Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Snižují vyšší teploty odpar?

Co vypadá logicky, nemusí být pravda – omyl IPCC 2007
 |  8. 11. 2007
 |  Vesmír 86, 713, 2007/11

Představme si známou situaci globálního oteplování, kdy teplota na pevnině roste. Co to udělá s odparem? Odpověď je intuitivní, a přitom založená na jednoduchém vzorečku – odpar musí rovněž růst. Je to tak prosté, že se nad tím ani nemusíme zamyslet.

Jenomže úplně nedávno organizoval Australský komitét pro studium přírodních systémů seminář pod názvem „Odpar: skutečně jej globální oteplování zvyšuje?“. Za běžné situace by nikoho ani nenapadalo položit takovou otázku. Australané k ní ale měli dobrý důvod, a to výsledky měření skutečného odparu na meteorologických stanicích, které zaznamenávají stavy počasí, jako je průběh teplot a síly i směry větrů. Měření se provádí standardizovaným způsobem pomocí kruhových nádob o průměru 1,2 m, jež jsou položeny na dřevěném rámu a shora chráněny drátěným pletivem proti ptákům. Měření odparu začala na řadě míst světa počátkem sedmdesátých let, takže dnes máme k dispozici několik transkontinentálních řad, které vznikly průběžným měřením zhruba po třicet let.

Ukazuje se – jmenovitě v USA, Rusku, Číně, Indii, Thajsku, Novém Zélandu a Austrálii – v podstatě jednotný trend. Během měřené doby, kdy globální teploty stoupaly, odpar klesal v průměru o 2–4 mm za rok! První otázkou je, zda nedošlo vlivem metodiky měření ke vzniku nějakého analytického artefaktu. Australané nakonec přišli s tím, že podle jejich názoru přichází v úvahu stín vržený pletivem, které chrání vodní hladinu před žíznivými ptáky. Zavedli tedy 7% korekci na stín, ale v souhrnu se jim stejně ukázal roční úbytek odparu 3 mm za rok.

Odpar závisí na teplotě, větru a množství vodní páry ve vzduchu. Za suchého počasí je větší než za vlhkého. Vlhký vzduch zároveň znamená větší oblačnost, a tedy zastínění slunce. To znamená, že pro jednotlivá měřicí místa bývá hodnota odparu komplementární k výši lokálních srážek a v meziročním chodu se může výrazně měnit, podobně jako se mění mikroklima. Výsledek je opět zřejmý – sucho má tendenci zvyšovat odpar, a tím vytvářet ještě větší sucho. Abychom odfiltrovali lokální signál, potřebujeme co nejvíc měřicích bodů a dlouhou řadu sledování.

Rovnou a bez velkých diskusí (na jaké byl seminář údajně velice bohatý) můžeme říct, že odpar se doopravdy s globálním oteplováním snižuje a že nevíme, proč tomu tak je. Je však možné nabídnout alespoň přijatelnou hypotézu, kterou pro přehlednost uvedu v bodech:

  • V globálním měřítku má oteplení za následek vyšší odpar.
  • Nejvíc vody se odpaří v tropickém pásmu, kde převládá plocha oceánu nad plochou souše.
  • Teplejší počasí znamená silnější větry, větší gradient mezi rovníkem a pólem, a tím i lepší mísení vzdušných mas.
  • Výsledkem je, že vlhkost vzduchu nad kontinenty se v průměru zvyšuje a také je o něco víc mraků. Oba tyto faktory snižují odpar, a to i za rostoucí globální teploty.

A teď se podívejme, co celá záležitost znamená.

Budu opět (omlouvám se) postupovat v bodech:

  • Klima se může chovat proti intuici a zdánlivě proti „fyzikálním zákonům“. Jediným způsobem, jak se můžeme dobrat skutečné situace, je měřit a měřit, co nejdéle a na co nejvíc místech.
  • Čtvrtá zpráva IPCC (2007) uvádí, že s globálním oteplováním se na pevnině zvýší i odpar. Vypadá to logicky, ale není to pravda. IPCC se v tomto bodě mýlí.
  • Argumenty českých vodohospodářů o nutnosti výstavby nových přehrad jsou do značné míry podloženy modelem, že vyšší teplota znamená vyšší odpar a vyšší evapotranspiraci. Tento základní „axiom“ nejspíš vůbec neplatí.

První přiblížení k problematice představuje citovaný článek R. M. Gifforda z Austrálie, v němž jsou též odkazy na primární literaturu, uvedenou na webových stránkách Australské akademie věd.

Literatura

R. M. Gifford a kol.: Evaporative demand: Does it increase with global warming?, Global Change Newsletter 69, 21–23, May 2007
www.science.org.au /natcoms/panevap.pdf

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné