezneme u spousty rostlinných druhů, avšak jeho forma se zásadně liší od způsobu pohybu popisovaného u trifida. Rostlinný jedinec (pomineme zde šíření semen nebo pylu) se pohybuje klonálním růstem, který může znamenat až několikametrovou vzdálenost, již rostlina urazí za rok. Tento pohyb se děje pomocí nějaké horizontálně rostoucí části rostliny nazývané v angličtině „spacer“. Tato struktura, říkejme jí třeba „plížidlo“, je tvořena stonkem (např. oddenkem nebo šlahounem), kořenem, zřídka i listem a způsobí, že dceřiný prýt vyroste v určité vzdálenosti od mateřského prýtu rostliny. To znamená, že prýt jako takový (rostlina, jak ji vnímáme v přírodě: svislý stonek s listy zakončený květem) se pohybovat nemůže, ale jedinec vzniklý z jedné zygoty (geneta) se v průběhu života může právě pomocí plížidel pohybovat poměrně čile. Trifid má jen jeden prýt po celý život a ten se pohybuje – pohyb je tedy opět podobný spíše tomu, co je obvyklé v živočišné říši, než tomu, co je možné v říši rostlinné. Způsob pohybu je opravdu originální: rostlina vytáhne z půdy, kde dosud nasávala vodu a v ní rozpuštěné minerální látky, tři kůlovité kořeny a kráčí s jejich pomocí rychlostí pomalejšího člověka. Kontrakce kořenů u rostlin najdeme – nemají však za následek vytažení kořenů z půdy, ale zatažení rostliny hlouběji do půdy, aby tak získala ochranu před mrazem či suchem.

Neobvykle rychlým a cíleným pohybem se vyznačuje vystřelovací zařízení uložené v nálevce plné trávicích tekutin a určené k lapání kořisti. A to ne kořisti ledajaké, trifid běžně loví lidi a rozhodně nečeká (jako ostatní masožravé rostliny), až kořist sedne na lep nebo je nasáta do pasti. Aktivně jej podle sluchu lapí, omráčí, a posléze pozře.

Kde se vůbec vzal tento „antihrdina“ ve Wyndhamově knize? Autor naznačuje, že byl produktem šlechtění kulturních plodin v Sovětském svazu. Tento hypertajný produkt genových manipulací unikl z kultury a rozšířil se díky svým prachovým semenům do celého světa. Trifid si tak může k prioritám jediného rostlinného knižního hrdiny, nejpohyblivější rostliny, nejmasožravější rostliny, připsat i unikátní invazní vlastnosti a samozřejmě nesmíme zapomínat, že jde o rostlinu užitkovou, která produkuje velmi kvalitní rostlinný olej. O trifidovi se autor domnívá, že je produktem šlechtění samotného Lysenka, sovětského zemědělského genetika, který byl přítelem Stalinovým a zasloužil se o potlačení slibného vývoje sovětské genetiky a perzekuce tehdejších předních ruských genetiků. Je tedy zřejmé, že Lysenko zaséval hrůzu daleko za hranicemi a jako takový zanechal prostřednictvím Johna Wyndhama stopu ve světové literatuře. ¹⁾

Co plyne z podrobnějšího studia tohoto případu? Hrdinou, i když záporným, může být rostlina jen tehdy, když ji obdaříme živočišnými atributy do takové míry, že ji s rostlinným světem spojuje opravdu jen málo, přičemž některé gangsterské vlastnosti jsou vítány. Typická rostlina je tudíž pro nás nezajímavá a o to těžší je úloha botanických popularizátorů.