Řeč očí, tváří a těl

Mluví-li se o aktuální komunikaci mezi lidmi, nejspíše si představíme verbální interakci – rozhovor v přímé řeči. Tím však bychom odsouvali do pozadí důležitou věc: dívám-li se na druhého, vidím víc, než slyším. Někdy vidím dřív, než slyším.

Přečtěte si následující úryvek z románu „Nevědomost“ Milana Kundery; ¹⁾ hlavní osobou úryvku a celého románu je Irena (původem Češka): Na protější lavici uviděla jakéhosi muže a po několika okamžicích nejistoty a údivu ho poznala. Vzrušeně čekala, až se setkají očima, a pak se usmála. Odpověděl také úsměvem a lehce pokývl hlavou. Vstala a vykročila k němu, on zase vykročil k ní. „Neznali jsme se v Praze?“ řekla česky, „pamatujete se na mě?“

Takovou epizodu si dovedeme snadno představit, mohla se v podstatě přihodit komukoliv z nás. Pro zbytek této úvahy proto zapomeňme, že jde o literární fikci, a zkusme se na citovaný úryvek dívat jako na modelový příklad interakce dvou osob. Irena se zde setkává s někým, kdo se pro ni během několika minut mění z neznámého cizince v dávného přítele. Přítomnost kohosi na protější lavici by sama o sobě pro Irenu nemusela nic znamenat, pokud by u ní nevznikl jistý, zprvu neurčitý pocit, že ho asi zná (jako by si myslela: „Je mi nějak povědomý!“), poté údiv („Musím ho přece znát! Že bych si to nepamatovala?“), a konečně rozpoznání („Ach ano, už vím, kdo to je!“).

Následuje důležitý okamžik, kdy se Irena zjevně rozhodla navázat s oním mužem neverbální komunikaci (pohled, pak úsměv, pak vykročení k němu – a on na vše náležitě reaguje). Epizoda (pro nás) končí zahájením verbální komunikace (jejím dotazem). Ovšem i neverbální – zde vlastně předverbální – komunikace má svou gramatiku a sémantiku a ty jsou situačně, zkušenostně a kulturně podmíněné; o tomto typu komunikace existuje hojně vědeckých studií. Já se však chci zajímat o vnitřní prožitky člověka: co se asi odehrává v jeho (zde v její) mysli, když se ocitne tváří v tvář druhému.

V rámci fenomenologicky orientované kognitivní vědy se vztahem k druhému zabývá dánský filosof Dan Zahavi, který mimo jiné zdůrazňuje, že (1) přímé setkání s druhým je provázeno specifickým naladěním vědomí, zvaným empatie, přitom však (2) naše schopnost se takto setkávat s druhým (včetně empatie) je podmíněna rozuměním své vlastní tělesnosti, viděné jakoby „zvenku“. ²⁾

U předpokládané neverbální komunikace Ireny s mužem na protější lavici můžeme očekávat – v souhlasu s tezí (1) – velkou míru empatie na straně Ireny. Díky ní mohla předvídat další reakce partnera, spoléhat na ně a sama vždy vzápětí patřičně reagovat. Můžeme si zkusmo myslet, že se její úvahy odvíjely třeba takto: „Musel mě poznat, jinak by neprovázel svůj úsměv pokývnutím hlavy. Bylo to jen lehké pokývnutí, není si zcela jist, třeba si (stejně jako já) přesně nevzpomíná, odkud mě zná. V každém případě ho neuvedu do rozpaků, když k němu vykročím a zeptám se (aspoň mne by neuvedlo do rozpaků, kdyby se on přišel zeptat mě).“

Takovýto druh uvažování o druhém si můžeme snadno představit, všichni je dennodenně užíváme. Toho si ovšem všimli i vědečtí psychologové, kteří v této souvislosti hovoří (a přou se) o úloze a podobách takzvané folkové psychologie (též označované jako laická či lidová). Je to „více či méně uspořádaný soubor laických ,vědomostí‘ o lidské psychice, jejích vlastnostech, psychických procesech a funkcích, jakož i vědomostí o lidském chování, jeho projevech, změnách a druzích. […] Na utváření těchto obsahů se podílí pozorování chování druhých, ale i vlastního chování a prožívání.“ ³⁾

Je ovšem rozdíl (i o to se psychologové přou): zdalipak si takovou folkovou psychologii nosíme v hlavě jako teorii, kterou v případě potřeby vědomě aplikujeme na chování druhých, anebo zda jde o jakousi bezprostřední intuici, dovednost, navyklou samozřejmost. Nikdo neví (ani Kundera to neví), co „opravdu“ proběhlo fiktivní Ireně hlavou; mně se nezdá přirozené, že by se v oné situaci spoléhala na nějakou teorii, spíše to vše prostě tak „viděla“. (Právě jsem použil svou – možná i vaši – folkovou psychologii na její folkovou psychologii.)

Dobře víme, že pro neverbální (často ovšem i pro verbální) komunikaci je setkání pohledů, výměna úsměvů a tělesné pohyby veledůležitým výrazovým prostředkem. Obousměrnost přitom nelze chápat jen jako prostou výměnu informací. Pro neverbální komunikaci platí, co napsal známý anglický fyzik a filosof vědy John Ziman: „V běžném užití slovo ,komunikovat‘ znamená víc než ,informovat‘. Není to jen záležitost vyslání zprávy od jedné osoby k druhé nějakým způsobem a za nějakým účelem. Pro ego komunikovat s druhým vyžaduje obousměrné přenosy a transakce, při nichž každá strana vždy zpětně reaguje, jakmile jí dojde smysl toho, co přijala.“ ⁴⁾

Neverbální komunikace přitom předpokládá, že to, jak se tvářím a chovám, je srovnatelné, ne-li ekvivalentní s tím, jak se tváří a chová druhý – a tím se vlastně dostáváme k Zahaviho tezi (2). Abych viděl do nitra druhých, musím znát i sebe – své tělo – také zvenku. Musím rozumět svému vlastnímu pohledu, úsměvu či pohybu stejně jako jejich pohledům, úsměvům a pohybům. Mít s druhými společnou řeč očí, tváří a těl.