Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Věda není garantem pravdy, ale racionality

Kdo jasně myslí, obyčejně také jasně mluví
 |  15. 3. 2007
 |  Vesmír 86, 143, 2007/3

Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka uděluje Akademická rada AV ČR jako ocenění za dlouhodobou a cíleně vedenou činnost v popularizaci vědeckých poznatků. 6. února 2007 ji převzali z rukou předsedy AV ČR Václava Pačese historik Dušan Třeštík a novinář Vladimír Kořen.

Z tiskové zprávy AV ČR

Za tuto poctu samozřejmě děkuji a vážím si jí. Nejsem si ale jist, jestli jsem si ji zasloužil. Nezdá se mi totiž, že bych se někdy opravdu zabýval tím, co se obyčejně míní popularizací vědy. Předpokládá to totiž, že věda je něco pro široké publikum nesrozumitelného, co je pro ně třeba přeložit do jazyka obecné komunikace a zjednodušit tak, aby to pochopil každý. Nezdá se mi ale, že by věda byla něco nesrozumitelného. Když ovšem čtu některé začátečnické výtvory, mám často dojem, že největší námahu dalo autorovi jejich přeložení z prosté češtiny do jakési jen jemu srozumitelné vědečtiny. Má totiž dojem, že věda prostě má být nesrozumitelná, že ezoterická odtažitost je znakem vědeckosti. Když ale ten vědecký blábol rozluštíme, zjišťujeme pravidelně, že ve skutečnosti nemá autor co říci. Kdo jasně myslí, obyčejně také jasně mluví a žádného překladatele-popularizátora nepotřebuje. Pan kolega Kořen mi to jistě potvrdí.

Popularizace je vůbec koncept zděděný z dob scientistické vědy posledních dvou století, kdy věda nahrazovala držitele věčných pravd, jímž bylo až dosud náboženství. Popularizátor tu byl zvěstovatelem pravd, něčím jako nedělním kazatelem. Dospělo to tak daleko, že někdy na konci 19. století se celkem obecně věřilo, že vše podstatné je už objeveno a že zbývají vlastně jen nedodělky a doplňky. To je vše samozřejmě už dávno za námi, naivní víra v lineární, kumulativní pokrok poznání se zhroutila. Věda nepředkládá pravdy, ale klade otázky a nabízí jejich řešení. Mohou být očividně užitečná, ale mohou být také jen zajímavá. Jisté je jenom to, že sotva mohou být nudná. Pokud totiž nudná jsou, nestojí většinou zanic. V poslední instanci tu přece nejde ani tak o problémy samotné jako o způsoby jejich řešení, o to, o čem se mluví jako o dobrodružství poznání. Věda není garantem pravdy, ale racionality. To je její pravé poslání, udržovat víru v racionální způsoby řešení situací a problémů, tu víru, na níž je postavena evropská civilizace. Že věda je garantem pravdy, bylo od osvícenců po pozitivistické scientisty dogma, dnes už to samozřejmě dávno neplatí. Rozum nelze dokázat tak jako nelze dokázat boha prostě proto, že nelze nic dokazovat sebou samým. Je třeba věřit, tvrdohlavě věřit v to, že věda je garantem racionality. Závisí na tom budoucnost naší civilizace. Začali jsme ji budovat, když jsme se ve 12. století na prvních univerzitách rozumem zmocnili theologie, a pak v 16. století přírody. S výsledkem nemusíme být spokojeni, nemáme ale jinou možnost než pokračovat po cestě racionality.

Testem naší víry může být právě zveřejněná zpráva o globálním oteplování. Kdyby měla být přijata jako pravda (třeba ta 90%, kterou se ohrazují autoři), vystavovalo by to vědu jako celek ne nepravděpodobnému riziku, že předpovědi nevyjdou a že to tak zkompromituje ne jenom její autory, ale vědu vůbec. Měli bychom zprávu brát jinak než jako „pravdu“, asi jako rozumný důvod k zvažování rizik člověkem působených změn klimatu. Jenomže pohnulo by něco takového veřejností a hlavně politiky, kteří bez tlaku veřejnosti neudělají nic? Pochopili by, že se musejí rozhodnout právě s tím vědomím neurčitosti? Takového komplexního rozumného zvažování jsou pochopitelně schopni jen lidé zvláště školení – tedy vědci (ne všichni a ne vždy, ale to nechme stranou). Pokud by ho měla být schopna i veřejnost, je třeba ji trénovat. Měla by v tomto případě být schopna chápat, že komplexní problémy nemají jednoznačná, nasnadě jsoucí řešení a že je tu třeba rozhodovat se s vědomě přijímaným prvkem či prvky neurčitosti. To ale bez víry – přinejmenším bez víry jako myšlenkového pozadí – nejde. Musím věřit, že i složité komplexní problémy jsou řešitelné, třebaže důkazy hovoří začasté o opaku. Tertuliánovo credo quia absurdum tu není od řeči – právě proto, že se to zdá být neuvěřitelné, tomu věřím. To je racionalita o úroveň výše, než je jednoduchá školská logika každodenního života.

