Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pohaslá sláva savců

O. FEJFAR, P. MAJOR: Zaniklá sláva savců, Academia, Praha 2005, 280 stran, cena 490 Kč, ISBN 80-200-1361-X
 |  14. 9. 2006
 |  Vesmír 85, 557, 2006/9

Každý čtenář i s minimálním zájmem o savce, jejich historii či paleontologii obecně, který narazí na knihu Oldřicha Fejfara a Pavla Majora Zaniklá sláva savců, musí zaplesat nadšením. Velkoformátová, výpravná, bohatě ilustrovaná a graficky nápaditá publikace, ve které je skoro 300 stran věnováno vyhynulým savcům – co víc si přát. Jména autorů, doplněná jmény dalších odborných spolupracovníků, napovídají, že máme v rukou dílo, jaké se v české populárně-naučné literatuře už dlouho neobjevilo (jestli vůbec). Knihu vezme do ruky i čtenář nepoučený, nejen díky nápadnému přebalu, ale i díky její masivní propagaci. Naneštěstí osoby alespoň trochu znalé tématu i při letmém prolistování zjistí, že nadšení bylo trochu předčasné. Nedostatky knihy, ale zejména její poměrně jednostranná prezentace (nominace na knihu roku v oblasti naučné literatury ceny Magnesia Litera) a vydání v nakladatelství Academia nás přivedly k napsání tohoto komentáře. Pokusíme se shrnout důvody, proč nás kniha zklamala, proč autoři promarnili šanci napsat zásadní dílo pro čtenáře několika dalších generací a proč si myslíme, že vlastně ani nenaplňuje poslání předeslané samotnými autory v úvodu. Je to ohromná škoda, neboť konstelace okolností (absence podobného titulu, erudovaný autorský kolektiv, podpora sponzora i nakladatelství) byla takové události velmi nakloněna.

Koncepce

Prvním problémem je nejasná koncepce; co je to za knihu a jakému čtenáři je určena. Autoři se bližší identifikaci vyhnuli vágní formulací, že (Poslání knihy, s. 9) kniha „nabízí volnou mozaiku druhů, které žily v různých dobách na různých místech této planety“. Cílem má být zpodobnění množství skupin, které se během savčí historie objevovaly a zase mizely. Kniha by se tedy mohla nejspíše blížit jakémusi atlasu. Nicméně nepřítomnost zřetelné koncepce, logické struktury textu a obsahu jednotlivých kapitol společně s dalšími prohřešky přispívají k tomu, že kniha je v podstatě nezařaditelná (což by nemuselo úplně vadit), a co hůř, ani po jejím přečtení se nedovíme, jaký byl záměr autorů a proč byla kniha napsána takhle.

Kniha standardně začíná obecnějšími kapitolami. Po třech úvodních kapitolách o rekonstrukci, důležitých nalezištích a evoluci savců následuje 12 kapitol zabývajících se konkrétními skupinami. Začínají obvykle přehledem zástupců, o nichž je následující text. (Ovšem v případě Madagaskaru je zde nepochopitelně přehled všech rodů savců, což ostře kontrastuje s ostatními kapitolami, zejména když jsou vyhynulí madagaskarští savci reprezentováni v podstatě jediným zástupcem.) Následují zvýrazněné boxy se stručnou charakteristikou jednotlivých skupin a s vlastním textem často poměrně nelogicky rozčleněným „podnadpisy“. K všeobecnému zmatení přispívá, že jsou kapitoly definovány jednou historicky (savci paleocénu), jindy taxonomicky (kytovci), pak zas ekologicky (šavlozubci), popřípadě geograficky. Nezdá se ale, že by se výběr jednotlivých taxonů a také ilustrací řídil nějakým zjevným kritériem, jakým by mohla být třeba maximální diverzita, komplexnost, evoluční důležitost či alespoň bizarnost fosilních forem. Klíčem možná budou slova na s. 24: „Náplň knihy je podmíněna existencí koster vyhynulých druhů savců – a také jejich dostupností.“ To je jistě chvályhodná snaha, jenomže autoři z nepochopitelných důvodů do přehledu nezařadili (nebo v něm neilustrovali) množství forem, u nichž je fosilní záznam poměrně kompletní a také dostupný. Jeden příklad za všechny – jediná ilustrace gigantického pásovce glyptodonta by mohla nahradit jedno z několika desítek vyobrazení pozemních lenochodů (pro zajímavost – celých lenochodů se zde objevuje 28 plus 18 portrétů). Nemůžeme se ubránit pocitu, že hlavním faktorem výběru byla jistá monumentálnost zvířat, popř. jejich obliba u autorů.

