List do památníku Karla Kousala,

Jako každé dítko školou povinné jsem měl řadu učitelů a učitelek, ale většina z nich zmizela v hlubinách mého stárnoucího mozku. Jen pár jich zůstává v paměti, buď proto, čím mohli být a nebyli (že jsem si například četl v Ovidiovi a Vergilovi, nebylo díky latináři, ale navzdory – budiž mu země lehká), anebo proto, co mi dali. Jedním z těch druhých byl Arnošt Rychlý, profesor zpěvu na gymnáziu v Opavě. Vzato přísně podle osnov nás asi mnohému z toho, co měl naučit, nenaučil, zato nám dal něco, co mnohým z nás zůstalo po celý život – lásku k hudbě. Vzpomenu na něho pokaždé, když někde zaslechnu Verdiho Aidu, kterou poznám po pár taktech, protože jsme v ní zpívali ve sboru opavského divadla. Tímto způsobem jsme ji prožili (ano, nejen slyšeli, ale prožili) snad třicetkrát. Nejspíš jen proto, aby slyšel ty hluboké noty, mě nechal zpívat árii Eleazara z Halévyho Židovky a jiné basové árie, vedle řady národních písní, které si notuji dodnes. Že sám nesmírně hudbu miloval, nám bylo zřejmé hned po první hodině zpěvu, a jeho nadšení pak přešlo na nás.

Pozoruhodným učitelem byl i ruštinář Antonín Satke, taktéž na opavském gymnáziu. Jeho zásluhou občas čtu Gogola v originále a na jeho rozbor povídky щинель (Plášť) jsem nikdy nezapomněl. Ani on nebral osnovy tak přísně, a když v opavském divadle hostoval vynikající herec v roli Hamleta, nejen nás poslal na představení, ale pak o něm s námi rozprávěl v hodině ruštiny. Také v Hamletovi si často čtu, v češtině i v originále, do divadla jsem se však na něj už neodvážil, protože jsem přesvědčen, že bych si tím pokazil ohromný dojem, který mi zůstal po tom prvním. Panu profesoru Satkemu jsem vděčen za to, že se mi nevysmál, když si přečetl mé první literární pokusy. A jeho zásluhou jsem také poznal sílu lidového vypravěčského umění. To byla jeho specialita, a protože jsme ve Štemplovci jednoho lidového vypravěče měli, uvedl jsem k němu pana profesora, a pak občas sám chodil poslouchat „bajky strýka Aloiza“. Kdo nezažil takový vypravěčský zimní večer, kdy venku mrzne, až to praští, a „ve světnici teplo u kamen“, o mnoho přišel.

Chci ale vlastně psát o dalším učiteli, který na mne měl největší vliv. Někdy se mě přátelé ptají, od kdy se zajímám o přírodu, a já jim odpovídám: „Od samého počátku.“ To není žert; můj zájem je skutečně tak starý jako mé nejstarší vzpomínky. Zdá se mi proto, že mi zájem o přírodu byl opravdu dán do kolébky. Kolik mi bylo, když jsem u nás na půdě našel roztrhaný Názorný přírodopis rostlinstva pro nižší třídy středních škol od Pokorného a Čelakovského, ¹⁾ si už nepamatuji. (Podle stáří a stavu, v jakém byl, se domnívám, že se z něho učily nejméně dvě generace mých předků.) Vím jen, že jsem si v něm často listoval a hledal v okolí květiny, které v něm byly vyobrazeny. Někdy se mi to skutečně podařilo, a pak jsem černobílé obrázky vybarvoval a jméno rostliny si vždy bez námahy zapamatoval. Moc úspěšný jsem s tím „určováním“ nebyl. Jednoho dne se ale vše změnilo. To už jsem přešel z jednotřídky v Kamenci na střední školu v Neplachovicích. Jednou – to ráno si pamatuji, jako by to bylo včera – jsem přišel do školy, a jak jsem stoupal po schodišti ke své třídě, zahlédl jsem ve velkých postranních oknech (škola byla v bývalém zámku) něco, co okamžitě upoutalo mou pozornost. Byly tam ve stojanech řady zkumavek a v každé z nich jiná rostlina se štítkem, na kterém bylo úhledným písmem uvedeno její rodové a druhové jméno. Všechny přestávky jsem toho dne strávil u těchto oken, a když jsem pak šel ze školy domů, byly moje znalosti místní květeny obohaceny o dva tucty druhů – a to byl pro mne kvantový skok! Autorem výstavky byl nový učitel přírodopisu Karel Kousal, který na neplachovskou školu přišel po ukončení praxe na jednotřídce v nedaleké Jamnici, dvouletém učitelském kurzu a povinné vojenské službě. Mnohem později mi prozradil, že si mne všiml už ve škole v Kamenci, kam občas chodil navštívit tamního učitele. Protože jsem už tenkrát byl na svůj věk neobvykle vytáhlý, nemohl mě přehlédnout. A jelikož jsem tak vyčníval nad ostatní žáky, považoval mě za repetenta, který to už dál nedotáhne. Byl tedy asi dost překvapen, když se se mnou setkal znovu v Neplachovicích, a později ještě více, když zjistil, že to s mým prospěchem není tak zlé, a navíc se velice zajímám o přírodu. Od tohoto dne jsem mu pak pravidelně nosíval nové druhy rostlin, které jsem našel cestou do školy. Určoval je a vystavoval a moje botanické znalosti tak rychle rostly. Někdy jsme druhy jemu neznámé určovali spolu (nikdy nepředstíral, že zná všechny) a to byla pro mě nejen velká pocta, ale i příležitost poznat, jak se zachází s určovacím klíčem. Z každé novinky měl stejně velkou radost jako já. Kromě mne mu nosívala kytice také některá děvčata, která mladého atletického pana učitele zbožňovala a jemu k vůli se jména rostlin biflovala. Nevím proč, ale já jsem se jména biflovat nemusil; zapamatoval jsem si je téměř okamžitě a také si je všechna dodnes, s odstupem více než půl století, pamatuji, přestože jsem pak změnil obor i zemi.

