Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Otroctví a moderní společnost

200 let od zrušení obchodu s otroky
 |  8. 11. 2007
 |  Vesmír 86, 726, 2007/11

Nežádám váš soucit, ale chladné a nezaujaté posouzení… záležitosti, která se týká ne pouze této země, ne pouze Evropy, ale celého světa a budoucích generací… Poté, co jsem provedl důkladné šetření okolností obchodu s otroky, se mi jeho zkaženost jeví tak strašlivá a nevyhojitelná, že se má mysl zcela upřela k požadavku jeho zrušení. Obchod založený na zločinech a vedený způsoby, které jsem vám předestřel, musí být zastaven… Mé rozhodnutí je pevné. Neustanu, dokud jeho zrušení neprosadím.“ 1)

Tato slova pronesl 12. května 1789 poslanec William Wiberforce před Dolní sněmovnou britského parlamentu. Bez úspěchu. V následujících desetiletích však, podle svého slibu, spolu s dalšími abolicionisty neúnavně bojoval proti podnikání, na němž po více než dvě století spočívala velká část evropského hospodářství. Obchod s otroky a hospodářství založené na práci otroků podnítily koloniální expanzi evropských států, exploataci přírodního bohatství v zámoří i transformaci evropské společnosti na prahu moderní doby.

Dne 2. března roku 1807 prezident Thomas Jefferson podepsal zákon, jímž Spojené státy uzavřely své přístavy obchodníkům s otroky. A 25. března téhož roku britský parlament jednostranně vyhlásil zrušení tohoto „odporného obchodu“ na všech světových mořích a zároveň přislíbil aktivní účast britské flotily při uvádění zákazu v platnost. Byly však události roku 1807 tak přelomovým momentem, jak soudili současníci a jak letos vyhlašují organizátoři mohutných oslav jejich dvoustého výročí? Definitivní vykořenění otroctví z prostoru euroatlantické civilizace trvalo ještě řadu desetiletí; a v mnoha koutech světa tato instituce přetrvává dodnes, navzdory rétorice představitelů demokratických států. Mimoto podněcovaly snahy abolicionistů nejčastěji jiné zájmy než soucit s utrpením milionů otroků. Jaký byl vlastně postoj Evropanů k otroctví? Co přinesla tato instituce obyvatelům Starého světa?

Sociální smrt

Otroctví – dědičné zbavení lidského jedince všech práv i možnosti rozhodovat o sobě samém – je fenomén starý jako lidstvo samo. Může nabývat specifických podob, jeho podstata ale zůstává stejná. Někteří antropologové používají výraz „sociální smrt“. 2) Otrok má formálně postavení věci, kterou je možné prodat, zastavit, zlikvidovat. Nemůže se podílet na životě společnosti jinak než jako „stín“ svého pána. Není chráněn zákony, není způsobilý k právním úkonům. Nenachází se na nejnižším stupni společenského žebříčku, ale mimo něj, jako doživotní cizinec. I tehdy, je-li zotročen příslušník dané společnosti – obvykle z trestu –, doprovází tento akt rituální znectění. V převážné většině jsou však otroci cizinci, neboť žádná komunita nemůže dlouhodobě a systematicky zbavovat své příslušníky všech práv, aniž zásadně ohrozí svou vnitřní soudržnost. Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sinaj i na toto téma: Otrok a otrokyně, které budeš mít, ať jsou z pronárodů okolo vás […] Po sobě je odkážete svým synům, aby je zdědili jako své vlastnictví; trvale jim budou sloužit. Pokud jde o vaše bratry Izraelce, nikdo nebude nad svým bratrem surově panovat. (Lv 25,44; 25,46)

Samozřejmě jedna stránka problému je definice „vzorového“ otroctví, stránka zcela jiná pak praktické fungování této instituce v rámci konkrétní společnosti v určitém časovém období. I když zákon definuje otroka jako věc, nelze přehlédnout, že otrok je schopen přemýšlet a samostatně jednat – k prospěchu buď svého pána, nebo svému vlastnímu. Aristoteles jej proto označoval za „majetek s duší“. Většina otrokářských společností poskytovala otrokům určitou ochranu před nejhoršími výstřelky jejich pánů, ale na druhé straně je činila odpovědnými za jejich činy. Tento paradox mimochodem zdůraznil již Montesquieu: Otroctví odporuje jak právu občanskému, tak právu přirozenému. Který občanský zákoník by mohl zakázat otroku, aby utekl, když není vůbec počítán za člena lidské společnosti, a když se proto jeho žádný zákon nemůže týkat? 3) Schopnost lidských bytostí, jimž bylo lidství upíráno, vymanévrovat si životní prostor je jedním z fascinujících aspektů studia otroctví.