Výběr druhů a ilustrací je ostatně asi největším problémem knihy. Ačkoliv autoři předesílají, že smyslem nebylo zobrazit co možná nejvíce fosilních savců, zprostředkovat představu o „zavátém životě“ savců se jim rozhodně nepovedlo. Aniž bychom chtěli detailně srovnávat jednotlivé skupiny a polemizovat o jejich důležitosti, fakt, že v kapitole o druhohorních savcích jsou vyobrazeni pouze dva (!) zástupci (Jeholodens a asi Ptilodus) a zmíněni jen multituberkuláti a Repenomamus, je nemístné zjednodušení a opomíjení současného stavu znalostí. Fosilní nález druhohorních savců je sice často fragmentární, ale objevy poměrně kompletních druhohorních fosilií v několika posledních letech za zmínku stojí. Je politováníhodné, že se zde neobjevují např. nejstarší placentální savec Eomaia, nejstarší vačnatec Sinodelphis, miniaturní Hadrocodium nebo právě Repenomamus. Vždyť co by mohlo být zajímavější než obrázek velkého druhohorního savce Repenomamus robustus, který prokazatelně požíral dinosaury? Přestože objevy těchto nejstarších savců jsou často nedávné, o řadě z nich se autoři v textu sami zmiňují. Se čtyřmi stránkami věnovanými druhohorním savcům tak ostře kontrastuje např. 17 stran (!) věnovaných uniformním, i když na první pohled atraktivním dravým šavlozubcům.

Nevyváženost prostupuje i do výběru mladších savců, na které je kniha pochopitelně zaměřena. Primáti chybějí skoro úplně a o letounech je v knize jen pár řádků (s. 36). Hlodavci – nejrozšířenější řád recentních savců (kolem 40 % druhů) – jsou zmíněni pouze v souvislosti s osídlením Velkých Antil. Paradoxem (ovšem výstižně dokumentujícím knihu) je, že pod skrovnou kapitolkou o hlodavcích se místo obrázku nějakého hlodavce objevuje (opět) ilustrace pozemního lenochoda. Hlodavci se sice mohou jevit jako skupina uniformní a poměrně nezajímavá, přesto i mezi fosilními jsou nápadné formy jako ta, která má velikost malého nosorožce (Telicomys), nebo rohaté bobrušky (Ceratogaulus). Mimochodem obrázek hlodavce v knize nakonec objevíme (s. 186–187), ale pouze jako „křoví“ k ilustraci trpasličí formy slona. O tomto obřím mediteránním plchovi se čtenář v textu či popisce k obrázku nic bližšího nedoví, a přitom je zde ilustrováno evolučně velice zajímavé zmenšení slonů a souběžné zvětšení plchů v ostrovních podmínkách. Zařazení nebo ilustrování i dalších savců, např. čtyřnohé sirény (Pezosiren), obřích pásovců (Glyptotherium), některého z mořských lenochodů (Thalassocnus), řady zvláštních primátů (Pliopithecus, Gigantopithecus), ježka velikosti středního psa (Deinogalerix), ploutvonožce (Enaliarctos nebo Allodesmus), letouna (Icaronycteris), kytovce (Basilosaurus), dravého klokana (Ekaltadeta) aj., by knihu velmi obohatilo. Nepřítomnost mnoha forem je prostě nápadná, zřetelně kontrastující s cílem autorů zpodobnit množství skupin savců, kteří žili na této planetě. Ani nezbytným zjednodušením, jež je dáno povahou popularizačního textu, nemůžeme omluvit, že bylo ignorováno množství důležitých druhů, popř. celé skupiny. Nevyvážený výběr vytváří v konečném důsledku velmi zkreslený obrázek historie, a to by si autoři žádné populárně-naučné literatury dovolit neměli.

