Člověk a les v průběhu věků

Člověk ovlivňuje les svou činností a les svou přítomností působí na lidské počínání. Les vždy sloužil člověku jako zdroj potravy, materiálu na stavbu obydlí a výrobu nářadí, úkryt před nepřáteli a po dlouhou dobu se v něm pásla hospodářská zvířata. V naší malé zemi nenajdeme les, který by nebyl lidským hospodařením – ať přímo či nepřímo – ovlivněn.

Než se objevil člověk-zemědělec

Na našem území se po poslední době ledové (přibližně 9500 let př. n. l.) střídala období s různým klimatem, kolísala průměrná teplota i vlhkost. Změny podnebí, geologické podloží, vývoj půd a vzdálenosti, které musely překonávat šířící se dřeviny, určovaly vývoj vegetace a vzhled krajiny (viz též Vesmír 81, 568, 2002/10 a Vesmír 81, 570, 2002/10).

Současná vegetační stupňovitost ¹⁾ se ustálila zhruba na přelomu letopočtu. V nížinách převládaly doubravy s příměsí lípy a habru, ve středních polohách pak jedlobukové pralesy s duby v teplejších oblastech a se smrky v oblastech chladnějších. V horách převažovaly smrčiny s bukem, jedlí a javorem klenem. Borovice ustoupila na extrémnější stanoviště, kde ostatní dřeviny neměly vhodné podmínky.

Keltové a doba železná

Les se mohl vyvíjet téměř nerušeně, dokud se lidé živili hlavně sběrem plodů a lovem zvěře. Z člověka-lovce se však zvolna stával pastevec a zemědělec. Do tvářnosti krajiny znatelněji zasáhl na konci atlantiku (viz tabulku - příloha pdf), když osídloval dosud bezlesé plochy v nížinách. Tyto oblasti měly charakter lesostepí, což kultivaci krajiny usnadňovalo. Tehdy se také začal zpomalovat postup listnatého lesa. Dnes je zřejmé, že nástup působení člověka na les byl mnohem pozvolnější. Člověk začal významně ovlivňovat les již před neolitem a to plynule postupovalo až do nedávné doby (významné bylo například období mezi neolitem a laténem), nepočítáme-li četné a víceméně lokální odchylky od tohoto schématu. Teprve během doby bronzové lidé osídlili a kultivovali i výše položené a méně úrodné oblasti.

Nemáme žádné důkazy o tom, že by člověk kvůli ochlazení v subatlantiku ustoupil do nižších poloh a dříve odlesněná místa opět zarostla lesem. Možná k tomu došlo v některých okrajových zónách, spíše však sídelní síť houstla. Velkými odlesněnými prostory byla například keltská hradiště a jejich okolí. Keltové u nás žili v době laténské, zhruba od roku 480 př. n. l. do přelomu letopočtu. Pro svá oppida, která vznikala v mladší fázi keltského osídlení (přibližně po roce 200 př. n. l.), vyhledávali strategicky výhodné výšinné polohy. Na jejich stavbu padlo obrovské množství dříví. Stavěli obranné valy, obydlí, kolem oppida vznikaly vesnice s kolnami, seníky a chlévy. Z okolí Keltové odstraňovali lesní i křovinaté porosty, které bránily ostraze v rozhledu. Doba železná zvýšila rozmanitost a kvalitu nástrojů, s jejichž pomocí lidé snadněji zpracovávali i silné kmeny stromů. Lesy v okolí sídlišť sloužily jako rezervoár zemědělských půd, vysoká byla i spotřeba užitkového dříví a paliva. Listnáče (zejména buk) byly káceny na pálení dřevěného uhlí pro hrnčíře, skláře, hutníky a kováře.

Přesto se tehdejší rozloha lesů v delším časovém odstupu příliš neměnila. Ustavil se vyvážený koloběh různých pozemkových kategorií – od půd ochuzených zemědělským využíváním o živiny přes pastviny k opětným lesním porostům.

Z prvních historických pramenů

V Kosmově době (11. až 12. stol.) bylo území českých zemí zalesněno z 80 %. Tyto lesy už ale většinou můžeme nazvat kulturními. Lidé zabydlovali stále hustěji starou sídelní oblast. Stavěly se dřevěné domy, dřevo se používalo na palivo a užitkové předměty, v lese se pásl dobytek. Častým nepřítelem lesa byl také oheň, dřevěné vesnice mnohdy shořely několikrát za jedinou lidskou generaci a bylo třeba je obnovovat.