Díky vlastním schopnostem, díky přízni svých pánů i díky jisté vstřícnosti, kterou některé společnosti otrokům projevovaly, se mohli vyšvihnout do významného postavení. Důkazem toho je egyptská dynastie „mamlúků“, tedy privilegovaných otroků, popřípadě bohatí a vlivní otroci římských císařů či konkubíny afrických vládců – matky následníků trůnu. Ve většině otrokářských společností ale výsostné postavení, vliv a bohatství otroka mohlo zničit jediné slovo jeho pána. Neboť otrok, a to je jedna z jeho nejvýznamnějších charakteristik, je zbaven jakýchkoli příbuzenských vazeb, nemůže hledat oporu v rodině a odvolávat se na její autoritu. (To byl právě případ „mamlúků“, kteří své postavení a vliv nemohli předat svým dětem.) Ať se stane důvěrníkem pána domu, nebo jej dřinou na poli či v dole tlačí do úlohy tažného zvířete, otrok vždy zůstává osamocen.

Vzhledem k omezením, která jim byla vnucena, neměli otroci zájem a často ani možnost uzavírat rodinné svazky a pečovat o potomstvo. Otrocká komunita se proto ve většině společností nereprodukovala spontánně, přestože otrocký status byl dědičný. Proto bylo třeba soustavné doplňování. Bylo možné nakupovat od třetí strany, nejobvyklejší zdroj otroků ale tradičně představovaly války. Otrok získaný v boji ovšem zůstával potenciálním nepřítelem. I když jeho status bezprávného cizince z něj činil velmi přizpůsobivou pracovní sílu, masa zotročených nepřátel bez naděje na zlepšení svého postavení, neznalá jazyka a kulturních kódů svých pánů, bez majetku, který by mohli ztratit, představovala permanentní hrozbu. A to zase významně podněcovalo vzájemnou soudržnost svobodných příslušníků dané společnosti.

Tito cenní pracovníci

Je dobře známo, jaký význam mělo otroctví a hospodářství založené na otrocké pracovní síle pro společnosti antického Řecka a Říma. Během středověku ustoupilo v Evropě do pozadí, alespoň z hlediska ekonomického. Právně ale nebylo nikdy popřeno a také křesťanská církev je přijímala jako sociální danost, součást Bohem daného řádu. Došlo ovšem k určitému posunu v určování „jiného“, jejž bylo možné – a dokonce vhodné – zotročit. Pro starověké filozofy byla základním měřítkem stupně „jinakosti“ civilizovanost. Znalost řeckého či latinského jazyka, život v demokraticky organizovaném společenství odlišovaly „občana“ od „barbara“, cizince, otroka. Základním společným sebeidentifikačním znakem obyvatel středověké Evropy se naproti tomu stalo křesťanské náboženství. Vědomí příslušnosti k civitas christiana umožnilo překonat etnické, kulturní i náboženské bariéry a otroctví – osud horší než smrt – zůstalo vyhrazeno nevěřícím.

Paradoxem ovšem je, že právní systémy evropských středověkých států uznávaly za důvod zotročení pouze „spravedlivou válku“, nikoli pohanství. Dokonce ani ti, kdo se – jako Juan Ginés de Sepúlveda v 16. století – ztotožnili s aristotelským vnímáním otroctví jako nástroje nadvlády civilizace nad barbarstvím a zároveň položili mezi barbarství a pohanství rovnítko, nepřipouštěli, že by pouhé pohanství mělo být záminkou pro zotročení. Přitom uznávali, že sama existence pohanských státních celků představuje překážku pro šíření křesťanské víry, a tedy i nebezpečí pro křesťanský svět. „Výhodou“ takového pojetí bylo, že přijetí křtu v otroctví neznamenalo propuštění na svobodu, tak daleko křesťanská solidarita nesahala. Zajímavé je, že stejně k otroctví přistupovali muslimové. Měli dovoleno kupovat a prodávat otroky, pokud byli zotročeni jako nevěřící – a když otroci přestoupili na islám až v zajetí, nepřineslo jim to svobodu.

