Léčba Darwinem

V edici Europa vyšel v nakladatelství Academia po 36 letech znovu český překlad druhé nejslavnější Darwinovy knihy O původu člověka (The descent of man, Murray, Londýn 1871). Tato kniha patří věru k základnímu tezauru evropského písemnictví a lze se jen podivovat, že nebyla dosud našim studentům a přírodovědným či humanitním intelektuálům k dispozici jinak než v několika málo exemplářích zbylých po knihovnách. Tvoří celek s knihou O pohlavním výběru, která byla vydána předloni (viz Vesmír 85, 369, 2006/6). Z původně rovněž dvousvazkového díla vycházejí v české verzi zvlášť kapitoly věnované zvířatům a zvlášť kapitoly věnované lidem, které jsou zde otištěny ve stejném složení jako ve vydání z r. 1970 (kapitoly o pohlavním výběru u zvířat byly tehdy vynechány a v překladu vyšly až v zmíněné knize r. 2005). České edice se s nevšední pílí a odpovědností ujala opět Hana Marsault-Rejlková, která revidovala (či z valné části znovu provedla) překlad druhého doplněného vydání z r. 1874, vykazující řadu nepřesností a významových posunů. Rovněž byl zařazen Darwinův obsáhlý poznámkový aparát, v prvém českém vydání zcela vynechaný. Darwinova kniha vychází opět jen s minimem komentářů, zejména pak jsou vynechány ty, které by ji „uváděly na pravou míru“, ať už s ohledem na novější výzkumy či na soudy a předsudky 19. věku. V zásadě jsme doplňovali jen současná česká a vědecká jména zvířat zmiňovaných v textu a nutné údaje pouze tam, kde by dnešnímu čtenáři bylo ztíženo pochopení (u anglických měr a vah, historických zeměpisných názvů apod.).

Jak jsem zdůrazňoval už v předmluvě ke knize O pohlavním výběru, mluví klíčový historický text z dějin vědy sám za sebe a touží-li čtenář po poznatcích „čerstvějších“, má k dispozici řadu moderních publikací k tématu lidské fylogeneze a paleoantropologie. Uvidí pak nejen, kolik údajů se od té doby nově nashromáždilo, ale i kolik jednotlivostí a témat ve srovnání s Darwinem „kleslo pod obzor“. To je ostatně základní a nenahraditelné poučení z dějin vědy obecně a biologie zvláště, které musí získat každý vědec pro sebe samého vlastní silou, podobně jako je nebetyčný rozdíl slyšet o Anglii vyprávět a navštívit ji. Ze všech Darwinových knih právě tato vyvolala nejbouřlivější veřejnou diskusi, ba skandál. Darwin to ostatně správně tušil, vydání knihy ze všech sil oddaloval a „obrňoval“ ji houštinou odkazů na jiné vědecké publikace i ústní informace seriózních informátorů z obav, že bude obviněn z nevědeckosti a nevázaného fantazírování. Obava nebyla bezdůvodná. Zatímco u jiných živočišných skupin už tehdejší paleontologie mohla dodat vývojové teorii množství důkazního materiálu (např. právě r. 1861 byl téměř jako na objednávku objeven fosilní prapták Archaeopteryx lithographica), o fosilních formách člověka se v době vydání knihy nevědělo téměř nic. Není divu, lidské fosilie jsou ve srovnání s jinými savci mimořádně vzácné a bez zacíleného výzkumu na místech většinou od Evropy vzdálených je pravděpodobnost nálezu mizivá. Od zkušeného paleontologa G. Cuviera pocházela okřídlená věta o tom, že „není člověka zkamenělého“ (l’homme fossile n’existe pas). Jediné, co bylo tehdy k dispozici, byla kostra neandertálce, pojmenovaná po nalezišti Neandertal mezi Düsseldorfem a Elberfeldem. Skelet, objevený r. 1856 při lámání kamene v jeskyni, vzbudil všeobecnou pozornost, ale u jednotlivého nálezu je vždy obtížné určit, zda jde o typického příslušníka nějaké už vymizelé formy, nebo o postiženého jedince současného člověka. ¹⁾ Není proto divu, že i slovutní odborníci, například patolog Rudolf von Virchow, pokládali kostru za pozůstatky postiženého soudobého člověka, ba vyskytly se názory, že jde o „degenerovaného rusko-mongolského kozáka“ z tažení ruských vojsk pronásledujících Napoleonovu armádu, bídně skonavšího v opuštěné sluji. Jiná neandertálská lebka, nalezená r. 1848 v Gibraltaru, byla tou dobou v depozitářích Britského muzea.