Hluboký a nepřístupný zůstával pomezní hvozd. ²⁾ V něm bylo tehdy ještě zakázáno zakládat vesnice, protože měl významnou obrannou funkci, kterou však postupně ztrácel při budování pevných hradů podél zemských hranic. Panovníci neprostupnost pomezního hvozdu přísně chránili jako přirozenou obranu státu. Později se ale právě okolí hradů intenzivně odlesňovalo, jak kvůli bezpečnosti, tak kvůli potřebě paliva.

Noví osadníci

K dalšímu odlesňování přispěly kolonizace, které probíhaly od 11. do 14. století. Na naše území byli také zváni přistěhovalci ze západní a severní Evropy, jejichž usídlování majiteli do budoucna slibovalo bezpracný důchod. Vznikla síť obydlených enkláv propojených cestami. Lesy se žďářily ³⁾ a klučily ⁴⁾ a na jejich místě vznikala sídliště, pole a pastviny. Neosídlené zůstaly pouze vyšší polohy Českého lesa, Šumavy, Jizerských hor, Krkonoš, Jeseníků, Beskyd, Vsetínských vrchů a Bílých Karpat. Nejvíce devastovány byly lesy v osídlených oblastech, a to především pastvou dobytka. Původní lesy se zachovaly na méně než čtvrtině našeho území, ani ty však nezůstaly bez výrazného vlivu lidské činnosti.

V 2. polovině 13. století potřeboval člověk v lese dříví k otopu i stavbě kácet, milíře pálit, dobytek pást a stelivo hrabat, ze stromů haluze drát a pryskyřici strouhat, ptáky chytat a divokým včelám med vybírat, v potocích ryby a raky lovit. ⁵⁾

Uhlířství, dehtářství a smolaření, popelářství, šindelářství, sklizeň letniny, ⁶⁾ pastva v lesích, toulavá seč, ⁷⁾ hutnictví a hornictví – to byly činnosti, které se větší či menší měrou podílely na zhoršování stavu lesů, jejich prořeďování a ústupu. Z tohoto období pocházejí také jména kolonizačních obcí vzniklých odstraněním lesa jako Žďár, Světlá, Paseky či Proseč (viz Vesmír 81, 597, 2002/10 a rámeček 1 ).

Rozvoj dolů a hutí – zkáza lesů

Další expanze do lesů proběhla v 15.–16. století s rozvojem hornictví a zpracováním rud. Později se přidal i rozvoj sklářství. Většina dříví se spotřebovala jako palivo a v dolech, kde bylo třeba především tenké křehké dřevo, např. borové, které při zvýšené zátěži snadno praskalo a včas upozornilo horníky na zřícení štoly.

Nejvíce trpěly lesy v blízkosti vodních toků umožňujících plavení dříví. Do dolů v Kutné Hoře se v 2. polovině 16. stol. začalo dříví plavit až z Krkonoš (po Úpě a Labi ke Starému Kolínu, odkud se k dolům vozilo). Vysoká spotřeba dříví v těchto dolech vyčerpala krkonošské lesy a úřední komise o nich podala r. 1609 zprávu, že …vrchové prázdni a vypleněni, roli, dědiny a louky na nich zdělány… ⁸⁾ Za pár let (1614) konstatovala, že zde lze s další těžbou počítat nejdříve za 80–100 let.

O stavu šumavských lesů v horním povodí Vltavy zase vypovídá zpráva lesmistra Dreschera z Kadaně, datovaná r. 1719. Uvádí: … lze nalézt jen málo zachovalých lesních partií. Poddaní kácejí stromy nevybíravým způsobem, kdekoliv se jim zachce, dobytek se po lesích bez dozoru toulá a listnaté i jehličnaté nálety spásá. ⁹⁾

Toulavou těžbou trpěly kvalitní listnaté dřeviny a jedle, vhodné pro hutní pece skláren. Sklářská kolonizace na Šumavě odstranila přirozený meliorační vliv buku, klenu a jeřábu a ochudila druhovou skladbu tehdejších pralesů o jedli, která zpevňovala smrčiny. Sklárny ovšem nespotřebovávaly dřeviny jen na tavení skla. Patřilo k nim i zemědělské zázemí – vyklučený les jako zemědělská půda a travnaté plochy zajišťující dostatek sena pro dobytek na zimu. Od jara do podzimu se dobytek pásl v okolních lesních porostech, spásal nálet listnáčů a uvolňoval prostor buřeni. ¹⁰⁾ Skousané smrky zpomalovaly výškový růst, zdupané hráze bystřin propouštěly vodu, kořeny stromů odřené kopyty byly snadno přístupné pro dřevokazné houby. Po vyčerpání všech vhodných dřevin v okolí (do vzdálenosti 1–2 km) byla huť přenesena o kus dál. Po sklářích většinou zůstávaly zdevastované a sotvakdy zalesněné prostory (v letech 1494–1874 vzniklo jen na Šumavě 88 skláren).