V každém případě však například v dobách náboženských válek po zahájení reformace nebyli žádní křesťané, ani heretici, zotročováni. Mohli být vyvražděni, mučeni, vypovězeni – přesto přetrvávalo vědomí jisté sounáležitosti mezi nimi a křesťany pravé víry. S postupující christianizací evropského kontinentu přetrvala životaschopná instituce otroctví až do 15. století pouze ve Středomoří, kde se křesťanské společenství nejblíže stýkalo s nevěřícími. Proto existovali i bílí otroci, což byli většinou zajatci arabských otrokářů, kteří od 17. do 19. století podnikali nájezdy na evropské pobřeží a na evropské obchodní lodě. A tato skutečnost byla v Evropě v zásadě respektována. Například Martin Luther vyzýval křesťanské zajatce v tureckém zajetí, aby se nepokoušeli útěkem vymanit z rukou svých pánů, neboť by se tím vzpírali proti svému osudu uvnitř řádu daného Bohem.

Na prahu novověku došlo ovšem k zásadnímu přelomu, a to v souvislosti s objevením a následnou kolonizací Ameriky. Všechny mocnosti kolonizující Nový svět potřebovaly osídlit obrovská území, na nichž nepočetné domorodé populace padaly za oběť nakažlivým evropským chorobám. Vzhledem k dosud nerozvinuté zemědělské technice by tato prázdná území byla odsouzena k stagnaci, neboť Evropa sama nebyla schopna poskytnout dostatek pracovních sil k jejich kultivaci. Tím spíš, že kolonizace Nového světa podněcovala víc k hledání samostatné existence než k ochotě vstupovat do dlouhodobého námezdního poměru. (Například migranti, zvaní v anglických koloniích indentured servants a ve francouzských engagés, platili několika lety nesvobodné práce za přepravu do Nového světa a za naději na sociální vzestup po skončení vázací doby. Do kolonií byli deportováni i zločinci, sirotci či prostitutky. Ani jejich závislost ale nebyla trvalá.) Proto se pozornost koloniálních podnikatelů nakonec obrátila k subsaharské Africe. Zde bylo otroctví běžné a „přebytky“ otroků směřovaly po saharských obchodních stezkách do Středomoří již v antice. Jestliže někteří černí otroci plnili roli domácích sluhů v rodinách bílých osadníků a nahrazovali tak nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v koloniích, většina z nich se – byť proti své vůli – zapojila do procesu utváření mezinárodního hospodářského systému a rozmachu průmyslu v severozápadní Evropě.

Černí otroci – „tito cenní pracovníci“ 4) – se uplatnili především na plantážích produkujících cukrovou třtinu, tabák, bavlnu a později kakao a kávu. Všechny tyto plodiny se nezpracovávaly v Americe, ale v Evropě (ve snaze omezit v koloniích průmyslovou výrobu byl například vývoz rafinovaného cukru zatěžován vysokým clem, takže bylo výhodnější přepravovat přes oceán nepřečištěný polotovar). To podněcovalo technologickou inovaci a kvantitativní nárůst tovární výroby na starém kontinentu – na prvním místě textilního průmyslu, podníceného pěstováním bavlny i novými odbytišti v zámoří. Stejně rychlý byl i rozvoj peněžního podnikání, úvěrového a pojišťovacího hospodaření, lodní dopravy, reklamy atd. Tím spíše, že většinu plantážní produkce představovalo v zásadě „nepotřebné“ zboží – více či méně návykové pochutiny, dodávající i spotřebitelům z nižších tříd zdání luxusu. Ztělesněním nového stylu podnikání, úzce svázaného s koloniální expanzí, se stal tzv. trojúhelníkový obchod. Z Evropy směřovali obchodníci do Afriky, kde za průmyslové zboží – kovové předměty, bavlněné a vlněné látky, střelné zbraně, alkohol – nakupovali otroky pro americké plantáže. Vzhledem ke směru větrů a mořských proudů byla ostatně cesta přes Atlantický oceán mnohem snazší než případná zpáteční plavba na sever. V Americe lodě vyložily „náklad“ pracovníků a naplněné koloniálními surovinami se vrátily do Evropy, aby předaly své zboží stále početnějším zástupům průmyslových dělníků.