A tím výčet končí. Známý německý evoluční biolog a Darwinův přívrženec Ernst Haeckel (viz Vesmír 84, 712, 2005/12) vydal sice r. 1869 populárněnaučnou knihu Die natürliche Schöpfungsgeschichte (Přirozené dějiny stvoření), v níž na základě své knihy Generelle Morphologie (Obecná morfologie) z r. 1866 pojmenoval a popsal spojovací článek mezi lidoopy a lidmi, ale šlo pouze o produkt velmi bohaté Haeckelovy tvůrčí fantazie. „Pithecanthropus alalus“ („opočlověk nemluvící“) byl tehdy sice očekáván, ale nikoli nalezen. Jeho rodový název byl později použit pro Duboisův nález z Jávy. Nehledě na tuto „vadu na kráse“ odvedl Darwin jako vždy neobyčejně svědomitou a invenční práci na problematice možného odvození člověka z vyšších primátů. Součástí knihy měly být původně i kapitoly vydané později jako samostatná kniha The expression of the emotions in man and animals (Murray, London 1872). ²⁾ Materiál byl příliš rozlehlý, a zejména v kombinaci s otázkami pohlavního dimorfizmu a výběru už tak jako tak „přetékal“. Je dobré podotknout, že i kdyby Darwin nevydal nikdy nic o evolučně-selekční teorii ani o původu člověka, dostatečně by se proslavil svými pracemi o zoopsychologii a domestikaci živočichů.

I jeho kniha o člověku je ukázkou neobyčejného pozorovacího talentu a úcty k empirickým zkušenostem oproti doktrinálním pravdám (obě zmíněné kvality dosáhly v Darwinově osobnosti jednoho ze svých vrcholů). Je smutnou skutečností, že brzy se právě tato Darwinova kniha může dočkat i v západním světě zákazu reedic, ať už proto, že není dost „kreacionistická“, nebo proto, že není dost „politicky korektní“. Vítězství doktríny nad zkušeností, jakkoli dobově zabarvenou atmosférou viktoriánské éry, je vždycky smutnou událostí v evoluci i devoluci lidského ducha, přichází však z historického hlediska poměrně pravidelně. Proto vidím reedici Darwinových spisů jako jednu z priorit přítomné doby, stejně jako rehabilitaci lidí nadaných pozorovacím talentem oproti „afektuálům“ vřeštícím se zavřenýma očima poučky milé jejich srdci, bez snahy jen trochu se po světě porozhlédnout. Ani v Darwinově době nechyběli, byť mívali klasičtější vzdělání a lepší vychování než dnes. Navíc otázka původu člověka je neobyčejně choulostivá a drtivá většina náboženství vždy zdůrazňovala nějakou analogii a souvislost Boha či bohů a člověka, jenž jimi byl nejen stvořen, ale je jim na jakési rovině i podobný. ³⁾

