Velké šelmy v České republice

Pro naše rysy představuje největší nebezpečí pytláctví, stejně jako pro vlky a medvědy. Rysové se však mohou „pyšnit“ nejvíce případy. Ačkoli jsou všechny pytlácké historky velmi smutné a vypovídají o ustrnulé myšlenkové úrovni naší myslivosti, některé z nich hraničí s černým humorem a jako by vypadly z pera soudničkového písničkáře JUDr. Ivo Jahelky. Citujme z anonymní ankety, kterou uspořádal Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR mezi myslivci a studenty myslivosti: Člověk se také cítí být predátorem – k nelegálnímu lovu rysů dochází, protože někteří myslivci jsou přesvědčeni, že maso patří na talíř pouze jim – rys do přírody volně nepatří – znám přes 20 konkrétních případů nelegálního lovu rysa v ČR – sám jsem rysa ulovil, ale svědomí mám čisté, když nepomůže stát, pomůže si občan – rysa jsem slovil omylem, myslel jsem, že střílím na sousedova psa, protože nás se sousedkou v lese neustále vyrušoval – znám případ myslivce z Prachaticka, který rysa ulovil vyloženě na kšeft, prvního má doma nad krbem, druhého nechal celého vypreparovat a vyměnil ho do Německa za ojetou terénní Toyotu – nelegální lov rysa je morální satisfakce za vzniklé škody…

Dříve obýval rys ostrovid lesy celé Eurasie. Nyní je jeho areál nesouvislý, i když ho potkáme od Evropy až po Sibiř a v horských oblastech jihovýchodní a střední Asie. V Evropě se vinou pronásledování zachovalo původní rozšíření pouze ve Fennoskandinávii, ¹⁾ v Rusku, severovýchodním Polsku, Pobaltí, Karpatech, některých částech Balkánu a na Kavkaze; zcela vyloučit nelze ani přežívání několika jedinců v Pyrenejích. Díky reintrodukčním programům žije rys dnes i ve středoevropských lesnatých a horských oblastech (např. v Alpách, Juře, Vogézách, Bavorském lese, Černém lese, Harzu či dinárských pohořích).

Odhaduje se, že jeho evropská populace (vyjma Rusko, odkud údaje chybějí) má přibližně 7500 jedinců, z toho asi 2500 rysů původní (autochtonní) populace žije ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v karpatské oblasti. Důležité, avšak početně nesrovnatelně menší jsou reintrodukované populace v dinárských pohořích (asi 200 jedinců), západních Alpách (asi 100 jedinců) a Juře (asi 100 jedinců).

Rys je ze všech tří druhů velkých šelem nejcitlivější na změny prostředí. Dává přednost smíšeným lesům středních a vyšších poloh s bohatým podrostem a častými skalními útvary. Obývá však i souvislé nížinné lesy a horská neobydlená bezlesí. Ve střední Evropě se zcela nevyhýbá ani kulturním smrčinám či zemědělsky využívané krajině s většími lesními celky. Krátkodobě může dokonce žít v rákosinách rybníků či v polních kulturách. Rozhodující je dostupnost potravy, tzn. menších druhů kopytníků, především srnce obecného.

Pro naši původní moravskou populaci (především v Beskydech a Jeseníkách) je rozhodující vývoj populace západokarpatské, zvláště pak na Slovensku a v Polsku. Pro Čechy má mimořádný význam česko-bavorsko-rakouská populace o početnosti 50–75 kusů. Celkový areál výskytu v Evropě (bez Ruska) přesahuje 1 000 000 km².

Jak to bylo v historii…

Nejdřív rys zmizel z oblastí, které se staly kulturní krajinou. V Polabí a hustě osídlených středních Čechách to bylo již v 15.–17. století. Do 18. století se dochovaly rozdrobené místní populace v lesnatějších vrchovinách, předhůřích a některých horských oblastech (v Labských pískovcích, Lužických horách, Jizerských horách, Krkonoších, Orlických horách, na Českomoravské vysočině). Nejdéle se rys udržel v pohraničních horských lesnatých masivech jižních a západních Čech. Potvrzený výskyt ze Šumavy známe z více míst z let 1801–1814 (nejistý až z r. 1894), z Čerchova v Českém lese (1830) a Doupovic v Krušných horách (1830). Definitivní zánik původní české rysí populace však jednoznačně určit neumíme, protože data o posledních historických úlovcích, vesměs z jižních Čech, Šumavy či Českého lesa, jsou z let 1835–1894. Poslední doložený zástřel českého rysa se udál r. 1835 u Tábora. Zcela nejasný je epizodní výskyt v Labských pískovcích v třicátých letech 20. století, neboť tehdy rys žil nejblíže na středním Slovensku.

