Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Nechat pořádek pořadatelům a chaos chaotům

 |  15. 6. 2006
 |  Vesmír 85, 315, 2006/6

Rozproudila se nám ve Vesmíru debata o jazyce 1) a já pojednou pociťuji jakési deja lu (pocit již čteného). Nemám na mysli jenom jazyk, ale debaty jaksi podobné (a stejně nesmlouvavé), ať už jde o kultivaci krajiny, 2) rozvoj měst, ochranu zřícenin, 3) vylepšování člověka, 4) národní hospodaření či společenské mravy. Co je na tom všem, kromě těch debat, společného? Velmi obecně řečeno, vždy je tu na jedné, vyšší úrovni jakýsi složitý, víceméně samovolně se proměňující systém – dovolím si říkat mu „bytost“ –, jehož (jejíž) vývoj či proměňování se odehrává v měřítkách řekněme desetiletí až staletí. Přitom tato bytost má i druhou, nižší úroveň, na níž dochází k bezpočtu drobných lidských úkonů a zásahů, které jednotlivě jsou z perspektivy oné vyšší úrovně takřka neviditelné, zato hromadně mohou vývoj celé dotyčné bytosti ovlivnit či odchýlit na jinou dráhu, zejména pokud se k tomu nějak synchronizovaly či organizovaly.

Na tom by z hlediska dynamiky složitých víceúrovňových systémů nebylo nic zvláštního, pokud – a zde se asi vždy objeví neuralgický bod – k synchronizaci nebo organizaci oněch drobných lidských zásahů nedochází na základě nějaké (lidské) teorie o celku, odvolávající se na hypotézy o tom, zda a jak máme onu složitou bytost udržovat na nějaké rádoby stabilní dráze, anebo dokonce zda a jak ji tlačit do nějakého „správnějšího“ či „lepšího“ směru. Problém jest, že zřídkakdy se lidstvo shodne na tom, co je stabilní, popřípadě co je správnější a lepší, to zaprvé, a zadruhé že od jisté míry složitosti prostě toho moc předvídat nelze a hypotéz může být vícero nebo žádné.

A už je tu dilema: Máme lesy, města, ruiny, lidský druh, hospodářství, mravy a řeč nechat být, však se to samo o sebe ze své přirozenosti postará lépe, než kdyby do toho lidé, nebo dokonce nějaké vyvolené instituce direktivně a svévolně vnášeli umělý pořádek, a to na základě nejistých hypotéz? Totéž lze ovšem říci i s opačným emočním zbarvením: Máme to ponechat napospas nekontrolovanému, chaotickému vývoji a v horším případě i pozvolnému rozkladu, když je v moci lidí, či ještě lépe v moci autorizovaných profesionálních institucí, to vše promyšleně, vzdělaně, vědecky a cílevědomě ochraňovat, nebo dokonce vylepšovat?

Právě tento emoční rozdíl je zdrojem neshod mezi názory, tím spíše že to zastánci obojího vlastně myslí dobře. Jedna strana se bojí pořádku, druhá chaosu a není těžké v obou směrech tyto obavy přehánět. Rozdíl mezi chaosem a řádem – to je mimochodem jedno z ústředních témat teorie komplexních adaptivních systémů, zrodivší se před dvaceti třiceti lety. V jejím rámci se objevila teze, z níž se častým opakováním stalo již trochu klišé – že kvalita, informace, tvorba, vývoj, pokrok, adaptabilita, život (vyberte si) vzniká právě na rozhraní mezi chaosem a řádem. Dobrá, vezměme to vážně a zkusme se takto podívat i na naše dilema.

Nejdřív je třeba si připomenout, že bytosti, o kterých jsem výše mluvil, jsou s člověkem a jeho chováním svázány, ať již ze své podstaty (řeč), či kontingentně (krajina). Odborně řečeno, lidé jsou vždy, někdy více, jindy méně, součástí systému. 5) Pokud se tedy rozhodnou systém vést k pořádku, nelze (logicky) nic namítat, pokud se rozhodnou jej nechat na pospas chaosu, opět nelze nic namítat. Nejlepší by však bylo, aspoň dle oné teze o rozhraní mezi chaosem a řádem, kdyby se jedni snažili o prvé, jiní o druhé. Pak přece nebude vadit, když se obojí bude přehánět – může to vést k dynamické rovnováze, k balancování na hraně.

Je-li pak řeč o jazyku, vstupuje na scénu – stejně jako u dalších zmíněných „bytostí“ – ještě něco dalšího, k čemu nám toho teorie komplexních systémů mnoho neřekne. Krása. Kdyby jedni usilovali o krásu a druzí o ošklivost, a kdyby se obojí přehánělo, jaká by to byla hrana, na které bychom balancovali?

Nevím proč, ale vím, že se mi líbí vaculíkovské násilnosti na českém slovosledu a že mi současně vadí, když se z věty „Mohutné staré stromy nahradily tenké kmínky ozdobných dřevin“ nedozvím, zda mám litovat stromů či dřevin. Nevím proč, ale vím, že mám rád neotřelé a vtipné metafory a že se současně krčím, když někde zaslechnu, že „volby jsou o demokracii“.

Zdalipak se dá říct hezky to, co většina z nás říká ošklivě, a vůbec, odkud se bere rozlišování mezi „hezky“ a „ošklivě“? Co je to za rozdíl, když se řekne, že něco je „v duchu jazyka“ a něco jiného „proti duchu jazyka“? Co je to vlastně „duch“ jazyka? Vědí to jazykovědci, nebo básníci?

Poznámky

1) Viz dopis F. Daneše na s. 318.
3) Viz úvodník Vesmír 84, 497, 2005/9.
4) Viz článek H. Librové a J. Petrů (Vesmír 84, 687, 2005/1184, 688, 2005/11) a můj úvodník v témže čísle (Vesmír 84, 627, 2005/11).
5) K tomu viz Jamkovu poznámku 1 v tomto čísle (Vesmír 85, 373, 2006/6).

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné