Ne každý bludný kámen je skutečně bludný

Jako bludné kameny jsou označovány velké balvany, které k nám neseny v hmotě kontinentálního ledovce „zabloudily“ až ze Skandinávie. Ledovec měl mocnost kolem 1 km a možná i víc, takže pohled odněkud z nezaledněného Ještědu či od Ostravy směrem na sever musel být úchvatný – před člověkem se tyčila plochá hora ledu. Báze ledovce pak doslova „hoblovala“ skalní podloží, vytrhávala bloky pevných hornin a sunula je na vzdálenost přes tisíc kilometrů až na severní Moravu. V Čechách se spíš setkáváme s jemnozrnnějšími ledovcovými sedimenty, pískem a kameny, například hlízami pazourků, nebo dokonce jantarem od Baltického moře. Většina bludných balvanů nepřežila kamenický průmysl. Zejména v druhé polovině 19. století byla ušlechtilá surovina bludných kamenů, především tmavých dioritů, zpracovávána na náhrobní kameny.

Za bludné kameny jsou často považovány velké bloky, hlavně žulové, které nalézáme například v Jizerských horách nad Hejnicemi, v Krušných horách u Jezeří a Mariánské, na památném Klepci u Českého Brodu, v okolí Medvědí stezky na Šumavě, u Petrovic, a dále pak na stovkách lokalit na Českomoravské vrchovině i po celých jižních Čechách. Původ těchto kamenů je jiný. V prostředí teplého třetihorního klimatu zvětrávaly horniny zvláštním způsobem, kdy se i velmi pevné horniny, jako jsou např. ordovické křemence vrchu Písek v Hřebenech u Příbrami, rozpadaly doslova na písek. Každý Jihočech, který žije někde na „žule“, ví, že granitoidy se rozpadají na hrubozrnnou zvětralinu, která se dá kopat krumpáčem, ale v níž „plavou“ velké oblé bloky pevné neporušené horniny.

Při výzdvihu území nebo při obyčejné erozi jsou nejprve odnášeny písčité partie a bloky hornin zůstávají na místě. Tento proces je nápadný zejména u granitoidů, které mají tendenci vytvářet jednoduché oblé balvany, ale méně patrný například v proterozoických horninách, kde písčité a jílovité zvětraliny sledují nepravidelná tektonická pásma. Odnosem těchto zvětralin pak nevznikají „bludné balvany“, ale spíš jsou zvýrazňovány erozní rýhy, či dokonce části údolí. Protože měkké zvětraliny byly z boků údolí většinou erodovány, těžko odhadujeme, kolik jich vlastně bylo. Náhodné odkryvy například ve svazích silnic však ukazují, že písčité či jílovité zvětrávání představuje na území ČR zcela běžný jev a jeho vliv na dnešní morfologii byl nejspíš podstatný.

Kromě geologických bludných balvanů známe rovněž bludné balvany metaforické. Za bludný kámen v řečišti české poezie byl označen například básník Jakub Deml nebo grafik a básník Bohuslav Reynek. V tomto případě výraz bludný balvan znamená něco velkého, pevného a nepřehlédnutelného, s čím si nevíme rady, ale zároveň poněkud cizího, co vyčnívá nad běžnou malost. V Reynkově případě jím nejspíš byla prosycenost francouzskou kulturou a u J. Demla snad neočekávatelná pozice kněze, básníka a buřiče. Bludné kameny tohoto typu jsou za života předmětem obdivu, útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k zajímavým diskusím. Teprve další generace oceňují odvahu nejít běžnými cestami sterilních pravd a mýlit se způsobem, který je někdy plodný.