Dřevěné uhlí pro hutě získávali uhlíři pálením jedlového a bukového dříví, které mělo pro pálení nejvhodnější vlastnosti. Např. v Brdech nebo na Křivoklátsku jsou dodnes vidět plošiny po milířích, uhlí se tam pálilo ještě za druhé světové války.

Tereziánský lesní řád

V důsledku intenzivního využívaní byly lesy v 17. století značně redukovány a jejich zbytky byly ve velmi špatném stavu. Vůbec nejhorší byl jejich stav v době Marie Terezie a ještě během mapování josefského katastru (kolem let 1790–1792) činila lesnatost českých zemí pouhých 25 %. Obrovská potřeba stavebního dříví, paliva, dříví pro výrobu uhlí a skla, zpustošené lesy a obava z ohrožení celého hospodářství a rozvoje země kvůli nedostatku dříví vyvolaly vydání císařského patentu, který měl sjednotit zásady hospodaření v lese a zajistit dostatek dříví do budoucna. Tereziánský lesní řád z r. 1754 uložil vlastníkům lesů řadu povinností a omezení v zájmu zachování lesa a trvalého výnosu dříví.

K převratnému zásahu do dřevinné skladby našich lesů došlo v druhé polovině 18. století. Zvyšující se spotřeba a obecný nedostatek dříví přiměl vlastníky lesních pozemků změnit způsob hospodaření. Listnaté lesy byly nahrazovány nesmíšenými borovými a smrkovými porosty, které byly obhospodařovány holosečným způsobem. Smrk velmi dobře rostl a na rozdíl od jedle nebo buku poskytl kvalitní dřevo pro stavební účely v poměrně krátké době. Do konce osmnáctého století neexistovaly dřeviny, které by neměly pro člověka využití. Při tehdejší specializaci se každá dřevina uplatnila svými vlastnostmi, např. bříza pro koláře, javory pro truhláře, dub na sudy a mlýnská složení, jedle na šindel a pro stavební účely. Konkrétní dřeviny pak byly káceny toulavou těžbou.

Koncem 18. století a na počátku 19. století, během průmyslové revoluce, začalo být dříví nahrazováno uhlím. Pro lesy to znamenalo vysvobození. Hledaly se i stavební materiály, které by se daly využívat místo dřeva. Přesto se ještě r. 1847 spotřebovalo 90 % veškerého vytěženého dříví jako palivo.

Moderní lesnictví

Způsob obhospodařování lesů v průběhu 18. a 19. století vycházel z vlastnického zadání, kterým bylo co nejrychleji získat kvalitní sortimenty pro stavební účely. Smrkové porosty se zdály pro splnění tohoto úkolu nejvhodnější. Již na konci 19. století však sami lesníci upozorňovali na nestabilitu smrčin. Přeměna původních listnatých a smíšených porostů na smrkové či borové monokultury však pokračovala i ve 20. století. Současná dřevinná skladba se proto podstatně liší od původní. Významný rozdíl je v zastoupení listnatých a jehličnatých dřevin.

Obhospodařování lesů v současnosti vychází nejen z vlastnické, ale i ze společenské poptávky. Požadavky společnosti na les se v průběhu 20. století změnily. Stále více se požaduje, aby lesy zůstaly i nadále nejzachovalejší součástí naší přírody a sloužily pro rekreaci a odpočinek, ale lidé od lesů také očekávají ekonomický užitek.

Pro rovnoměrné plnění všech funkcí lesů (ekonomické, ekologické a sociální) se nyní uplatňuje polyfunkční trvale udržitelné obhospodařování lesů. Cílem přístupu je šetrně nakládat se zdrojem ekologicky čisté obnovitelné suroviny, zachovat, popřípadě zvyšovat biodiverzitu lesních ekosystémů, uplatňovat ty způsoby obhospodařování, které jsou blízké přírodě, pečovat o zdravotní stav lesů a otevřít lesy pro veřejnost.

Růst lesa je dlouhodobá záležitost. Nebezpečím pro něj může být změna požadavků společnosti, ať ekologických, ekonomických či politických, v kratším časovém horizontu, než odrůstající les začne naplňovat prvotní záměr.

Co tu kdysi rostlo?