Moderní otroctví bylo vůči svým obětem stejně brutální a dehumanizující, stejně degradující pro otroka i pro pána jako otroctví antické, v jednom klíčovém aspektu se však od něj lišilo. Nevzniklo jako reakce na aktuální nedostatek pracovních sil, ani nebylo výsledkem dlouhodobého válečného stavu. Stalo se nástrojem a zároveň podněcovatelem expanze, prostředkem k rozšiřování moci a vlivu evropských metropolí na úkor zbytku světa – a vlastně i na úkor vlastního obyvatelstva. Neboť rozvoj konzumerizmu činil z obyvatel nově budovaných industriálních center poslušné nástroje v procesu transformace evropského hospodářství.

Černí „ne-lidé“

Revitalizace otroctví sehrála významnou roli také v procesu formování společné „evropské“ identity, jenž se v období raného novověku rozvíjel paralelně s procesem formování identit národních. Zotročováni totiž byli téměř výlučně obyvatelé subsaharské Afriky. Můžeme diskutovat o tom, zda výrazně „rasový“ charakter amerického otroctví, jenž znamenal významný impulz pro posílení vědomí sounáležitosti všech obyvatel Starého světa bez ohledu na původ, majetek nebo sociální postavení, způsobila náhodná shoda okolností (dostupnost otroků v Africe vzhledem k relativnímu zalidnění i ochotě afrických obchodníků spolupracovat s Evropany), nebo zda byl důsledkem negativního pohledu na Afriku, hluboce zakořeněného v evropské tradici. Již ve středověku se objevuje argument zdůvodňující otroctví černochů buď Kainovým prokletím, nebo prokletím Kenaana, Noemova vnuka. Poté, co se praotec Noe v opilosti zneuctil a dostalo se mu posměchu nejmladšího syna Cháma, totiž uvalil kletbu na jeho potomky. „Proklet budiž Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ (Gn 9,20–25)

Zajímavé je, že Kenaanovo prokletí nikdy nebylo vztahováno na americké domorodce. Naopak již v první polovině 16. století se v iberském prostředí zformovala početná skupina odpůrců otroctví Indiánů a zotročování černochů bylo dokonce prezentováno jako možnost jak ulehčit břemeno, které nesli indiánští pracovníci v koloniích (hlasatelem tohoto názoru byl známý „ochránce Indiánů“ 5) Bartolomé de Las Casas, ale také brazilský jezuita Antonio Vieira). Historikové již řadu desetiletí debatují o důvodech takto odlišného zacházení se dvěma skupinami zámořských „divochů“. Oblíbeným argumentem koloniálních autorů bylo tvrzení, že Indiáni nebyli fyzicky ani kulturně „schopni“ práce na plantážích. Faktem je, že domorodé populace v Novém světě decimovaly choroby, proti nimž projevovali černoši větší odolnost, a relativně hustě zalidněná Afrika umožňovala soustavné doplňování pracovních sil. Moderní interpretace ovšem pokládají tvrzení o „neschopnosti“ Indiánů za zástupná a hlavní důvody hledají v oblasti strategické. Plošné zotročování domorodců by ohrozilo bezpečnost a stabilitu amerických kolonií, neboť, jak již bylo zmíněno, žádná společnost si nemůže zachovat svou vnitřní koherenci při zotročování domácího obyvatelstva. Zato v Africe se ambice Evropanů až do konce 18. století omezovaly na pobřeží a lokální důsledky zotročování nepoškozovaly evropské zájmy.

