Obnova přírody v rozrušené krajině

Při prvním setkání s touto knihou se mi vybavila dávná teze prof. H. Librové o obnovování stability kulturní krajiny, narušené zelenou i průmyslovou revolucí hlavně ve 20. století: Autorka měla tehdy na mysli dosažení nové vnitřní rovnováhy krajiny, ¹⁾ fungující při správném hospodaření víceméně spontánně a přirozeně.

Dosud však o revitalizaci prostoru narušeného převážně technikou usiluje člověk většinou opět jen technickými prostředky. Není dost trpělivý, aby přírodě poskytl dost času pro spontánní obnovné pochody, které by byly mnohem úspěšnější.

Kniha podnícená a strukturovaná Pavlem Kovářem se zabývá přirozenou obnovou toxických úložišť odpadů z úpravny kovů a elektrárenského popílku. Nepostrádá dimenzi časovou (pozorovací řady začínají rokem 1973) ani prostorovou (v textech 33 odborníků jsou objasněny všechny významné ekosystémové struktury i funkce). S průnikem těchto dvou dimenzí pak P. Kovář dokreslil závěrečný obraz revitalizační tendence přírody. Natura horret vacuo – příroda se děsí prázdnoty. Sukcesní pochody prázdný prostor – toxický a bez života – časem zaplní. Celkem 25 vzájemně provázaných kapitol představuje soubor cíleně vybraných (větších i menších, vždy však nezbytných) kamínků mozaiky.

Budiž zde připomenuto, že pro krátkodechost většiny grantových projektů a také pro publikační netrpělivost vedoucích vědeckých koryfejů mohlo podobných ekologických monografií v posledním půlstoletí vzniknout jen málo. Vycházejí spíše sborníky z konferencí než podobné logicky kompaktní monografie. Soustavnost, s níž P. Kovář po 30 let směroval své žáky a spolupracovníky k prázdným místům v mozaice poznání, jak se příroda vyrovnává s průmyslovou pouští a jak zaceluje rány v krajině, je dnes výjimečná. Publikační finále by se ovšem bez podpory Grantové agentury ČR neobešlo.

Pro toto monografické dílo – na rozdíl od monotematických sborníků – je příznačná propojenost kapitol odkazujících se na sebe navzájem (celkem 32 odkazů), a navíc v závěrečné syntéze P. Kováře (kapitoly 26 a 27) najdeme reflexi poznatků ze statí všech 25 spoluautorů. Dalším chvályhodným atributem editora je fakt, že do svazku zahrnul poznatky z nepublikovaných diplomových prací a závěrečných elaborátů dřívějších grantových projektů, příspěvky roztroušené v českých sbornících a časopisech nebo v českých metodických příručkách, které přinášejí důležité informace. Tím monografii značně prohloubil, a navíc poslal do světa jména začínajících adeptů vědy, jejichž texty by se v češtině nikdy nevynořily z propadliště archivů.

Idea projektu spočívá na předpokladu postupného spontánního osidlování fyzikálně i chemicky odlišných úložišť vzniklých při dolování rud (Chvaletice) a z elektrárenského popílku (Opatovice) ve východních Čechách. Vedle pečlivého seznamu vyšších rostlin a popisu třicetiletého vývoje vegetace ohledává projekt řídící faktory klimatické i půdní. Biotické procesy, které na ně navazují, jsou pak již studovány z hlediska kauzality, jež je ověřována experimenty. Zjišťuje se, čím je limitováno vzcházení a uchycování nových druhů, do jaké míry se ve sledu společenstev vyšších rostlin uplatňuje mykorhizní symbióza (soužití rostlinných kořenů a hub), jaké jsou zdroje a biologické limity pro půdní mikroflóru včetně půdních řas na „neživých“ substrátech. Detailní průzkum mozaiky mechorostů i lišejníků ukazuje na jejich značnou druhovou rozmanitost a svědčí o překvapivé toleranci vůči toxickému substrátu. Tvoří zde přechodné pionýrské stadium, které díky tlumení teplotních i vlhkostních extrémů stanoviště umožňuje nástup dalších bylin a dřevin. Závažným vstupem do vznikajících biotických koloběhů jsou vedle primární produkce i rozkladné procesy, které byly zkoumány in situ i v laboratoři. Významné sukcesní stadium tvoří porosty klonálních trav: třtiny křovištní (Calamagrostis epigeios) a rákosu (Phragmites australis). Studium jejich genetické rozrůzněnosti překvapivě odhalilo šíření nejen vegetativní, ale i generativní (ze semen), zejména na toxickém stanovišti ve Chvaleticích. Zřejmě jde o strategii podporující osidlování nepříznivých stanovišť. Nebyly zde však nalezeny očekávané chromozomové odchylky.

S osidlováním biotopů rostlinami jde ruku v ruce i rostoucí druhová rozmanitost živočichů. Prvními osadníky biotopů přetvořených člověkem jsou mravenci, z nichž nejméně 20 druhů se vyznačuje roznášením semen (zoo-chorií). S přibývající strukturou a patrovitostí vegetace přibývá i dalších druhů bezobratlých, a to bez přímé závislosti na toxicitě biotopu: od holého substrátu, srovnatelného s pískovými dunami, přes travinnou fázi podobnou stepním biotopům až k stromovému porostu, ve kterém se druhové složení neliší od přirozené okolní krajiny.

Závěrečné kapitoly P. Kováře nejsou jen shrnutím, ale syntézou poznatků o biologických mechanizmech, které spontánně oživují biotopy zpustošené člověkem. Objevují se zde závažné teoretické postuláty, např. jaký je zdroj genetické přizpůsobivosti převažujících druhů, jaké jsou jejich ekologické strategie, jaké jsou zde vzájemné vztahy mezi houbami a vyššími rostlinami, jak citlivé jsou nižší rostliny (lišejníky) vůči toxické zátěži biotopu.

Non multa, sed multum ²⁾ by mohlo být epilogem této knihy, která kondenzuje množství analýz a informací do jednoduchého přesvědčivého závěru: Respektujme a využívejme spontánní ekologické revitalizace průmyslových biotopů zničených člověkem, respektujme jejich vnitřní zákonitost a pomáhejme cíleně přirozenému návratu všeho živého bez násilných technických úprav a okrašlování.