Na Moravě a ve Slezsku zanikala původní populace pomaleji, neboť sem migrovali jedinci z horských lesnatých západokarpatských oblastí. Z moravských nížin rys vymizel v 17. století, ale v Moravském krasu, na Drahanské vrchovině, v severní části Moravy a opavského Slezska se docela často vyskytoval v 18. století. Z Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd ho známe ještě z přelomu 19. a 20. století. Na Moravě také nelze přesně datovat zánik původní stálé populace. Poslední historické úlovky či pozorování v Beskydech (Travný r. 1912, Ostravice v letech 1913 a 1928, Staré Hamry r. 1914) mohly totiž patřit náhodným zatoulancům ze slovenských Karpat.

…a jak je tomu dnes

Rys ostrovid je nejpočetnější velkou šelmou na našem území. Opětovný výskyt byl spojen s větší migrací jedinců ze Slovenska po r. 1945 a s projekty vypouštění rysů v Bavorském lese a na Šumavě. První rysové k nám pronikali již od r. 1945, a to do Moravskoslezských Beskyd (Ostravice, Řečice) a Jeseníků (Sobotín, Nové Losiny). Již r. 1950 se rys objevil dokonce až na Šumavě (Ostrý) a r. 1953 i v Českém lese (Přimda). Jen o něco později (1956) byl zjištěn i v Labských pískovcích (Rájec). V Beskydech a Jeseníkách vznikla prosperující populace, která však byla nekontrolovaným lovem koncem sedmdesátých let 20. století téměř zničena v Beskydech a o 10 let později i v Jeseníkách. V osmdesátých letech vzrostla migrace rysů ze slovenských Karpat do Beskyd. Zároveň se začala tvořit silná populace na jihu a západě Čech, protože byly úspěšné reintrodukční projekty v Bavorském lese (1970–1972) a na Šumavě (1982–1989). Tehdy vznikly i základy stálých populací v Labských pískovcích (tato populace však na začátku 21. století téměř vymizela) a na Českomoravské vrchovině (populace zcela zanikla již v osmdesátých letech 20. století). Nyní existují tři izolované oblasti stálého výskytu: severovýchodní Morava (Moravskoslezské Beskydy, Javorníky, Vsetínské vrchy), Jeseníky a jihozápadní Čechy (Český les, Šumava, Blanský les, Novohradské hory, Plánický hřeben a nejnověji i Brdy, Slavkovský les a Doupovské hory). Z těchto území se rys šíří do mnoha dalších oblastí, kde se však vyskytuje nepravidelně. Dosud víme o rozmnožování rysa v Beskydech, Jeseníkách, Novohradských horách, Blanském lese, na Šumavě, v Českém lese, na Plánickém hřebenu, v Slavkovském lese, Doupovských horách, Brdech a Labských pískovcích. Z těchto oblastí migrují mladí rysové do dalších míst.

Rysí jídelníček

Rys je ze všech našich velkých šelem nejúžeji potravně specializován. Složení jeho jídelníčku se sice v různých oblastech liší podle dostupnosti kořisti, ale ve střední Evropě loví především lesní kopytníky, nejvíce srnce obecného, méně pak jelena lesního, prase divoké, muflona a kamzíka horského. Kořist však tvoří i zajíci, lišky, kočky, různé druhy ptáků, obojživelníci, hmyz či hospodářské zvířectvo. Výrazný podíl připadá i na drobné hlodavce. Najednou je schopen sežrat z kořisti okolo 1 kg, výjimečně až 3,5 kg masa. Složení rysí stravy v jihozápadních Čechách, resp. na Šumavě, je zhruba stejné jako u původní slovenské populace.

Rys za denního světla rozpozná hlodavce už na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m (v letní noci při úplňku zajíce na 125 m, srnce na 300 m). K lovu používá své lovecké ochozy. Kořist neštve, ale číhá na ni (často na vyvýšeném místě), opatrně se k ní plíží a útočí z bezprostřední vzdálenosti několika skoky, nepronásleduje ji dále než 20–100 m. Úspěšnost útoků bývá 20–80 %. V oblastech, kde jsou na něj kopytníci zvyklí, se k uloveným kusům pravidelně vrací (např. na Šumavě téměř v 75 % případů, v šumavském podhůří v době šíření v necelých 13 %). Občas rys uloví více kusů spárkaté zvěře, než je schopen sežrat, příčina tohoto chování dosud není náležitě vysvětlena. Kořist rys zabíjí buď kousnutím do hlavy (hlodavce, zajíce, lišky), nebo zakousnutím do hrdla či týla a zadušením (spárkatou zvěř). Poté si s uloveným zvířetem často hraje a žrát většinou začíná až po nějaké době, když opadne lovecké vzrušení. Úlovky mají stopy po rysích špičácích na hrdle nebo v týlu (rozteč špičáků je 3–3,5 cm), popřípadě mají od ostrých drápů proseknutou kůži na hřbetě či bocích. Větší kořist rys obvykle načíná od kýt (není to však absolutní pravidlo), zcela ojediněle ohryže uši či oddělí hlavu. Nespotřebované zbytky často přehrne větvemi, travou, listím nebo sněhem; výjimečně je vytáhne na strom. V naprosté většině případů u nás tato šelma nekonzumuje kořist ulovenou jinými jedinci, nebo dokonce zdechliny, v oblasti polských Karpat k tomu však dochází častěji.