Koncepčního rázu je také další výhrada – poměrně časté opakování určitých údajů či odstavců (o výskytu nosorožců se dovíme hned několikrát, podobně jako to, že nosorožec r. Elasmotherium dospěl k stále dorůstajícím stoličkám atd.). Až únavné je časté a patetické vyzdvihování G. Cuviera. V textu se velice často objevuje termín „živá fosilie“, aniž O. Fejfar explicitně řekne, co tím míní. Tento termín je navíc natolik zprofanovaný, že je vhodné s ním zacházet co nejopatrněji (ukazuje se, že většina žijících fosilií se fosiliím podobá pramálo, nemluvě o tom, že označovat jako živou fosilii ksukola a fosu s ohledem na subfosilní povahu jejich zbytků je poněkud zvláštní).

Kniha je morfopaleontologickým pohledem na savce, což se autorům samozřejmě nedá vyčítat. Jen je škoda, že pokud se text knihy několikrát odkazuje na molekulární závěry, pak téměř vždy v zavádějící podobě (viz např. nepřesnou příbuznost kytovců a sudokopytníků na s. 119 nebo potvrzení fosilních dokladů o příbuznosti lichokopytníků a damanů genetickými metodami na s. 52), tudíž by bylo lépe, kdyby tam nevystupovaly vůbec. Na druhou stranu je paradoxní, že O. Fejfar coby morfolog popírá i některé znaky – např. uspořádání metakarpálních kůstek u jelenovitých (s. 222), ačkoliv řada dalších nezávislých charakteristik této skupiny jasně ukazuje, že tento znak rozhodně není umělý.

Náročnost textu

Přestože se kniha tváří jako populárně naučná publikace, je místy psána velmi odborně a podrobně. V textu se často objevují jen latinské názvy (i tam, kde by se dal použít český) a speciální termíny. Někdy jsou celé partie natolik odborné, že by i leckterý absolvent zoologie měl s porozuměním problémy (např. eburnizace na s. 156 nebo výčet madagaskarské fauny na s. 102). Text měl být vybaven dostatečným poznámkovým aparátem nebo terminologickým slovníčkem ozřejmujícím odborné výrazy, aby se zamezilo tápání čtenáře či neustálému a opakovanému vysvětlování. Tento problém vrcholí v závěrečné kapitole Vývoj systémů od roku 1758 do současnosti (zařazení takové kapitoly je velmi chvályhodné, ale…), kde jsou uvedeny důležité historické pohledy na systematiku savců. Některé jsou doprovázeny závorkami, kde je česky vyjmenováno, co do nich patří, další jsou uvedeny jen latinsky (včetně molekulárního pohledu, kde se za latinskými názvy skrývají nám dobře známé savčí skupiny). Co si nebohý neznalý čtenář může asi představit pod pojmy Anagalida, Cimolesta, Afrosoricida aj.? Zde by se velmi uplatnilo průvodní slovo k jednotlivým systémům, vysvětlení, co je na kterém zajímavého a co nového přinesl. Bez bližšího komentáře postrádá tato kapitola zcela smysl.

