Svět v první osobě

Současná kognitivní věda stojí před dilematem. Na jedné straně se nemůže vyhnout zkoumání lidského vědomí – jak člověk subjektivně prožívá okolní svět a sama sebe v něm –, na druhé straně chce být objektivní, empirickou vědou o lidském myšlení. V odborné literatuře je zvykem v prvém případě hovořit o perspektivě první osoby, ve druhém pak o perspektivě třetí osoby. Už jsem zde o těchto dvou perspektivách psal. ¹⁾

V zájmu výkladu se nemohu než uchýlit k určitému zaujetí sebou samým, a proto i volím jako příklad svůj vlastní zážitek (kdysi jsem se zde o něm již zmínil):

Stojím nad pobřežními útesy severní Kalifornie a dlouho, nejméně hodinu s napětím a v němém úžasu sleduji, jak se rozběsněné vlny Pacifiku s úpornou vytrvalostí opakovaně vrhají na masivy skalního kotle pode mnou a jak se po každém výpadu, zpěněny nezdarem, zas znovu rozhoupávají k novému, pokaždé jinak mířenému útoku.

Pamatuji si to velmi dobře, byl to zážitek spíše estetický, nicméně – s použitím poněkud metaforického jazyka – jej do jisté míry (jak vidno) vyprávět lze. O to nám vlastně půjde, nejprve však tři důležitá, i když celkem triviální fakta: Především to byl zážitek opravdu můj, nikoliv váš nebo někoho jiného. Vy si to už jen čtete, popsanou scénu si možná představujete a třeba se i vžíváte do mých, vámi tušených pocitů (zejména pokud jste někdy něco podobného sami zažili). Nicméně se mnou jste tam nebyli, pro vás je to koneckonců stejné, jako kdybyste o tom četli v nějakém románu. Zadruhé to byl pro mne (v tomto případě jen pro mne) prožitek skutečný. Vím, že jsem si to nevymyslel, jde tudíž – pokud mne se týče – o „pravdivou“ vzpomínku. V téhle věci si prostě věřím, to jen vy mi věřit nemusíte, a nechceteli věřit, nedonutím vás. Zatřetí když už vzpomínka, tak na epizodu z mé poměrně dávné minulosti (odehrálo se to před celými sedmnácti lety). Nepamatuji si, co se dálo předtím a co potom, ba ani kde to v té severní Kalifornii přesně bylo. Je to epizoda takříkajíc vytržená z kontextu.

Není zde místo na pojednání o současných (byť zajímavých) diskusích mezi třemi tábory (v hrubém rozlišení: empirická kognitivní věda, filozofie mysli v rámci analytické tradice a fenomenologická filozofie) o tom, jak a zda vůbec se lze učit ze zkušeností v první osobě, a pokud ano, jak a zda vůbec lze tuto zkušenost propojovat s poznatky získanými v perspektivě třetí osoby, například v laboratořích psychologů a neurovědců. ²⁾ Na rozdíl od většiny pesimistů (a nejen jich) si myslím, že i zcela osobní prožitky si pozornost zasluhují – přesto (či právě proto), že jsou subjektivní, jedinečné, a navíc patří do přirozeného světa. Jejich význam bych ovšem neviděl v tom, že by verifikovaly ty či ony teoretické teze, nýbrž že by jim předcházely jako heuristické stimuly k jejich formování. ³⁾

Vraťme se k mému zážitku z Kalifornie a všimněme si několika dalších věcí. Jakkoliv to bylo dávno, teď když to po sobě znovu opisuji a čtu, vybavuji si z tehdejšího zážitku mnohem víc, než jsem mohl popsat. Nejen podrobnosti oné scény (ty by se koneckonců daly popsat nebo nakreslit), ale i mé vlastní duševní rozpoložení – „jaké to bylo“ –, což v úplnosti vylíčit nedokážu a připouštím, že zmínka o „napětí a němém úžasu“ toho mnoho neříká.

Dokonce ještě víc: v duchu si dokážu onu situaci zopakovat, jako bych tam teď znovu stál nad těmi útesy, sledoval rozběsněné vlny a prožíval stejné pocity jako tehdy – přitom však dobře vím, že je to „jen“ vzpomínka, která se jaksi vkrádá do mé přítomné situace zde u psacího stolu. Jako bych současně žil dvakrát, tehdy tam a teď zde. Není to však stejný život. Český filozof Jan Patočka o tom píše: „Skutečné prožití přešlého není znovu možné; pouze kvaziprožití, fiktivní prožití je ještě možné. Toto fiktivní prožití má svou zvláštní kvazipřítomnost, kvaziminulost a kvazibudoucnost, má celý svůj minulý svět, který kontrastuje se světem skutečně prožívaným a může jej dokonce z mé pozornosti úplně zatlačit.“ ⁴⁾

Další věc. Je docela možné (sice si to nepamatuji, ale dovedu si to docela dobře představit), že já, mé vědomí, bylo po celou tu hodinu natolik fascinováno dramatem ve skalním kotli pode mnou, že ani na chvíli neobrátilo svou pozornost na mne (tedy na sebe) – že jsem to já, kdo tam stojí v němém úžasu. Mé já, mé tělo a má mysl, tam však stále jaksi přítomny byly, to přece vím. A věděl jsem to – musel jsem to vědět – i tehdy, byť jen jaksi předreflexivně, marginálně, netematizovaně.

Na první pohled se popsaná situace skládá ze dvou částí, různých, i když v jistém smyslu rovnocenných: jednak je tu divák, který stojí nad útesy a hledí dolů, jednak je tu scéna, na niž hledí (mořské vlny ve skalním kotli). Takové rozlišení by ovšem bylo typické pro pohled v perspektivě třetí osoby, například pro pohled váš. Nikoliv pro pohled v mé perspektivě – já jsem zde účastníkem, který je se scénou složitě provázán. Mé napětí a němý úžas totiž patří těm vlnám, zatímco „rozběsnění“, „vytrvalost“, „nezdary“ a „útoky“ oněch vln patří mně, jsou mi přece takto dány touto situací a touto vzpomínkou.