Viry, nebo priony?

Jméno Laury Manuelidisové z Yaleovy univerzity působí na vědce zabývající se spongiformními encefalopatiemi jako muleta na rozběsněného býka. Americká lékařka s básnickými ambicemi jde proti všem a tvrdí, že původcem těchto smrtelných a nevyléčitelných degenerativních onemocnění mozku nejsou bílkovinné infekční částice, tzv. priony, ale viry. Nedávno podepřela kacířský názor dalším důkazem. ¹⁾ Protivníkům hnula žlučí natolik, že odmítali její práci komentovat, aby tím nepřispěli k její propagaci.

Spory o příčinu spongiformních encefalopatií, k nimž patří např. Creutzfeldtova-Jakobova choroba, kuru novoguinejských kanibalů či „nemoc šílených krav“, se táhnou celá desetiletí. ²⁾ V první fázi viro-prionového klání měli navrch zastánci virů. Carleton Gajdusek prokázal v roce 1966 nakažlivost kuru a chorobu připsal na vrub pomalým virům. Teorii měl od roku 1976 „posvěcenou“ Nobelovou cenou. Už v roce 1967 však britský biolog J. S. Griffith vyslovil buřičskou myšlenku, že spongiformní encefalopatie vyvolává neživá hmota, konkrétně bílkovina. Více než zdatně na něj navázal americký lékař Stanley Prusiner. V roce 1982 izoloval bílkovinu, které dal jméno prion, a prohlásil ji za původce spongiformních encefalopatií.

Prionová teorie neměla zpočátku na růžích ustláno, ale Prusiner si při její propagaci vedl nadmíru zdatně. Už slovo „prion“ vybíral tak, aby se sdělovacími prostředky šířilo stejně nezadržitelně jako jeho bílkovinný protějšek mozkem oběti. Pro proteinovou infekční částici se sice nabízel zkrácený název „proin“, ale ten Prusinerovi nezněl dost zvučně. Přesmyčka „prion“ se mu zamlouvala mnohem víc. Kritici poukazovali na fakt, že „otec prionů“ zachází v propagaci svého „dítka“ dále, než na co stačí nashromážděné důkazy. Když však dostal v roce 1997 za prionovou teorii Nobelovu cenu (viz Vesmír 77, 15, 1998/1), ocitl se virový tábor na lopatkách. Prusinerovo vítězství symbolizoval fakt, že se pro „spongiformní encefalopatie“ jako rovnocenné synonymum ujalo označení „prionové choroby“.

Skalní zastánci virového původu spongiformních encefalopatií štkali, že Nobelovu cenu dostala neúplně prokázaná teorie. ³⁾ A měli pravdu. Jedním z důkazů, které mimo jakoukoli pochybnost usvědčí původce infekční choroby, je nákaza zdravých jedinců materiálem, který neobsahuje nic jiného než „hlavního podezřelého“. Prusinerovy priony ale nikdy nebyly tak čisté, aby se vznik nemoci nedal připsat neznámé příměsi – a tedy i viru. Teprve v roce 2004 Prusiner tuto slabinu prionové teorie odstranil, když nakazil myši synteticky připraveným prionem. Přesvědčil tím mnohé, ale zdaleka ne všechny.

Skeptici namítají, že syntetický prion vyvolá spongiformní encefalopatii, jen když je podán v milionkrát vyšších dávkách, než jaká stačí u „přírodního“ prionu z mozkové tkáně nemocného zvířete. Syntetický prion navíc nakazí pouze myši extrémně náchylné ke spongiformním encefalopatiím. Pro zastánce prionového mainstreamu jsou to jen kosmetické vady.

Vyznavači virů to vidí jinak. Nepolevují ve snaze o diskreditaci prionů a teď jsou přesvědčeni, že zasadili „prionářům“ těžký úder. Laura Manuelidisová kultivovala v laboratoři nervové buňky myší infikovaných lidskou nebo ovčí spongiformní encefalopatií a našla v nich spousty částic nápadně podobných virům. Prionů se nacházelo v buňkách naopak jen nepatrné množství. Virové částice byly s to nakazit zdravé buňky. Bohužel ani Manuelidisová nepoužila úplně čistou virovou kulturu a její kritici právem poukazují na možnost, že spolu s viry přenesla i priony, které u zdravých buněk vyvolaly onemocnění. Prionová teorie dostala spíš štulec do žeber než ránu do vazu a nadále se těší přízni většiny odborníků.

Ježkovské „jednou jsi dole, jednou nahoře“ platí i ve výzkumu spongiformních encefalopatií. Prusiner je na koni, ale před deseti lety si v nobelovské přednášce stýskal, jak mu konkurence hází klacky pod nohy. Dnes se cítí ublížená Laura Manuelidisová, protože jí nejlepší vědecké časopisy nechtějí otisknout výsledky experimentů zpochybňujících prionovou teorii.

„Nevěřit na priony je dneska politicky nekorektní,“ řekla neuroložka v rozhovoru pro britský vědecký týdeník Nature. „A to znamená, že na tuto práci nemůžu dostat žádný grant.“

Čeká i „virovou disidentku“ nakonec sláva a rehabilitace? Kdo ví? Rozhodně by neměla házet všechny zastánce prionů do jednoho koše. Někteří jsou jí překvapivě naklonění. Claudio Soto z Texaské univerzity sice výsledky jejích nejnovějších experimentů striktně odmítá, ale zároveň jí složil hold, když v rozhovoru pro Nature řekl: „Její skepticismus nás drží ve střehu. Podle mého názoru je otázka prionů rozřešena, ale je dobře, že tu máme někoho takového. Jde o důležitou věc a my musíme postupovat velice důkladně.“

Bezesporu inspirativní názor v situaci, kdy až příliš mnoho badatelů dělí své kolegy na ty, kteří s nimi souhlasí, a na hlupáky.