Jak daleko jsme od dob Sigmunda Freuda?

Cosi mi říká, že doba, ve které se usebíral Sigmund Freud ke svému dílu, je nějak podobná té naší. Rozum se tomu ale vzpírá. Copak lze srovnat atmosféru rakouské metropole na konci 19. století s její hyperkonzervativností, adorováním starců, vypjatým klerikalizmem či zastíráním sexuality, jak ji barvitě vylíčil Stefan Zweig ve své poslední knize Svět včerejška, s naší realitou? Není to snad u nás o sto let později zcela naruby? Ztráta tradic, adorování mládí, vypjatý ateizmus a všudypřítomná sexualita? V čem by mohla být tehdejší medicína, která ovlivnila mladého badatele, podobná té naší, když nesporně za sto let prodělala obrovský vývoj? Jistě, to základní v medicínské komunitě zůstává stále stejné. Pravdu mají ti, kdo zastávají nejvyšší místa v hierarchii. Jsou nejzkušenější a drží nejvíce moci. Kdyby někdo mladý přišel se svým převratným názorem, dokonce i zřetelně a jednoduše vysvětlujícím realitu, sotva by byl nadšeně přivítán zavedenými autoritami, jejichž zásluhy bývají vyváženy nezměrnými hodinami studia, přežvykováním přijatelných pravd učitelů, odříkáním na cestách za impakt-faktorem na výsluní. Obávám se, že klinická praxe medicíny je stále stejně odtržená od akademické obce, ne ta špičková, kam je napřena pozornost společnosti, kardiochirurgie, neurochirurgie, reprodukční medicína, ale ta nejobyčejnější lékařská praxe, kde se tak jako tak nakonec setkávají dva lidé v tíživé situaci, oba na sobě existenčně závislí, jeden v naději, že druhý najde způsob jak pomoci.

Freud si dovolil ukázat na něco, co všichni tušili, co v soukromí bezesporu prožívali, ale ze společenských důvodů pečlivě skrývali. Jak píše Zweig o společnosti: „Omezila svou morálku na to, že mladému člověku sice nezakazovala, aby provozoval svou vita sexualis, ale požadovala, aby si tuto trapnou záležitost vyřizoval nenápadným způsobem. Nebylo-li už možné sexualitu sprovodit ze světa, pak alespoň měla zůstat uvnitř světa mravů neviditelná.“ Freud ukázal, jak si potlačované nevědomé síly vybírají svou daň v podobě symptomů a nemocí. Jen okrajově se zabýval rodinou a prostředím, na kterém je jedinec závislý. Vyzdvihl však do popředí medicíny něco navýsost důležitého, vztah lékaře s pacientem, a popsal, co se to při jejich setkání děje, jak vztah „pracuje“. Chtěl být vědcem, objektivizovat své nálezy, i když šlo o tak neviditelné jevy, jako bylo předpokládané nevědomí. Chtěl být přijat majoritní vědeckou společností. Brzy ale pochopil, že si musí své společenství, které by jeho teorii uznávalo, vytvořit sám. Pro psychoanalýzu, své dítě, chtěl získat lepší místo, než jaké mohla mít jako jedna z mnoha metod v policích psychiatrie. Možná to ani nemusel žádat, psychoanalýza se vším, co obsáhla vedle výkladu psychopatologie některých psychiatrických a neurologických symptomů, se svým vlivem na kulturní a vědecký svět se do běžné psychiatrické praxe nevejde ani dnes. Požadavek na hluboký osobní vztah s pacientem, hlubokou znalost jeho nejtajnějšího privátního života, kdo by na to měl v dnešních ordinacích čas! Zeptejte se pacientů, kteří léta berou moderní psychofarmaka, kolik minut ročně s nimi jejich lékař mluví. S mírnou nadsázkou lze říci, že ačkoli jsou dnes z každé domácnosti s internetem snadno dostupné obrazy i té nejpodivnější sexuální perverze, o vlivu sexuality na rozvoj a udržování nemoci není v medicínské praxi znovu nic známo.

Abychom lépe pochopili, v čem se přes veškerý pokrok za sto let od Freuda nic nezměnilo, citujme jeho žáka Wilhelma Reicha, když popisuje už v roce 1927 medicínu začátku dvacátého století ve své Funkci orgasmu (Concordia, Praha 1993): „O vztahu duševních a tělesných funkcí panovala falešná představa… tenkrát se mezi tělesným a duševním onemocněním vedl přísný rozdíl; nález organických příznaků automaticky vylučoval duševní léčbu – což však podle dnešních znalostí byla chyba – avšak z hlediska domněnky, že psychickou příčinu mohou mít jen psychická onemocnění…“ A dále: „Ani psychiatři, ani psychoanalytici nebyli zvyklí se ptát na sociální poměry nemocných“ (tamtéž s. 68). Myslíte si, že je to dnes lepší? A co se stalo, když chtěli mladí nadšení lékaři, Freudovi žáci, otevřít první psychoterapeuticky orientované pracoviště ve Vídni? „Psychiatři použili všech druhů vytáček a výmluv a lékařská stavovská organizace se obávala újmy na příjmech zdravotníků. Krátce, založení kliniky bylo shledáno zbytečným… Oficiální medicína nevěděla, co si s námi počít…“ (Psáno opravdu v r. 1927.) Myslím si, že každý psychoterapeuticky orientovaný lékař, který se pokusil otevřít psychosomatickou ordinaci v České republice, tohle dobře zná. Naše medicína se chová k psychoterapeutické obci stejně jako za dob Rakouska-Uherska.

Nejen to. Medicína založená na důkazech (evidence based) zkoumá jen některé jevy, totiž ty, na které stačí pozitivistická metodologie. Mezilidské vztahy, význam a smysl symptomů se zkoumají obtížněji, dokonce i přečtení genomu je pro současnou vědeckou komunitu snazším úkolem. Jestliže Engel v r. 1977 přišel se svým bio-psycho-sociálním modelem nemoci, ¹⁾ jistě netušil, že tím uzavřel v mnoha zemích (snad s výjimkou Německa) éru, kterou v medicíně Freud svými objevy otevřel. Éru, kdy do ordinace mohl vstupovat člověk celý i se svými starostmi, problémy, emocemi, nikoli jen jeho hardware (jak by se moderně daly označit jeho zkoumatelné tělesné ostatky). Protože moderní medicína je především byznys, a co bychom si zastírali, v moderní spotřební společnosti – bez Boha, zato s extrémním strachem z nemoci a smrti – byznys velmi dobrý, z proklamovaného bio-psycho-sociálního modelu se vyklubal model bio-bio-bio, jak zoufale vyslovil na 158. kongresu nejstarší společnosti amerických psychiatrů APA nový prezident Steven Sharfstein z Baltimoru v květnu minulého roku. My, kteří se snažíme vzkřísit psychosomatickou či psychoterapeutickou medicínu v českých poměrech, to tvrdíme dávno. A tak si říkám, kdyby se tatíček Freud narodil znovu dnes v Příboře a pamatoval si ještě, co už všechno pro medicínu udělal, nejspíš by si řekl, safra, abych začal znova. Tentokrát by ale nejspíš věděl, že sexualita patří do vztahu, a možná by se stal rodinným terapeutem.