Nepřesnosti či chybné údaje

Řada výtek by se snad dala přejít tím, že výběr je záležitostí autorova vkusu. Co se ale přejít nedá, je množství faktických chyb, nepřesností, stylistických neobratností a překlepů. Na ambiciózní (i popularizační) dílo, jakým kniha je, až příliš. Za všechny jen pár příkladů nejrůznějšího typu.

  • Chyby v geografických údajích: Malajsie nezahrnuje Sumatru, Jávu, Bali a ani celé Borneo (s. 50); v knize se ještě objevuje duch SSSR (s. 175).
  • Chyby v zoogeografii: Není pravda, že trojice asijských nosorožců žije na Velkých Sundách kromě Bornea (s. 38), protože nosorožec indický tam nežije a sumaterský se vyskytuje i na Borneu.
  • Zastaralé informace: Nosorožec sumaterský vystupuje pod už nepoužívaným rodem Didermoceros (a zároveň i pod tím používaným).
  • Podivnosti v českých jménech: Můžeme si o českých jménech myslet leccos, jejich význam pro popularizaci je nezpochybnitelný a v této knize měla být používána bezchybně. Namísto delfínů ve větách „delfíni Amazonky a Gangu“ (s. 19) či „rody delfínů Platanista, IniaLipotes“ (s. 117) mají být delfínovci; „jelínci r. Tragulus“ (s. 89) jsou kančilové (tedy přežvýkavci jelenům zcela nepříbuzní); jelínek pudu není jelenec pudu (s. 222) a tak bychom mohli pokračovat. S ohledem na vžitá česká jména je užívání počeštěných jmen latinských – jako jsou tragulidé (kančilové), hyraxové (damani), equidé (koňovití), dermestidé (kožojedi) – zbytečné, matoucí.
  • Chybné nebo neúplné a jinak zavádějící zoologické informace: Proč není jasně řečeno, co patří do skupiny Ceratomorpha (s. 194), je přece zajímavé, že tapíři a nosorožci si jsou příbuzní, či co řadíme do skupiny Ruminantia (s. 218)? Celý text od s. 193–195 nějak moc koketuje s koňovitými namísto lichokopytníků.
  • Další nepřesnosti: Formulace na s. 43 o evoluci savců, že … „3. Vyvinuli mateřskou péči o potomstvo“, následuje až po placentě, což budí dojem posloupnosti, ale mateřská péče byla dříve než placenta, protože o mláďata se starají všichni savci, počínaje neplacentálním ptakopyskem a ježurou. U popisu hyrakoterií (s. 71) jsou zaměněni savanoví dikdikové za pralesní chocholatky. Uvažovaný chov glyptodontů v jeskyních je snad báchorka (s. 258). O některých dalších tvrzeních by se dalo opravdu vážně pochybovat, např. se zde uvádí (s. 186): „Je jisté, že nejčastější osídlenci ostrovů ve všech koutech světa jsou chobotnatci.“ Jinde zas najdeme, že sob je nejpočetnějším domácím zvířetem (s. 18). Tyto a mnohé další údaje zarazí především odborníka, nicméně ani pozornému laickému čtenáři neunikne, že některé informace jsou v rozporu – severoamerický lev „vážil 100–200 kg, tedy více než současný lev nebo jeskynní lev“ (s. 136), ale o stranu dříve je u jeskynního lva uvedena váha 240–300 kg. Jediný jihoamerický rod kopytníka, který pronikl na sever, je jednou Mixotoxodon (s. 242), o tři strany dále je tato unikátnost připisována rodu Toxodon. (Zájemce o podrobnější soupis chyb a nepřesností odkazujeme na webové stránky Vesmíru, kde je tento článek doplněn dalším materiálem.)