Navíc Indiáni byli novým a nezvyklým elementem morálních úvah evropských teologů a právníků. Počínaje Kolumbovými dopisy jim byla v maximální míře přisouzena role „ušlechtilých divochů“ a protagonistů ideální společnosti na počátku věků. Zato Afrika a její černí obyvatelé nikdy nezmizeli z povědomí Evropanů, byli důvěrně známými „cizinci“; navíc byla Afrika v očích evropských komentátorů jednoznačně ztotožňována s islámem. A konečně také antropologická odlišnost černochů od Evropanů byla jednoznačná. To ostatně ukazuje i výraz, kterým byli v různých jazycích označováni: negro, noir. Ve středověku se mnohé negativní stereotypy vázaly na černou barvu (peklo, ďábel, špína, hřích), zatímco bílá ztělesňovala krásu, ctnost, panenství. Na druhé straně v křesťanské tradici existovaly také pozitivní obrazy černochů – tmavé pleti byl jeden z biblických tří králů, stejně jako sv. Maur nebo „černá královna“ Belakane v rytířské románu o Parcivalovi. Ve středověké imaginaci byla Afrika ztělesněním přepychu stejně jako barbarství. Negativní konotace tedy nebyly automatické; je ale logické, že zahájení masivního obchodu s otroky během 16. století posílilo záporný obraz černého Afričana v evropském diskurzu. Tím spíše, že otroci, získávaní od afrických překupníků, nebyli nepřáteli, kteří by bezprostředně ohrožovali Evropu. To by je sice legitimně zbavovalo svobody, ale zároveň by byli během bojů intimně poznáváni a vnímáni jako lidé. Stali se zbožím nakupovaným na trhu. Zakládací listina anglické Královské africké společnosti z roku 1672 poskytuje monopolní právo na dovoz „červeného dřeva, slonoviny, černochů, kůží, vosku nebo jiného zboží“. 6) Dehumanizaci černochů pak dokončily drastické životní podmínky na amerických plantážích. Není divu, že měli „smrdutý, zvířecký pach“, jak soudil Edward Long ve své hojně čtené Historii Jamaiky. 7)

Úměrně s degradací černocha se posiluje vědomí sounáležitosti „bělochů“ bez ohledu na jazyk, víru nebo národnost. Koncept „rasy“, tak jak se vytváří během novověku v reakci na postupné prozkoumávání zámořských území, předpokládal zásadní rozdíly mezi jednotlivými větvemi lidského rodu. Paralelně se v Evropě formuje i koncept „svobody“, svobody politické i náboženské, svobody jedince ve smyslu volnosti pohybu, práva prodávat svou pracovní sílu, práva na život i na osobní štěstí. Svoboda, tento unikátní produkt evropské modernizace, se ovšem stala korporativním privilegiem „bílé“ rasy. Ve frázi „všichni lidé jsou si rovni“ je třeba klást důraz na slovo „lidé“, nikoli „rovni“. Přestože ale byli černí otroci vnímáni jako „nelidé“, zůstávali zároveň pevně včleněni do atlantického hospodářského systému. Na jejich soustavné přítomnosti a aktivním zapojení do plantážního hospodářství životně závisely nejen americké državy, ale – zejména – evropské koloniální mocnosti. Černí a bílí osadníci žili v těsném každodenním kontaktu. Právě tím se ale uvnitř koloniálních i metropolitních společností posilovaly bariéry oddělující „černé otroky“ od „svobodných Evropanů“.

Odporný obchod

Před rokem 1750 panovala v Evropě představa, že koloniální otroctví je základnou pokroku, že je pro mateřskou zemi předpokladem hmotné prosperity a otrokům samotným otevírá cestu k „civilizaci“. To bylo ústřední téma dlouhé řady merkantilistických spisů anglických, francouzských i španělských. Na přelomu 17. a 18. století se dokonce i guvernér Kanady, markýz de Denonville, opakovaně dožadoval přísunu černých otroků a vyjadřoval přesvědčení, že se tak tato kolonie vyrovná nejbohatším francouzským državám v Karibiku, které „by nemohly být založeny a nedosáhly by prosperity, kdyby nebylo černochů“. 8)

