Nechat pořádek pořadatelům a chaos chaotům

Rozproudila se nám ve Vesmíru debata o jazyce ¹⁾ a já pojednou pociťuji jakési deja lu (pocit již čteného). Nemám na mysli jenom jazyk, ale debaty jaksi podobné (a stejně nesmlouvavé), ať už jde o kultivaci krajiny, ²⁾ rozvoj měst, ochranu zřícenin, ³⁾ vylepšování člověka, ⁴⁾ národní hospodaření či společenské mravy. Co je na tom všem, kromě těch debat, společného? Velmi obecně řečeno, vždy je tu na jedné, vyšší úrovni jakýsi složitý, víceméně samovolně se proměňující systém – dovolím si říkat mu „bytost“ –, jehož (jejíž) vývoj či proměňování se odehrává v měřítkách řekněme desetiletí až staletí. Přitom tato bytost má i druhou, nižší úroveň, na níž dochází k bezpočtu drobných lidských úkonů a zásahů, které jednotlivě jsou z perspektivy oné vyšší úrovně takřka neviditelné, zato hromadně mohou vývoj celé dotyčné bytosti ovlivnit či odchýlit na jinou dráhu, zejména pokud se k tomu nějak synchronizovaly či organizovaly.

Na tom by z hlediska dynamiky složitých víceúrovňových systémů nebylo nic zvláštního, pokud – a zde se asi vždy objeví neuralgický bod – k synchronizaci nebo organizaci oněch drobných lidských zásahů nedochází na základě nějaké (lidské) teorie o celku, odvolávající se na hypotézy o tom, zda a jak máme onu složitou bytost udržovat na nějaké rádoby stabilní dráze, anebo dokonce zda a jak ji tlačit do nějakého „správnějšího“ či „lepšího“ směru. Problém jest, že zřídkakdy se lidstvo shodne na tom, co je stabilní, popřípadě co je správnější a lepší, to zaprvé, a zadruhé že od jisté míry složitosti prostě toho moc předvídat nelze a hypotéz může být vícero nebo žádné.

A už je tu dilema: Máme lesy, města, ruiny, lidský druh, hospodářství, mravy a řeč nechat být, však se to samo o sebe ze své přirozenosti postará lépe, než kdyby do toho lidé, nebo dokonce nějaké vyvolené instituce direktivně a svévolně vnášeli umělý pořádek, a to na základě nejistých hypotéz? Totéž lze ovšem říci i s opačným emočním zbarvením: Máme to ponechat napospas nekontrolovanému, chaotickému vývoji a v horším případě i pozvolnému rozkladu, když je v moci lidí, či ještě lépe v moci autorizovaných profesionálních institucí, to vše promyšleně, vzdělaně, vědecky a cílevědomě ochraňovat, nebo dokonce vylepšovat?

Právě tento emoční rozdíl je zdrojem neshod mezi názory, tím spíše že to zastánci obojího vlastně myslí dobře. Jedna strana se bojí pořádku, druhá chaosu a není těžké v obou směrech tyto obavy přehánět. Rozdíl mezi chaosem a řádem – to je mimochodem jedno z ústředních témat teorie komplexních adaptivních systémů, zrodivší se před dvaceti třiceti lety. V jejím rámci se objevila teze, z níž se častým opakováním stalo již trochu klišé – že kvalita, informace, tvorba, vývoj, pokrok, adaptabilita, život (vyberte si) vzniká právě na rozhraní mezi chaosem a řádem. Dobrá, vezměme to vážně a zkusme se takto podívat i na naše dilema.

Nejdřív je třeba si připomenout, že bytosti, o kterých jsem výše mluvil, jsou s člověkem a jeho chováním svázány, ať již ze své podstaty (řeč), či kontingentně (krajina). Odborně řečeno, lidé jsou vždy, někdy více, jindy méně, součástí systému. ⁵⁾ Pokud se tedy rozhodnou systém vést k pořádku, nelze (logicky) nic namítat, pokud se rozhodnou jej nechat na pospas chaosu, opět nelze nic namítat. Nejlepší by však bylo, aspoň dle oné teze o rozhraní mezi chaosem a řádem, kdyby se jedni snažili o prvé, jiní o druhé. Pak přece nebude vadit, když se obojí bude přehánět – může to vést k dynamické rovnováze, k balancování na hraně.

Je-li pak řeč o jazyku, vstupuje na scénu – stejně jako u dalších zmíněných „bytostí“ – ještě něco dalšího, k čemu nám toho teorie komplexních systémů mnoho neřekne. Krása. Kdyby jedni usilovali o krásu a druzí o ošklivost, a kdyby se obojí přehánělo, jaká by to byla hrana, na které bychom balancovali?

Nevím proč, ale vím, že se mi líbí vaculíkovské násilnosti na českém slovosledu a že mi současně vadí, když se z věty „Mohutné staré stromy nahradily tenké kmínky ozdobných dřevin“ nedozvím, zda mám litovat stromů či dřevin. Nevím proč, ale vím, že mám rád neotřelé a vtipné metafory a že se současně krčím, když někde zaslechnu, že „volby jsou o demokracii“.

Zdalipak se dá říct hezky to, co většina z nás říká ošklivě, a vůbec, odkud se bere rozlišování mezi „hezky“ a „ošklivě“? Co je to za rozdíl, když se řekne, že něco je „v duchu jazyka“ a něco jiného „proti duchu jazyka“? Co je to vlastně „duch“ jazyka? Vědí to jazykovědci, nebo básníci?