Čeština imaginární jako hlubina jistoty

Blíží se čas, jemuž se po novinářsku říká okurková sezona, doba, jež má být chudá na události. Politici a jiní veřejní činitelé samozřejmě musí mít též prázdniny, ale majíce to v popisu práce, snaží se ještě něco nějak změnit v liché představě, že pokrok je změna a změna je pokrok. Ve společnosti, kde každý týden vznikne nový zákon a „neznalost zákona neomlouvá“, je každý občan potenciálním zločincem, a dokonce s každým novým zákonem jeho zločinnost, a tedy i zločinnost celé společnosti, narůstá. Je tu sice opozice, která „přijímání“ (?) zákonů všelijak obstruuje, ale pozor! Obstruuju ne proto, abych občana a společnost bránil před jejich vlastní zločinností, ale abych vládnoucí stranu dostal do opozice, do pozice obstruenta svých vlastních, neméně zapeklitých a neméně zločinotvorných zákonů.

Okurkovost letní sezony, tj. jakéhosi prostředí prázdninové nezákonnosti (a tedy i nezločinnosti), se týká také prostředí nejintimnějšího, nejnepostižitelnějšího a zároveň jaksi nejneodbytnějšího, na něž jsou parlamenty a zákonodárci všech zemí krátcí, zázračného prostředí našeho vlastního jazyka. Pouhé nahlédnutí na Renčínova pana Rambouska, stvořeného za dob normalizace (r. 1985), ukazuje, že se tehdy žádná normalizace jazyka nekonala a konat nebude. Racionální pan Rambousek si žije primitivním životem, protože od jazyka očekává jakousi komunikaci, jakési sdělení – jak ho to naučilo běsnění sdělovacích prostředků, ať už v podobě socialistické či postsocialistické.

Naopak básnivý partner páně Rambouskův se odpoutává od racionality všedního jazyka a noří se do imaginárna endo-češtiny (ř. endon = uvnitř), kam cizinec ani cizí jazyk, sebedokonalejší a sebesvětovější, nemá skrze zákonitost vyššího řádu přístup.

Svěřil jsem Renčínův text budoucím učitelům češtiny – ani nevíte, s jak vážnou tvaří (leč se zásvitem spiklenecké potutelnosti v očích) stupňovali hrouzně-hrouzněji-nejhrouzněji-sebehrouzněji a slavnostně hlásali, že jenomníci je podstatné jméno, a to v 1. pádě množného čísla mužského rodu životného od slova jenomník. Dokonce se rozpředl učený spor, zda netýč je maskulinum podle vzoru muž či stroj, nebo spíš femininum podle vzoru píseň či kost. Je tedy instrumentál netýčem, či netýčí? A je dativ plurálu netýčům, či netýčím? Dál se o této příhodě – a podobných lingvo-pábitelských událostech – nehodlám šířit. Zabralo by to totiž celé vydání tohoto časopisu, o což bych přírodovědce připravil velmi nerad.

Nemusím zdůrazňovat, že to byla (řečeno s klasikem) „cesta do študákovy duše“. A že ještě v koleji se mým studentům dýmnila hnuzná peleď (ženský rod díky shodě s adjektivem hnuzná) a šoumní rozšáple kálo. Takže jsem se příští hodinu zeptal, zda měl tento Renčínův text komunikační význam – ne! Ale měl smysl? Samozřejmě ano – přinejmenším to byla legrace, na kterou studenti bohemistiky nebyli ze své dosavadní přípravy zvyklí. Přislíbili však, že se ve své učitelské kariéře na svých bezbranných svěřencích zločinu češtinářské nudy a nezajímavosti dopouštět nebudou.

Avšak více – nemá-li něco význam, ale má to smysl, pak takový smysl nepatří do kategorie racionálna, což znamená, že jsou na to i exaktní vědy krátké. Je to něco nadracionálního, imaginárního, je to hlubší obsah. Študácká legrace (ba v očích školometů recese) se proměnila v radost z jazyka, dokonce v něco, jako je netušené štěstí a podvědomá hrdost na vlastní prostředí, na onu krásnou češtinku, na krásu její architektury, jíž není na světě rovné. A bylo v tom i trochu elánu a nadšení z profese (jakkoliv nepříliš lukrativní), která dokáže definovat takové pábitelské artefakty jako rozšuvnout, ostřevlovat či kouznit…

Léto jsou prázdniny od zákonů, a tedy i od narůstající občanské zločinnosti těmito zákony způsobené. Léto jsou však též prázdniny od češtiny racionální a šedé, v níž se podle Renčína a jeho básnivého hrdiny žije toliko „primitivním životem“… Je to prostor pro uchopení češtiny imaginární, uložené hluboko v našich srdcích a domovech, je to hlubina jistot předurčená pro naše veselí, radost a něžné lidské pohlazení. Léto budiž požehnáno!