Rekonstrukce

Pro publikace zabývající se paleontologií a vymřelými formami živočichů jsou kvalitní ilustrace nezbytné. Rekonstruování prehistorických zvířat vyžaduje vzácnou kombinaci uměleckého citu se znalostmi morfologie zvířat – a tyto předpoklady Pavel Major splňuje. Velké množství rekonstrukcí čtenáře nepochybně osloví a mnohdy vtáhne přímo do pravěké přírody. Zaměření na detailní ilustrace je správný krok, i když společně s „upozaděním“ okolí může být poměrně riskantní, neboť na rekonstruované objekty je jednoduše mnohem více vidět. Ilustrace jsou povedené, zvířata rekonstruována věrně. Znázorňování povrchových svalů na těle a hlavě publikaci obohacuje. Kladem obrazové části je rovněž zobrazení druhů, které bývají rekonstruovány jen velmi vzácně.

Jenomže – a jsme zase u nevyváženosti – ilustrací některých taxonů je často zbytečně moc a jiné zase úplně chybějí. Základem řady rekonstrukcí příbuzných druhů je navíc jeden typ prezentovaný v podstatě jen v různých barevných variantách (kopytníci, šavlozubci ad.). Při rekonstrukci zbarvení zvířat autoři popustili uzdu fantazii, tvorové často defilují v nápadných kontrastních barvách. Je vidět, že P. Major má rád všelijakou pruhovanost a skvrnitost srsti a obličejové škrabošky. To je v pořádku. Při rekonstrukcích by se však měl výtvarník řídit tím, co existuje mezi současnými zvířaty. Taková výrazná škraboška chalikoterií (s. 206–207) nemá žádnou analogii mezi lichokopytníky (tj. tapíry, nosorožci a koňovitými). Podobně je těžko odůvodnitelná pruhovanost omezená jen na břicho u šavlozubé šelmy Smilodon fatalis (s. 138–139). Podíváme-li se na dnešní kočkovité šelmy, jejich vzor srsti se na břiše nápadně vytrácí, nebo mají břišní pruhy přímou návaznost na boční. Jen výjimečně jsou rekonstrukce vyloženě špatně, jako například zahnuté úzké špičáky (a jejich až moc nápadný průběh na kontuře hlavy) uintaterií nebo vyobrazení kapustňáka.

A ještě poslední připomínka. Velký formát obrázků asi donutil autory, respektive výtvarníka zobrazovat více jedinců jednoho druhu najednou, často v různých sociálních kontextech. U mnoha druhů ovšem vzniká falešný dojem, že byly sociální, což u některých bude pravda, u jiných ne a u dalších nevíme. Osm jedinců trikonodonta rodu Jeholodens (s. 44–45) na necelém metru čtverečním je příliš, neboť tento druh byl nejspíše solitérní (podobně téměř určitě malí pralesní kopytníci, šelmy atd.).

Závěrečné postesknutí

I přes naše výtky je kniha O. Fejfara a P. Majora pozoruhodná, výtvarně a graficky velmi povedená. (Takto koncipovaná publikace by ostatně mohla mít šanci i na mezinárodním trhu.) Texty u jednotlivých skupin a zvířat jdou často do hloubky, což může přinést poučení i odborníkovi. Nicméně celou publikaci silně hendikepuje množství velkých prohřešků, kterých je příliš i na popularizační publikaci. Po doplnění textu a ilustrací o důležité a zajímavé taxony, pečlivější editaci po faktografické, zejména zoologické stránce, důkladnější typografické kontrole se kniha mohla stát dílem velmi hodnotným. Na její konečné podobě nese samozřejmě podíl i nakladatel, který si měl celkovou kvalitu a finální dotažení pohlídat i za cenu pozdějšího vydání. Výsledný produkt je tak stále někde na půli cesty.

Kniha není úplně o zaniklé slávě savců, někdy se jí pouze letmo dotýká, a to je hrozná škoda. I proto, že po jejím vydání nejspíše po mnoho let nic na podobné téma a ve srovnatelném rozsahu nevyjde.

Viz také rozhovor s jedním z autorů knihy.
RUBRIKA: Nad knihou

O autorech

Jan Robovský

Radim Šumbera

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné