Hřivnatý a starostlivý

Je to už nějaký čas, co jsem ve Vesmíru psal o nádherných momentkách z dávné historie života, které nám v posledních deseti letech vydala čínská formace Jehol (Vesmír 82, 633, 2003/11). Mezi mnoha primitivními savci, různě hotovými ptáky a jinými opeřenými teropody jsem několikrát zmínil i jednoho z nemnoha dobře známých jeholských býložravých dinosaurů, psitakosaura. A právě Psittacosaurus se nedávno dostal na výsluní mediálního zájmu. Může za to zveřejnění vpravdě pěkného nálezu z jeholského souvrství Yixian (geologické stáří asi 125 milionů let), který poodhaluje zase o trochu víc ze života dinosaurů. Dříve než se však k dojemnému objevu dostaneme, chtěl bych vás seznámit s psitakosaurem jako takovým. Nestává se totiž často, že bychom zvíře, které se po zemském povrchu prošlo naposled před více než stovkou milionů let, znali skoro tak dobře, jako kdyby ho někdo vyfotil (byť dost rozmazaně, z nešťastného úhlu a samozřejmě černobíle).

To je možné díky nálezu, s jehož pohnutým osudem jste již zevrubně obeznámeni, pokud jste četli první jeholský článek a máte sloní paměť. Prokletí fosilie SMF R 4970 spočívá v tom, že byla z Číny propašována, a její vlastnictví je tudíž nelegální. Proto vlastně ani nevíme, z jaké oblasti a doby přesně pochází (pokud nechcete brát za lokalitu původu tržiště fosilií v arizonském Tucsonu). Pro nás je důležité, že exemplář po okružní cestě Evropou dočasně zakotvil v Senckenbergově výzkumném institutu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl oficiálně vydán jeho popis (němečtí paleontologové se v něm omlouvají, vědouce, že celá záležitost není tak docela košer, a slibují, že fosilie bude co nejdříve repatriována do Číny). Nuže poslyšte, jak psitakosaurus vypadal:

Do tváře mu bohužel nevidíme, leží k nám bradou vzhůru. Naštěstí psitakosauřích lebek máme dost, takže žádná velká škoda; jenom nemůžeme přesně určit druh (pravděpodobně P. sinensis, ale vzhledem k tomu, že rozlišujeme dalších třináct druhů, na ruku do ohně to nestačí). Celý měří jen málo přes metr (chybí mu ovšem kus ocasu) a zajímavější začíná být v úrovni ramen, kde jemná hornina zachovala otisk kůže. Ta nebyla jen tak prostince šupinatá, nýbrž se skládala z větších okrouhlých štítků (měly asi půl centimetru v průměru), nepravidelně roztroušených mezi droboučkými bradavicovitými šupinkami. Mnoho jiných dinosaurů (včetně teropodů, jak dokazuje argentinský Carnotaurus) mělo kůži posázenou podobnými hrbolky, někdy dokonce uspořádanými do ozdobných vzorů. I u psitakosaura byly velké šupiny zřejmě zapojeny do vytváření dinosaurovy image, neboť krom ramenní oblasti se už nikde na těle nenacházejí. Ovšem hlavní psitakosaurovou okrasou nebyly jenom nějaké obyčejné hrbolky.

V přední části ocasu má psitakosaur SMF R 4970 hřívu, přesněji řečeno stovku v řadě za sebou vyrůstajících dutých keratinózních štětin. Mají u báze v průměru asi milimetr a dlouhé jsou přes šestnáct centimetrů. Že by před námi ležel ptakopánvý dinosaurus, který měl něco na způsob peří? To by přece bylo úžasné! Možná ale nesdílíte mé nadšení a říkáte si, proč nás mezi všemi těmi opeřenými dinosaury Jeholu tolik zaskočil zrovna on? V tom případě si ho nejprve řádně zařaďme.

