Impakt faktor

K příspěvku paní RNDr. Zdeňky Petákové k diskusi o účelnosti hodnocení vědecké práce pomocí impakt faktoru bychom rádi řekli pár slov. Předně, často slýchaný názor, že scientometrická hodnocení vědecké práce jsou bezúčelná, zaznívá z řad těch, kdo v rámci zavedeného systému hodnocení pravidelně obsazují poslední příčky. Je pochopitelné, že každý propaguje ten systém, který nejvíce vyhovuje jemu, s poukazem na to, že aktuální systém je chybný, protože nezohledňuje další a další rozměry vědecké práce. Velmi často se poukazuje na pedagogický aspekt nebo na regionální charakter vědecké práce. Ano, pedagogická činnost je stejně důležitá jako činnost vědecká a výchova mladých vědeckých elit by měla být samozřejmou činností vědecké instituce. Žehrání na regionální charakter práce ale není na místě. Pakliže má práce regionální charakter, a nutno říci, že v řadě vědeckých disciplín jsme odkázáni na zpracování konkrétního, tedy „regionálního“ problému, řešme jej takovým způsobem, aby zajímal světovou vědeckou komunitu, tedy aby měl světový dopad, a jsme zas u slůvka dopad, impakt. Budeme-li takový problém řešit „po našem“, vystavujeme se riziku, že to nebude nikoho zajímat, a tedy práce bude mít dopad pouze místní, vzhledem k zostřujícím se hodnotícím kritériím, o kterých tu teď debatujeme, možná i osobní.

RNDr. Petáková jde ještě dále a shledává v zostření hodnotících kritérií důvod snížené natality uvnitř německé vědecké komunity, když uvádí: „Počet tichých obětí přístupu kladoucího nepřiměřený důraz na výkon je skrytý. V Německu na třicet procent vědeckých pracovníků nemá a nechce mít děti (Hahne 2007).“ A dále pisatelka přirovnává účinek tvrdých hodnocení ke genocidě. Tady musíme upozornit na existenci logického klamu v její argumentaci, označovaného jako argumentum ad consequentiam, argument poukazující na důsledky (Koukolík a Drtilová, 2002). Autorka tohoto názoru vychází z toho, že vědec, který se chce podřídit přísným hodnotícím kritériím, se zavře ve své laboratoři, tiše zde bádá a vzdoruje svému přirozenému pohlavnímu pudu, což v konečném důsledku může vést až k vážnému poškození genofondu lidstva. Toto považujeme za poněkud odvážné tvrzení. Tak jednak bychom rádi upozornili na onen přirozený pud, který občas i vědce z laboratoří vyžene, ale zejména si položme otázku, zda ti, kdo se uchýlili k vědě, již dopředu neplní svůj osobní zakódovaný program. Tedy položme si otázku, zda oněch třicet procent vědců nežije solitérně jednoduše proto, že chce, a vzhledem k tomu, že takový vědec nemá rodinu, má pak více času na vědu, a potom je pravidelně umístěn na předních příčkách hodnocení. Jistě by to byl zajímavý námět na sociologickou studii, ale vraťme se k impakt faktoru.

Fakt, že vědecká práce by měla být vědecky hodnocena, je součást Mertonových kritérií vědy (opět Koukolík a Drtilová, 2002). V současnosti existence internetu výrazně zrychlila komunikaci, a tím i zpětnou vazbu uvnitř vědecké komunity. Publikuje se jistě nebývale mnoho, vznikla řada vědeckých časopisů a usnadnil se též způsob komunikace s jejich redakcemi. Mnozí, kteří se pohybují na hranici přijatelnosti jejich prací časopisem, často rezignují na publikační aktivitu s různými odůvodněními na nesmyslnost hodnocení a tak dále.

Chtěli bychom říci, že nesouhlasíme s polemikou o tom, zda je třeba hodnotit vědeckou práci, či nikoli. Veďme debatu v rovině konkrétních hodnocení a jejich případných úprav. Vědecká práce je a musí být hodnocena vědecky. Vědecká práce je do jisté míry soutěž, je to soutěž myšlenek a přijatá publikace širokou vědeckou světovou komunitou je vrcholnouo dměnou vědcova úsilí.