Němá tvář

Dnes slovní spojení němá tvář znamená tolik co zvíře, ale ještě v Jungmannově slovníku čteme, že jde o zvíře němé, nerozumné. S nadsázkou lze říci, že se člověk od zvířat odlišil mluveným jazykem, a proto němotu začal považovat za degradující. Přitom němým pro něj nebylo jen zvíře, nýbrž každý, kdo mluvil nesrozumitelně, například Němec. Proč ale člověk zvířeti přiznal něco tak lidského, jako je tvář? Vysvětlení je jednoduché: Nejde o němý obličej, nýbrž o němého tvora. Slova tvor, tvář (utvářet, tvořit, tvar) se vztahují k témuž základu.

P. Eisner v mluvícím pánu tvorstva spatřuje porobitele němých tváří, ¹⁾ což dokládá nejen užíváním názvů zvířat jako nadávek (kráva, hovado, vůl, tchoř), ale i „zvířecími“ názvy nepříjemných nemocí. Bývalo jich v lidovém názvosloví hodně. Zaječí pysky, koňské nohy či krtice upadají v zapomnění, kdežto vlk (impetigo) a houser (ischias) si své pozice drží. Přes veškerý despekt vůči zvířatům si pán tvorstva ze zvířecí říše do svého jazyka vypůjčil, co se dalo (cvrlikání, chrochtání, skřehohotání...). A co se nedalo, to si – inspirován přírodou – dotvořil. Štěknu v Brehmovi nenajdete, jde o záležitost čistě lidskou, respektive ženskou (nechť mi feministky prominou). A nebyl by to ani člověk, kdyby svůj despekt vůči zvířatům nezhodnotil ve spílání jedincům vlastního druhu. Soused z jedné chalupy říká koniny, druhý je nasupený, třetí všivák... Kdoví, do jaké míry jde o despekt a jakou roli hraje strach. Všeliká ukrutná zvěrstva válečná, proplétající se dějinami národů, už s němou tváří nemají (kromě názvu) nic společného.

Zvláště inspirativním zvířetem byl osel, bůhvíproč považovaný za extrémně hloupého a směšného. Pomiňme školní oslovskou lavici (vzadu, pro přerostlé repetenty) či nepůvabné oslí uši v očtené knize. Renezance se dožívá oslí můstek (pons asinorum) – mnemotechnická pomůcka k zapamatování. Jeho původ bývá připisován různým velikánům (starověkým či středověkým), nás však zajímá spíš jeho motivace. Patrně nevznikl rovnou jako abstraktní pojem (zpřístupnění pro méně chápavé), nýbrž byl inspirován prostým faktem, že osel nepřeskočí tolik co kůň, nutno mu přes příkop položit lávku.

Populární jsou inspirace ptačím světem, mimo jiné proto, že ptáčnické řemeslo bylo kdysi rozšířené. Kvíčalí paštika není básnickým obratem, nýbrž syrovou realitou. Co ale znamená odejít s kvíčalou? Byť by to znělo sebetajemněji, k romantice to nemá o nic blíž než paštika. Ptáčník si nosil na čihadlo drozda kvíčalu jako volavého ptáka, a když měl smůlu, odcházel jen s tím, s čím přišel... Ani tlučení špačků (klimbání) nemusí mít původ ve hře venkovských chlapců, při níž se do dřevěného „špačka“ tluče holí. Podle V. Machka je „špaček“ zkomoleninou špalíčku, ale proč potom kluci v některých krajích hrávali skřivánka nebo dudka?

Tradičních inspirací zvířecí říší jsme uvedli dost, zmiňme aspoň jednu novodobou. Pamatujete si z prvního dne v zaměstnání vodění na medvěda, při němž jste byli na pomyslném řetězu vláčeni po všech odděleních a představováni kdekomu?

Byť k němosti máme daleko, o slovech spojených s němou tváří toho víme čím dál méně. V anketě, v níž byl náhodným chodcům na ulici položen dotaz, jaký je rozdíl mezi hřebčincem a kobylincem, uspěl málokdo. Část lidí odpovídala, že v hřebčinci bydlí hřebci a v kobylinci kobyly, část naopak považovala hřebčinec za pozůstatek hřebcova metabolizmu. Patrně je zmátl slovotvorný rozdíl mezi hřebčínem (pro hříbata) a hřebčincem (pro hřebce).

Člověk je vybaven schopností mluvit, ale někdy by mu pomohlo, kdyby se na chvíli mohl stát rybou. Et semel emissum volat irrevocabile verbum. ²⁾