Čeleď Psittacosauridae představuje nejbližší příbuzné marginocefalů (totiž rohatých dinosaurů, z nichž se nejvíce proslavil Triceratops), ne-li přímo jejich předky. Zatímco psitakosaur patří mezi ptakopánvé dinosaury, ptáci jsou dinosauři plazopánví (omlouvám se, ale já si ta pojmenování nevymyslel). V rámci dinosaurů jsou marginocefalové a ptáci od sebe tak daleko, jak jen to jde – proto by byly u psitakosaurů struktury homologické s peřím přinejmenším překvapivé. Znamenalo by to, že se předchůdce peří vyvinul již před rozchodem plazo- a ptakopánvých, tudíž už na úplném počátku skupiny Dinosauria. První opeřený (nebo spíše „před-opeřený“) tvor by se tak dostal do fylogenetické blízkosti pterosaurů, o nichž již dlouho víme, že měli kůži rovněž krytou nějakým typem izolace (z nedostatku lepších slov bývá většinou označována za ochlupení). Že by i ptakoještěří „chlupy“ byly strukturou odpovídající peří? Doba tohoto evolučního vynálezu by se pak posunula před rozdvojku mezi ptakoještěry a dinosaury, někam do první poloviny triasu. Je tu však jeden odporný faktík, který nám to kazí: psitakosauří štětiny nijak zvlášť pera ptáků ani jiných teropodů nepřipomínají.

Při pečlivějším pohledu je vidět, že žíně nevyrůstají ze škáry (což bychom od peří nebo šupin očekávali), nýbrž jsou vetknuty hluboko do psitakosaura, až k jeho páteři; začínají těsně nad neurálním obloukem obratle. Co jsou tedy zač? Zkrátka duté keratinózní útvary vyrůstající z vaziva. Žádný div, že nemáme elegantnější pojmenování pro struktury, které není s čím srovnávat. Organizmy jsou schopny nabývat i jiných tvarů a používat odlišné prostředky, než jaké pozorujeme kolem sebe v našem krátkodobém současném světě a kterým jsme přidělili intui tivní pojmenování.

Avšak dost o SMF R 4970. Možná jste v to už ani nedoufali, ale konečně se dostáváme k nálezu, který jsem vám na začátku sliboval. Na druhé fosilii (kód D2156) bohužel nejsou patrny žádné ocasní štětiny – a ani být nemohou. Zkamenělina leží v hrubších lujiatunských horninách (jsou také součástí Jeholu), které neudrží jemné detaily. Vynahrazují to však tím, že si v nich kosterní pozůstatky zachovávají svou trojrozměrnost. Navíc tentokrát psitakosaurův ocas nemůžeme vidět, neboť vše od ramenou dál přikrývají svými tělíčky čtyři jeho asi pětadvaceticentimetrová mláďata. Dalších třicet se pak choulí kolem, natěsnáno na ploše pouhého půl metru čtverečního.

Byla to zřejmě prudká přívalová vlna po průtrži mračen, která téměř v jednom okamžiku zalila psitakosauří hnízdo jemným úlomkovitým nánosem. Pětatřicet dinosaurů se tiskne v miskovité prohlubni a hlavy mají vesměs mírně zvednuté; jinak zareagovat už nestihli. Jedno z mláďat leží bezmocně přehnuté přes okraj hnízda. Ani antický sochař by lépe nevystihl tragičnost události.

Že mnozí dinosauři pečovali o své mladé, víme už dlouho. Starostlivost je zřejmě znak, který zdědili od dávného předka společného s krokodýly; je to jeden z ekologických trumfů skupiny Archosauria. Přesto každý další podobný objev nutně vyvolává zvědavost: bylo normální, že se o tolik mláďat staral jediný dospělec? Jakého byl pohlaví? Byla všechna mláďata z jedné snůšky? Na některé z těchto otázek můžeme odpovědět, zapojíme-li zkušenosti ze současného světa (a samozřejmě také zdravý rozum), jiné zůstanou záhadou. Je například těžké si představit, že by se do útrob jedné samice vešlo najednou tolik vajec. Existuje možnost, že vejce dozrávala postupně a samice je kladla s jistým časovým odstupem. První zárodky by pak čekaly s líhnutím na největší opozdilce; říkáme tomu pozdržená inkubace. Ovšem mnohem pravděpodobnější je, že psitakosauři vytvářeli školky, jako dnes třeba pštrosi. Podle tohohle modelu by se jeden samec staral o snůšku několika samic, jejichž přízeň předtím získal (nejspíš za pomoci pěkných ocasních štětin). Ale možné také je, že jedinec, jehož oční důlky na nás naléhavě hledí z fosilie D2156, měl prostě jenom smůlu a zbytek stáda, včetně dalších mláďat, potkal jiný osud.

Vida jak dokáže malý býložravý dinosaurus jitřit naši fantazii! Máme-li to štěstí a je nám dáno nahlédnout za clonu věků, ztrácejí dávná zvířata svou šedivost. Vidíme je v novém světle, ve kterém jsou mnohem zábavnější – a také skutečnější.