Nicméně se brzy objevily i názory opačné. Že otroctví nejen narušuje přirozená práva Afričanů a odporuje „slušnosti“, ale také poškozuje zájmy samotných majitelů. Již od 16. století se ozývaly hlasy duchovních všech vyznání odsuzující instituci otroctví jako nelidskou a neslučitelnou s křesťanskou morálkou. V roce 1681 byli v Havaně zatčeni dva kapucíni za to, že veřejně kázali proti otroctví a hrozili neudělením svátosti rozhřešení otrokářům. 9) Roku 1758 výroční setkání kvakerů ve Filadelfii vyhlásilo, že žádný křesťan nemůže vlastnit otroka, aniž ohrožuje svou spásu, a v roce 1761 londýnští kvakeři vyloučili ze svého středu všechny, kdo odmítli propustit své otroky. 10) Ideál osmnáctého století, tak jak jej představovaly náboženské a filozofické spisy, v sobě zahrnoval soucit s lidským utrpením. Pravý muž si měl uvědomovat, že rozum a národní zájem nemohou být rozvíjeny na úkor neštěstí bližního. V roce 1760 skotský právník George Wallace vyjádřil názor, že lidské bytosti nemohou být předmětem obchodu. „Proto žádný z těchto nešťastníků, nazývaných otroky…, nikdy neztratil svou svobodu; nemohl ji ztratit, jeho vládce s ní nemůže disponovat. Prodej byl ipso iure neplatný… Jakmile vstoupí na území, jehož soudci nezapomněli na svou lidskost, je jejich povinností připomenout si, že i on je mužem, a prohlásit jej za svobodného.“ 11) Tato pasáž byla později převzata editory francouzské Encyklopedie.

Svou roli hrálo i poznávání a kolonizace Afriky. V roce 1796 Mungo Park během cesty podél řeky Niger jako patrně první Evropan vůbec putoval s karavanou otroků a barvitě popsal utrpení zajatců. Mimo to otroctví nebylo zcela kompatibilní s osvícenskou představou člověka nadaného svobodnou vůlí (jakkoli se zde uplatňovaly i názory odvozené od antických stoiků o „svobodě vzít si život“ a „pravé vnitřní svobodě“). Osvícenství ale také vnímalo soukromý majetek jako úhelný kámen civilizované společnosti. Nehledě na to, že osvícenská věda, jak již bylo řečeno, posilovala představu o intelektuální a fyzické nedostatečnosti černochů. A v Bibli bylo možné nalézt argumenty pro i proti otroctví. Křesťanská teologie ještě v 18. a 19. století rozlišovala duchovní rovnost a světskou podřízenost. Samotné posilování křesťanského svědomí a intelektuální rozvoj by tedy samy o sobě jistě nestačily podnítit tak zásadní proměnu evropské společnosti.

Lze předpokládat, že zrušení obchodu s otroky a později i otroctví v atlantickém prostoru úzce souviselo s rozvojem industriálního kapitalizmu na evropské půdě – tedy s transformací, k níž významně přispělo samotné koloniální otroctví. Obchod s otroky ztělesňoval monopol, charakterizující první fázi koloniální expanze, a stával se obtížným v situaci dozrávajícího kapitalizmu, „kapitalizmu volné soutěže“. Už v 18. století tvrdili liberální ekonomové, na prvním místě Adam Smith, že otrok je ze své podstaty nákladnou a neefektivní pracovní silou, neboť sám není motivován k aktivitě a pán musí zajišťovat jeho potřeby. Jak pokračovala zámořská expanze a kolonizace dalších regionů, bylo možné získávat stejné produkty (cukr, bavlnu, indigo) levněji než v Americe, která ale měla u metropolitních odběratelů přednostní práva zajištěna monopolem.