Můžeme samozřejmě všechny tyto starosti ponechat na nějakém Alláhovi. Jenomže pak přestaneme být Evropany, neporadíme si se svou kulturou a se sebou samými. To je to, co věda dává veřejnosti, ne nějaký lepší způsob skladování brambor, ale lepší způsob myšlení o takových a mnohem složitějších otázkách. To je to, co by jí mělo být zprostředkováváno tím, čemu se dříve říkalo popularizace. Myslím, že se to daří, živoucím příkladem je právě domovská stanice kolegy Kořena, kanál 24 České televize. Tento vynikající, v pravém slova smyslu moderní zpravodajský kanál se nesoustřeďuje pouze na politické události v tradičním pojetí, věnuje poměrně značnou pozornost také vědě. Nepoučuje ve stylu navyklé popularizace, podává nikomu se nijak nevnucující zprávy o tom, co se děje v laboratořích a hlavách vědců, na stejné úrovni jako podává jasné a srozumitelné zprávy o tom, co se děje ve společnosti a v politice. To je asi to, co je možno očekávat od moderní popularizace vědy, přiznání, že věda není nic exoticky výjimečného a ze své podstaty beznadějně nesrozumitelného, že je to součást života – i těch, kteří nic nestudovali.

Za svůj obor bych dodal jen jednu poznámku. Společenské vědy jsou vědy výkladové. Není to filozof, ale inženýr, který postaví stroj. Je to ale filozof, který řekne lidem, co to stroj je a jak se vztahuje k člověku. Biolog vyvine genovou techniku, ale jen sociologové mohou ukázat, co to znamená pro identitu jedince a společnosti na jedincích postavené. Přírodověda mění podmínky života, pochopitelnými je ale činí teprve jejich výklad. Společenští vědci jsou vykladači světa, který nestvořili. Dávají mu smysly, které se nutně stávají politickými prostě proto, že jsou vztaženy na politeiu – na společnost. Ti, kteří to dokážou, jsou v moderních dobách něčím, čím dříve byli kněží, a jako oni jsou obdivováni nebo je jimi opovrhováno. Obyčejně se jim říká intelektuálové. V současnosti nemají (po často katastrofálních selháních a omylech, které mají na svém účtu) zrovna nejlepší pověst. Na druhé straně je příznačné, že všechny autoritativní režimy a také část demokratického establishmentu v nich vidí potenciální nepřátele. To je dobře, znamená to přece, že když je mocní tohoto světa nemají rádi, dělají svou práci. Ta totiž spočívá v kritice, v kritice historických pramenů, ideologií nebo vůbec oblíbených samozřejmostí. Vykládání skutečnosti je přikládáním smyslů k něčemu, co samo o sobě žádný smysl nemá, a už tím samým je to kritika zdánlivě samozřejmé reality.

Je to riskantní počínání, omyl všude jinde považovaný za normální součást poznávání se tu stává nebezpečným a těžko prominutelným, pokušení podléhat tyranovi, establishmentu, mediální patnáctiminutové slávě nebo jen vlastní myšlenkové pohodlnosti je tu bezprostřední a veřejné. Na druhé straně je tu ale stále sílící hlad veřejnosti právě po smyslech umožňujících pochopit stále složitější svět. V sekularizovaném světě, který se také – asi už definitivně – zbavil velikých světských ideologií, jsou smysly řídkým a někde vysloveně nedostatkovým zbožím. Lidé a společnosti bez nich nemohou být, tolerujme proto tu nedisciplinovanou, omylnou a často nesnesitelně soběstřednou čeládku, která je dokáže jakž takž vytvářet. Jsou samozřejmě neužiteční, lepší žárovku nevymyslí, ale snad nám něco osvítí v těch chaotických pološerech nesamozřejmých neurčitostí, v nichž se tápavě pohybujeme. Pokud jsem tu poctu dostal za toto, asi jsem si ji zasloužil. Ne že bych něčeho dosáhl, ale snažil jsem se.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Dušan Třeštík

PhDr. Dušan Třeštík, CSc., (*1933) vystudoval Filozofickou fakultu UK. V Historickém ústavu AV ČR se zabývá dějinami raného středověku. Je autorem knih Kosmova kronika (1968); Románské umění v Čechách a na Moravě (1983); Počátky Přemyslovců (1981); Počátky Přemyslovců – Vstup Čechů do dějin (510–935) (1997). Mysliti dějiny (1999); Vznik Velké Moravy (2002); Mýty kmene Čechů – 7. až 10. století (2003); Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005) a spoluautorem dalších. Je členem redakční rady Českého časopisu historického. V roce 2005 byl zvolen do Učené společnosti ČR.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné