Virus v duších

Mediální běsnění okolo ptačí chřipky začíná pomalu utichat, bylo nicméně čímsi mimořádně poučným. Kromě epidemiologie „fyzické“ by si zasloužila nepochybně samostatný obor i epidemiologie psychická. Fenomén sám je známý už od dřevních dob psychiatrie a psychologie – odedávna se poukazovalo na to, že hnutí flagelantů, odchody na dětskou křížovou výpravu či třeba ďábelské posedlosti mezi klášterním osazenstvem se šířily stejně epidemicky jako řekněme neštovice v neimunizovaném „terénu“. Jakkoli jsou to případy jistě markantní a malebné zároveň, bylo by omylem se domnívat, že „temným“ středověkem se podobné fenomény vyčerpaly – stačí si jenom připomenout lavinovité šíření jiných pozdějších morů, třeba komunizmu či nacizmu. Zařazením masmédií do organizmu společnosti dostávají psychické epidemie novou dynamiku a rychlost stepního požáru je proti nim počinem přímo hlemýždím – jako by se na fyzické rovině virus přímo ve vodárně po kýblech přidával do pitné vody a pumpoval až do konzumentova kohoutku. Podobnost je zde navíc i v tom, že se tímto kohoutkem či příslušným přístrojovým knoflíkem otočit může, ale také nemusí. Ani teorie memů, krátkých informačních sekvencí, které samotné nebo propojené po několika v takzvané memplexy infikují lidské mysli, tu není úplně nejlepším vysvětlujícím mechanizmem, byť tato pozoruhodná myšlenka, ražená původně Richardem Dawkinsem a později modifikovaná mnoha jinými, se už dnes pomalu dostává do všeobecného společenského povědomí. Sama informace o existenci chřipkových virů u ptáků i o jejich schopnosti mutovat není ničím zcela novým a toto samo by k jejímu proražení do médií nestačilo. Důležité je vyladění myslí většiny celoplanetárního občanstva, a toho evropského zvláště. Chybění jakéhokoli hmatatelného a reálného ohrožení, odmyslíme-li si sem tam nějaký teroristický útok, vede k tomu, že se lidská mysl tímto tématem stále víc a víc zaobírá a v zásadě si latentně nějaké nebezpečí přeje. Paradox se stane pochopitelnějším, uvědomíme-li si, že naše psychika je z dávných dob smysluplně vybavena určitým úzkostně-strachovým potenciálem, který v archaických podmínkách umožňoval být pořád dostatečně ve střehu – za nejbližším keřem totiž mohl sedět tygr či vyzvědač nepřátelského kmene. Celý jev se dal pěkně pochopit sledováním vývoje strachů a obav u nově příchozích v utečeneckých táborech, jak jsem to měl možnost na jiných i sobě samém pozorovat. Zatímco v původní vlasti se obavy postupně adjustovaly na nebezpečí reálná, či alespoň potenciální, v momentě, kdy od nich byl dotyčný nově získaným bezpečím v zemi s azylovým právem „přes noc“ úplně odstřižen, se obavové potenciály na pár dní přesunuly na „nebezpečí“ zcela absurdní, podobně jako se malé děti bojí třeba kominíka či velkého psa. Teprve potom se začal potenciál obav nějak přesouvat na realističtější věci v novém prostředí.

V „terénu“, kde obavy takříkajíc volně poletují a přesně nevědí, na co by usedly, se pak zpráva o nálezu mrtvého slavíka v Madridu šíří jako blesk a je doprovázena panickou hrůzou. Nejsem virologem z profese, ale letitá koexistence lidí, ptáků a chřipkových virů dává znát, že nebezpečí „maligního zvratu“ celé záležitosti nebude velké. Jediná skutečně vážná epidemie chřipky, oné „španělské“, která bezprostředně následovala první světovou válku a co do počtu obětí ji i překonala, se šířila mezi obyvatelstvem zbědovaným léty podvýživy a psychického vypětí během válečných let, s nímž nelze dnešní přesycené a odpočaté Evropany vůbec srovnávat. Jediný hlad, který zde panuje, je hlad po pocitu nebezpečí, vážného ohrožení na životě. Jen tak lze pochopit bizarní chování a bizarní obranné aktivity, které by nakonec mohly vyústit do preventivního vyhlazení ptáků jako celku. To, co se původně jevilo být „objektivním“ problémem virologicko-epidemiologickým, se postupně ukazuje být „subjektivním“ problémem kolektivně psychologickým. Tím problém ovšem není menší, ba naopak. Proti infektům přicházejícím zvnějšku se dříve či později vždycky něco najde, proti těm, které „pochodí ze srdce lidského“, je každá rada drahá.