Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Řeč očí, tváří a těl

 |  15. 3. 2007
 |  Vesmír 86, 131, 2007/3

Mluví-li se o aktuální komunikaci mezi lidmi, nejspíše si představíme verbální interakci – rozhovor v přímé řeči. Tím však bychom odsouvali do pozadí důležitou věc: dívám-li se na druhého, vidím víc, než slyším. Někdy vidím dřív, než slyším.

Přečtěte si následující úryvek z románu „Nevědomost“ Milana Kundery; 1) hlavní osobou úryvku a celého románu je Irena (původem Češka): Na protější lavici uviděla jakéhosi muže a po několika okamžicích nejistoty a údivu ho poznala. Vzrušeně čekala, až se setkají očima, a pak se usmála. Odpověděl také úsměvem a lehce pokývl hlavou. Vstala a vykročila k němu, on zase vykročil k ní. „Neznali jsme se v Praze?“ řekla česky, „pamatujete se na mě?“

Takovou epizodu si dovedeme snadno představit, mohla se v podstatě přihodit komukoliv z nás. Pro zbytek této úvahy proto zapomeňme, že jde o literární fikci, a zkusme se na citovaný úryvek dívat jako na modelový příklad interakce dvou osob. Irena se zde setkává s někým, kdo se pro ni během několika minut mění z neznámého cizince v dávného přítele. Přítomnost kohosi na protější lavici by sama o sobě pro Irenu nemusela nic znamenat, pokud by u ní nevznikl jistý, zprvu neurčitý pocit, že ho asi zná (jako by si myslela: „Je mi nějak povědomý!“), poté údiv („Musím ho přece znát! Že bych si to nepamatovala?“), a konečně rozpoznání („Ach ano, už vím, kdo to je!“).

Následuje důležitý okamžik, kdy se Irena zjevně rozhodla navázat s oním mužem neverbální komunikaci (pohled, pak úsměv, pak vykročení k němu – a on na vše náležitě reaguje). Epizoda (pro nás) končí zahájením verbální komunikace (jejím dotazem). Ovšem i neverbální – zde vlastně předverbální – komunikace má svou gramatiku a sémantiku a ty jsou situačně, zkušenostně a kulturně podmíněné; o tomto typu komunikace existuje hojně vědeckých studií. Já se však chci zajímat o vnitřní prožitky člověka: co se asi odehrává v jeho (zde v její) mysli, když se ocitne tváří v tvář druhému.

V rámci fenomenologicky orientované kognitivní vědy se vztahem k druhému zabývá dánský filosof Dan Zahavi, který mimo jiné zdůrazňuje, že (1) přímé setkání s druhým je provázeno specifickým naladěním vědomí, zvaným empatie, přitom však (2) naše schopnost se takto setkávat s druhým (včetně empatie) je podmíněna rozuměním své vlastní tělesnosti, viděné jakoby „zvenku“. 2)

U předpokládané neverbální komunikace Ireny s mužem na protější lavici můžeme očekávat – v souhlasu s tezí (1) – velkou míru empatie na straně Ireny. Díky ní mohla předvídat další reakce partnera, spoléhat na ně a sama vždy vzápětí patřičně reagovat. Můžeme si zkusmo myslet, že se její úvahy odvíjely třeba takto: „Musel mě poznat, jinak by neprovázel svůj úsměv pokývnutím hlavy. Bylo to jen lehké pokývnutí, není si zcela jist, třeba si (stejně jako já) přesně nevzpomíná, odkud mě zná. V každém případě ho neuvedu do rozpaků, když k němu vykročím a zeptám se (aspoň mne by neuvedlo do rozpaků, kdyby se on přišel zeptat mě).“

Takovýto druh uvažování o druhém si můžeme snadno představit, všichni je dennodenně užíváme. Toho si ovšem všimli i vědečtí psychologové, kteří v této souvislosti hovoří (a přou se) o úloze a podobách takzvané folkové psychologie (též označované jako laická či lidová). Je to „více či méně uspořádaný soubor laických ,vědomostí‘ o lidské psychice, jejích vlastnostech, psychických procesech a funkcích, jakož i vědomostí o lidském chování, jeho projevech, změnách a druzích. […] Na utváření těchto obsahů se podílí pozorování chování druhých, ale i vlastního chování a prožívání.“ 3)

Je ovšem rozdíl (i o to se psychologové přou): zdalipak si takovou folkovou psychologii nosíme v hlavě jako teorii, kterou v případě potřeby vědomě aplikujeme na chování druhých, anebo zda jde o jakousi bezprostřední intuici, dovednost, navyklou samozřejmost. Nikdo neví (ani Kundera to neví), co „opravdu“ proběhlo fiktivní Ireně hlavou; mně se nezdá přirozené, že by se v oné situaci spoléhala na nějakou teorii, spíše to vše prostě tak „viděla“. (Právě jsem použil svou – možná i vaši – folkovou psychologii na její folkovou psychologii.)

Dobře víme, že pro neverbální (často ovšem i pro verbální) komunikaci je setkání pohledů, výměna úsměvů a tělesné pohyby veledůležitým výrazovým prostředkem. Obousměrnost přitom nelze chápat jen jako prostou výměnu informací. Pro neverbální komunikaci platí, co napsal známý anglický fyzik a filosof vědy John Ziman: „V běžném užití slovo ,komunikovat‘ znamená víc než ,informovat‘. Není to jen záležitost vyslání zprávy od jedné osoby k druhé nějakým způsobem a za nějakým účelem. Pro ego komunikovat s druhým vyžaduje obousměrné přenosy a transakce, při nichž každá strana vždy zpětně reaguje, jakmile jí dojde smysl toho, co přijala.“ 4)

Neverbální komunikace přitom předpokládá, že to, jak se tvářím a chovám, je srovnatelné, ne-li ekvivalentní s tím, jak se tváří a chová druhý – a tím se vlastně dostáváme k Zahaviho tezi (2). Abych viděl do nitra druhých, musím znát i sebe – své tělo – také zvenku. Musím rozumět svému vlastnímu pohledu, úsměvu či pohybu stejně jako jejich pohledům, úsměvům a pohybům. Mít s druhými společnou řeč očí, tváří a těl.

Poznámky

1) M. Kundera: Ignorance (překl. z franc.), London 2002 (cit. úryvek je na s. 46; překlad můj).
2) D. Zahavi: Subjectivity and Selfhood: Investigating the First-Person Perspective, MIT Press 2005, kap. 6.
3) M. Sedláková: Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie, Praha 2004, cit. s. 184.
4) J. Ziman: No Man Is An Island, Journ. of Consciousness Studies 13, 17–42, 2006/5, cit. s. 20.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...