Proč jsou ženské pohlavní orgány „nepřístupné“?

České vydání Evoluce lidské sexuality od Jareda Diamonda (viz Vesmír 82, 537, 2003/9) přiblížilo českému čtenáři diskusi o některých specifických rysech reprodukce člověka. Není pochyb, že se od našich nejbližších příbuzných – lidoopů – v mnohém lišíme. Týká se to nejen párové reprodukční strategie zajišťující (i v polygamních společnostech) péči o nezralé děti nebo skryté ovulace ženy, ale i morfologických charakteristik pohlavních orgánů. Jovo a Dusica Tosevských z Bělehradské a Kragujevské univerzity v Srbsku nedávno publikovali článek, v němž hledají evoluční vysvětlení nepřístupnosti vnějších ženských pohlavních orgánů.

Vnější pohlavní orgány samic primátů jsou viditelné a přístupné při postoji a pohybu po čtyřech. Vzpřímení a chůze po dvou v evoluci člověka vyvolaly posun vnějších ženských pohlavních orgánů směrem dopředu. Změnila se ženská pánev, přizpůsobila se jednak chůzi po dvou, jednak mechanizmu porodu. Poloha pochvy vzhledem k umožnění kopulace a poloha dělohy vzhledem ke graviditě svírají u ženy charakteristický úhel, který vznikl posunem svalového dna pánevního pod stydké kosti; souběžně došlo k posunu pohlavních orgánů. Ty jsou od té doby méně viditelné a hůře přístupné. Jejich nepřístupnost zřejmě ještě zvětšil mohutný rozvoj hýžďového svalstva.

I přes tyto a další biomechanické komplikace byla chůze po dvou jednoznačně úspěšná, proto se reprodukční orgány změnily. Autoři se například domnívají, že tmavší pigmentace v okolí vnějších pohlavních orgánů a výraznější ochlupení vznikly jako „náhrada“ za jejich sníženou viditelnost.

V důsledku změn také žena může manipulovat s kopulací, neboť při tomto postavení pohlavních orgánů je víceméně ke kopulaci nutný její vědomý souhlas. To mohlo vést k zvýšení významu různých signálů sexuální atraktivity a k prohloubení znaků sexuálního dimorfizmu. Na druhou stranu šlo o nový aspekt partnerského soužití, jehož důsledkem mohlo být posilování potřeby emočních vazeb. Vytvořily se nové psychosexuální vztahy mezi muži a ženami. Nabízejí se i další možné spekulace: rozlišení pohlavních a rodových rolí, větší rivalita mužů, přednost dávaná fyzické atraktivitě apod., to vše může mít důsledky i v nesexuálních sociálních aktivitách. Autoři poukazují na rozdíly v aktivitách mozku mužů a žen a kladou si otázku, do jaké míry byla vyšší emocionalita u člověka podmíněna právě sexuální odlišností mužského a ženského chování v souvislosti s kontrolou a přístupností koitu. Dokonce se domnívají, že to mohlo být i jakýmsi „hybatelem“ dalšího následného zvyšování nejen emocionálních, ale také kognitivních schopností člověka. (Med. Sci. Monit. 12, Hypothesis 11–19, 2006)