Teprve nedávno jsem se dověděl, že se Karel Kousal dostal k botanice podobným způsobem jako já. Od mládí měl zájem o přírodu a jména květin se učil ve škole, kde je jeho učitelé vystavovali a z jejich znalostí taky zkoušeli. Tíhl k učitelství, ale po maturitě musel nádeničit, než se mu podařilo sehnat mizerně placené místo na dívčí měšťanské škole v Ostravě-Přívoze. Pak přišla válka a on byl v roce 1943 totálně nasazen na šachtu František v Ostravě. Po osvobození se k učitelství vrátil, ale musel vzít místo v Jamnici, protože v Ostravě žádné nebylo. Do Neplachovic jej přivedla náhoda. Po přípravném kurzu pro práci se staršími žáky dostal na vybranou mezi Velkými Hošticemi a Neplachovicemi. Nechal rozhodnutí na úředníkovi a ten ho poslal do Neplachovic, které se pak staly prvním místem, kde mohl své botanické sklony realizovat. Zůstal ale v Neplachovicích poměrně krátkou dobu, protože v roce 1951 u něho lékaři diagnostikovali tuberkulózu a poslali ho do sanatoria. Do Neplachovic se už nevrátil; učil nějakou dobu v Horním Benešově a od roku 1958 až do penze v Havířově. Měl jsem tedy ohromné štěstí, že jsem byl žákem neplachovské školy právě v těch několika letech, kdy tam učil. Nebyl jsem sám. Vítězslav Bičík, o rok mladší než já, dnes profesor biologie na Palackého univerzitě v Olomouci, je také Kousalovým žákem. On, Miloslav Kuzník a já jsme se předháněli, kdo panu učiteli přinese zajímavější nález. Já jsem to, myslím, začal nálezem hvězdovky červenavé (Geastrum rufescens) na Hůrce u Štemplovce. Všichni tři jsme pak našli další druhy hvězdovek, které tenkrát sbíral V. J. Staněk, známý fotograf přírody, pro monografii, na níž pracoval (zda někdy vyšla, nevím). ²⁾ Slávek mě pak trumfl nálezy jehlanky válcovité (Ranatra linearis) a draslavce hadincovitého (Helminthia echioides). Jehlanky zase sbíral dr. Kemptný ze Slezského studijního ústavu v Opavě. Byly to zlaté časy, jak o nich zpívá Lenský v Čajkovského Evženu Oněginovi. Totiž, byly opravdu? Ne tak docela, alespoň ne pro mne. Mé vzpomínky na dětství jsou protkány dřinou a potem. Moje matka (náš otec se z války nevrátil a jeho hrob jsme nikdy nenašli) vlastnila malé hospodářství – něco přes sedm hektarů půdy a čtyři krávy. Protože byla na vše sama, muselo nás pět sourozenců pilně pomáhat, jinak bychom se nebyli uživili. Pro mne to tedy znamenalo ze školy přímo na pole, domů za soumraku, poklidit, pak půlhodinka na domácí úkoly, a spát; a o prázdninách na poli od rána do večera. Příroda se mi stala únikem z této dřiny – a vstupem Karla Kousala do mého života nabyl tento únik nových rozměrů.