Člověk vskutku není živočišný druh „jako každý jiný“ – koneckonců paviáni ani krabi knihy o možnostech svého původu nepíší, a pokud snad někde v koutku své duše o něčem podobném uvažují, nemáme jak to zjistit. Člověk je jistě událost v dějinách Země a možná i vesmíru ojedinělá, hodná mimořádné pozornosti, ne nadarmo byl tradičně pokládán za „svorník veškerenstva“. Člověk zajisté vyniká nad ostatní živočichy nejen v dobrém, ale i ve zlém, a název „zvěrstvo“ pro mimořádné špatnosti je spíše výrazem naší arogance než přiléhavým označením pro něco, co vyžaduje i typicky lidskou vynalézavost a organizační um (viz Vesmír 79, 717, 2000/12). Rovněž dichotomie „člověk“ – „zvíře“, v níž druhá kategorie zahrnuje celé pandemonium od trepek po šimpanze, je velmi málo šťastná (je to trochu jako dělit lidské artefakty na „lampy“ a „věci“) a jestliže s ní někteří humanitní vzdělanci operují jako se samozřejmostí, budí to právem v řadách biologů rezervovaný odstup (ti zase propadají opačnému omylu – vidí v člověku „nahou opici“, od ostatních sotva odlišnou). Tendence nějak ostře se odlišit od zvířat je prastará – už řada archaických národů podnikala rozmanité ceremoniální „zkrášlovací“ operace právě za tímto účelem – bylo třeba si například nabarvit zuby, aby nebyly „jako zuby psů“, či vytrhávat si řasy, aby oči „nebyly jako oči pštrosů“. Tradiční jazyky mají také pro touž činnost u lidí a zvířat jiné sloveso, trochu podobně jako řada asijských jazyků s dodržením správného ceremoniálního odstupu používá jiné sloveso pro analogické činnosti panovníka a lidu – člověk jí, zvíře žere (sloveso „chlastat“, též něm. saufen, se původně vztahovalo na pití u zvířat, teprve sekundárně přešlo na nemístné nasávání alkoholu u lidí), člověk zemře, zvíře pojde, člověk otěhotní, zvíře zabřezne, člověk se rodí, zvíře se líhne či je vrženo atd. V evropské tradici je rovněž prastaré deklarativní zdůraznění, že zvířata sice vnímají, ale nerozumějí, nechápou, nejsou rozumná (už Alkmaión z Krotónu, počínaje Aristotelem pak běžně), tudíž také nemluví a nenáleží jim řeč, u pravověrných karteziánů zvířata ani nevnímají, jen se to tak jeví – vnímat může pouze subjekt. (Je zvláštní, že za projev inteligence u zvířat i lidí se pokládá zejména schopnost k provádění formálních kalkulů, které má naše myšlení jako vnitřní nástroj jaksi inkorporované: nejlépe je provádějí stroje – „umělá inteligence“, hůře lidé a nejhůře zvířata – z tohoto hlediska tedy „nemyslí“.)

Další definice se jen hrnou: člověk má vědomí, zvířata ne, člověk pracuje, zvířata nepracují (analogní činnost třeba bobrů či mravenců prací být nesmí, protože práce je per definitionem důsledkem rozumu, a tudíž výsadou člověka), člověk je svobodný a sám si prostředí upravuje, zvíře je determinované a na prostředí závislé, člověk duši (zvláště nesmrtelnou) má, zvíře nikoli atd. Pokud se náhodou ukáže, že některý z výsostně lidských atributů, třeba řečová komunikace, by mohl mít obdobu u zvířat, bývá zvykem definici posunout tak, aby se obnovila původní „dichotomická idyla“. Není snad třeba poznamenávat, že podobné výroky jsou mnohem spíše výrazem sociálního rozřaďování a mocenskými definicemi, majícími velmi daleko k zkušenostnímu poznání tradiční biologie a mnohem blíž k „vědě“ právní, popř. k scientia sacra křesťanské teologie či jejím islámským analogiím (ilm).

Zkusme si dosadit na místo zvířat nějaké etnikum, na něž máme spadeno, nebo pro jednoduchost takové, jehož řeči nerozumíme, třeba Finy. „Člověk mluví, Fin vydává neartikulované zvuky… člověk je bytostí světa, Fin je chudý světem… člověk myslí, Fin pouze vnímá… člověk vědomě pracuje, Fin jen instinktivně vykonává činnost podobnou práci… člověk je nezávislý na prostředí, Fin je svým prostředím plně determinován…“ Snad není třeba to dále komentovat.

Darwin si byl tohoto problému jasně vědom a celá kniha o tom svědčí. Byl bych poslední, kdo by popíral zvláštní postavení člověka v přírodě, jeho zvláštní poslání a chceme-li, i božskou jiskru v něm. Tak jednoduché, jak by si to naše duše přála, to však s naší výjimečností (či naopak úplnou stejností s jinými druhy) přece jen není a „léčba Darwinem“ má pro obecně lidské pošetilosti svůj neztenčený význam i sto třicet pět let po prvním vydání této knihy.