Rysí návraty

V České republice byla v letech 1980–1989 uměle posílena spontánně vznikající populace vypuštěním 17 či 18 rysů na Šumavě. Tito jedinci byli odchyceni ze slovenské původní populace v Oravských Beskydech, Slovenském krasu a Revúcké vrchovině. Na tehdejší dobu proběhla mimořádně zdařilá předprojektová příprava, která zahrnovala konferenci o ochraně rysa, vydání metodických a instruktážních listů, různých letáčků, plakátů a samolepek. Vlastní akce se také skvěle povedla. Po vypouštění, které skončilo r. 1989, se již v letech 1991–1992 odhadovala velikost populace na 42 samostatných jedinců, v letech 1993–1994 na 56 a po r. 1995 dokonce na 70–100. S růstem početnosti se zvětšovalo i území obývané rysy (z 1500 km² v letech 1991–1992 na 5000 km² po r. 1995), a to i daleko za hranicemi Šumavy. Od r. 1995 můžeme rysí populaci v celých jihozápadních Čechách na rozloze téměř 6000 km² považovat za stabilizovanou, musí se však vyrovnávat, protože ji ohrožuje nelegální lov. Ten její současný stav snížil asi o 25 %.

V letech 1993–1994 byli ilegálně vysazeni čtyři rysové v Národním parku Podyjí a pravděpodobně dva v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Obě tyto akce však skončily neúspěšně, protože byla vypuštěna nepřipravená zvířata narozená a odchovaná v zoologických zahradách.

Šumavská rysí radiotelemetrie

Dosud bylo od r. 1996 na Šumavě a v sousedním Bavorském lese odchyceno 20 jedinců a 16 z nich bylo vybaveno vysílačkou. Výsledky tohoto výzkumu zásadně doplňují znalosti o struktuře populace, sociálních vztazích, potravní specializaci a aktivitě. Samci žijí samotářsky po celý rok a se samicí se setkávají pouze v době páření, kdy jednotlivé páry žijí společně a samci spolu bojují. Samice naopak téměř celý rok pečují o koťata a učí je lovit.

Každý samostatný jedinec má své vlastní teritorium (rozlišujeme celkový okrsek a domovský okrsek) o rozloze několika desítek až stovek km². Domovský okrsek, jehož velikost se v průběhu roku může měnit, si značí především močí a brání ho proti jiným dospělým jedincům stejného druhu a pohlaví. Samci mají teritoria podstatně větší než samice. Teritoria sousedů stejného pohlaví se mohou překrývat pouze nepatrně, v samčím teritoriu však mohou být 2–3 teritoria samičí. Mladí, ale již pohlavně vyspělí jedinci ve věku okolo 2 let si teprve své domovské okrsky vyhledávají, a často se proto toulají na rozlehlém území. Zjištěny byly přesuny nejen do podhůří Šumavy, ale i do mnohem vzdálenějších oblastí. Rysové jsou aktivní především za soumraku a v noci, v době říje a v oblastech s nízkou lidnatostí však i ve dne. Denní přesuny mohou být i delší než 25 km, mezi aktivitou různých jedinců jsou ale velké rozdíly.

Zákonná ochrana v České republice

Od 1. července 2002 patří rys ostrovid podle myslivecké legislativy (Zákon č. 449/2001 Sb., Prováděcí vyhláška MZe ČR č. 245/2002 Sb.) mezi zvěř, již nelze lovit. Nejvýznamněji ho však ohrožuje nelegální odstřel. Z území České republiky víme o upytlačení rysů ze všech oblastí jeho výskytu. Jen v jihozápadních Čechách bylo pro kraniometrická studia shromážděno v letech 1995–1999 celkem 47 lebek upytlačených rysů, v následujícím období do r. 2003 pak dalších 9 lebek. Z 16 rysů sledovaných pomocí vysílačky na Šumavě a v Bavorském lese byli průkazně zastřeleni 3, dalších 5 pak velmi pravděpodobně. Z anonymních dotazníků vyplývá, že 37 % myslivců z oblastí výskytu rysa v České republice zná konkrétní případy pytláctví a 10 % dotázaných se k tomu přiznalo. Nelegální lov se v širší oblasti Šumavy podílí z 80 % na celkové mortalitě druhu. Žádného pytláka se však v České republice dosud dopadnout nepodařilo… ²⁾