Setkáním s Karlem Kousalem se pro mne změnil svět. Našel jsem nejen někoho, od koho jsem se mohl mnoho naučit, ale také člověka, se kterým jsem mohl své zájmy sdílet, nejen skvělého učitele, ale i přítele. Mnoho mých vzpomínek z mládí je spojeno s jeho osobou: nezapomenutelný školní výlet do Krkonoš a objevení horské květeny; floristický výzkum na Moravici s ním a s profesorkou Balátovou-Tuláčkovou; ³⁾ mikroskopování ve sborovně v sobotu odpoledne s panem učitelem a jeho známým, vysokoškolákem Zbyškem Havlíčkem (tehdy jsem poprvé viděl živého váleče koulivého a dojem byl tak silný, jako když jsem prvně spatřil Saturn hvězdářským dalekohledem); botanizování v Hořině u Brumovic a na močálových loukách u Úvalna, dvou lokalitách s vzácnými druhy; a mnoho jiných. V době svého působení v Neplachovicích Kousal navázal styk se Slezským studijním ústavem v Opavě ⁴⁾ – se zoologem dr. Kemptným a s botaniky profesory Krkavcem ⁵⁾ a Dudou ⁶⁾ (viz obrázek). Když moje znalosti místní květeny a zacházení s klíčem dosáhly té úrovně, že jsem mohl pracovat bez dohledu, byl jsem i já zapojen do floristického výzkumu Slezska. Bylo to v době, kdy jsem přešel z Neplachovic na opavské gymnázium a kdy naše malé hospodářství ve Štemplovci bylo začleněno do družstva a já byl uvolněn z „nevolnictví“. Jedny prázdniny jsem v této funkci „prosmýčil beskydské hvozdy“ a sepisoval druhy, které jsem při tom našel. Po večerech jsem si četl Bezruče a nikdy jsem mu nebyl tak blízko jako tam, zvláště na Starých Hamrech, v koutě hřbitova nad symbolickým hrobem Maryčky Magdonové, nad Ostravicí. Tak jsem se v prvním roce gymnázia dostal od koníčka k výzkumu, a tato skutečnost určila moji životní dráhu. A to vše zásluhou Karla Kousala. S Karlem jsme si pak začali tykat a zůstali jsme v kontaktu až do mé emigrace v roce 1968. Po roce 1989 jsme pak kontakt obnovili a pokračujeme dodnes, i když někdy s delšími přestávkami, zaviněnými většinou mnou. Hodně polemizujeme, v mnohém se shodneme, v politice ale ne.

Napsal jsem tento medailonek, abych aspoň tímto způsobem vyjádřil svůj dík za to, čím pro mne byl a je. Měl jsem však i jiný důvod. Chtěl jsem na jeho příkladu – i na příkladu profesorů A. Rychlého ⁷⁾ a A. Satkeho ⁸⁾ – ilustrovat, jak je strašně důležité, aby učitel byl něčím víc než zprostředkovatelem vědění. Aby byl hlavně zprostředkovatelem ducha vědění. Neboť vědění je jako víno. Obsahuje alkohol, kterým se člověk může zpít do otupení. Ale dobré vědění má – jako dobré víno – také to, čemu Francouzi říkají esprit nebo bouquet, co mu dodává jiskru, ducha, aroma a chuť a co mění bezduchou pitku v životní zážitek. Učitel, který entuziazmem pro svůj obor umí tuto jiskru vědění zprostředkovat, má moc ovlivnit nejen úroveň znalostí svých žáků, ale i jejich přístup k životu. Chtěl bych věřit, že zásluhou Karla Kousala se nejen pár jedinců stalo přírodovědci, ale že on svým postojem ovlivnil vztah k přírodě mnoha jiných žáků, kteří nezvolili přírodovědu za svou životní dráhu. Jestli v nich vzbudil povědomí o tom, že příroda je něco nádherného, ale křehkého, bez čeho se možná dá živořit, ale ne žít, pak dokázal mnohem víc než posunout laťku vědění o stupínek výš prostřednictvím několika jedinců. Rád bych přetrval v iluzi, že i dnes existují mezi učiteli Kousalové, kteří jsou schopni vzbudit toto povědomí u svých žáků. Je té změny v povědomí tolik třeba. Vždyť nám příroda mizí před očima!