Historik Eric Williams proto dospěl k přesvědčení, že abolicionistické hnutí na počátku 19. století přímo financovali a organizovali britští průmyslníci, usilující o expanzi do Indie. Pokusili se zničit plantážníky v Karibiku tím, že je zbavili pracovní síly.12 Ať už dáme za pravdu Williamsovi, nebo jeho četným kritikům, musíme zároveň připomenout, že abolicionistické hnutí ztělesňovalo i další zásadní přelom, jímž na prahu novověku prošla evropská společnost. Bylo první široce založenou veřejnou kampaní opírající se o tisk a petice zasílané zákonodárcům. Otroctví se často stávalo jen zastřešujícím tématem pro debatu nad zcela odlišnými problémy – jedním z nich bylo hnutí za politická práva žen. Samozřejmě jen těžko rozhodneme, nakolik byl některý z těchto faktorů klíčový a nakolik to byl jejich souběh, který dal vzniknout všeobecnému přesvědčení, že otroctví je neproduktivní, nebezpečnou a nemorální institucí. Na dominantním hospodářském, politickém i kulturním postavení Evropanů v amerických koloniích a ve zbytku světa se ale nic nezměnilo. Bariéry v podobě rasových předsudků přetrvaly i poté, co bylo otroctví zrušeno. Jsou dodnes jedním z nejvýznamnějších dědictví – nebo snad břemen – doby zámořských objevů a kolonizace.

Výstup juniorského badatelského grantu GA AV ČR (KJB8101403).

Literatura

Berlin I.: Many Thousands Gone: The First Two Centuries of Slavery in North America, Cambridge / London 1998
Drescher S.: Capitalism and AntiSlavery: British Mobilization in Comparative Perspective, London 1986
Finley M. I.: Ancient Slavery and Modern Ideology, New York 1980
Foner L., Genovese E. (eds.): Slavery in the New World: A Reader in Comparative History, Englewood Cliffs 1969
FoxGenovese E., Genovese E.: Fruits of Merchant Capital: Slavery and Bourgeois Property in the Rise and Expansion of Capitalism, Oxford / New York 1983
Mintz S. W.: Sweetness and Power: The place of sugar in modern history, New York 1985
Solow B. L. (ed.): Slavery and the Rise of the Atlantic System, Cambridge 1991

Poznámky

1) Celá řeč v Kitson P. et al (eds): Slavery, Abolition and Emancipation: Writings in the British Romantic Period, London 1999, vol. 2, 135–151.
2) Patterson O.: Slavery and Social Death: A Comparative Study, Cambridge, Mass. / London 1982.
3) Montesquieu C.: O duchu zákonů, přeložil Stanislav Lyer, Praha 1947, s. 279.
4) Nevděčíme snad těmto cenným pracovníkům – Afričanům – za cukr, tabák, rýži, rum a jiné plantážní produkty? Čím více budou naše kolonie oplývat černochy, tím více půdy bude obděláno a více a rozmanitějších plodin vypěstováno. [Postlethwayt M.]: The African Trade: The Great Pillar and Support of the British Plantation in America, London 1745, s. 6.
5) Navzdory nejnovější úpravě pravopisu slova „Indián“ zachovávám jeho původní podobu s velkým počátečním písmenem. Nesouhlasíme totiž s argumentací Pravidel českého pravopisu z r. 1993, že jde o „příslušníka antropologické skupiny“ (podobně jako „černoch“). Pokládám termín „Indián“, bez jakéhokoli hodnotícího podtextu, za označení geografické, tedy za označení obyvatele „Západních Indií“, jak bylo americké území nazýváno v 16.–18. století. Společnou antropologickou skupinu tvoří Indiáni s obyvateli dalších území, Polynésany, Melanésany a řadou Asiatů.
6) Donnan E. (ed.): Documents Illustrative of the History of the Slave Trade to America, Washington 1930–1935 (repr. New York 1965), sv. I, s. 195–196.
7) Long E.: History of Jamaica, London 1774.
8) Trudel M.: L’Esclavage au Canada français, Quebec 1960, s. 36.
9) López García T. (ed.): Dos defensores de los esclavos negros en el siglo XVII: Francisco José de Jaca OFM CAP y Epifanio de Moirans OFM CAP, Caracas 1982.
10) Bacon M. H.: The Quiet Rebels: The Story of the Quakers in America, Wallingford, Pa. 1999.
11) Wallace G.: A System of the Principles of the Law of Scotland, Edinburgh 1760, sv. 1, s. 95–96.
12) Williams E.: Capitalism and Slavery, London 1944.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Markéta Křížová

Doc. Markéta Křížová, Ph.D., (*1974) vystudovala etnologii a historii na FF UK. Působí ve Středisku iberoamerických studií FF UK.
Křížová Markéta

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné