Velké šelmy v České republice

Do naší novodobé historie výskytu medvěda se nesmazatelně zapsaly dva smutné příběhy. První je z roku 1989. Tehdy se z mladého toulavého samce stal doslova a do písmene štvanec. Musel čelit „záchranné akci“, kterou za pomoci místních obyvatel (zvláště pak myslivců a jejich psů, členů MNV, ONV, veterinářů, a posléze i členů ČSOP) organizovala tehdejší Veřejná bezpečnost. Po zdlouhavém pronásledování byl medvěd dostižen, uspán a převezen do zoo v Olomouci. Zde však po čtyřech dnech náhle uhynul. Příčinou byla četná vnitřní zranění, která způsobila odlomená jehla narkotizační střely při bloudění tělem „zachráněného“ zvířete.

Podobný byl i druhý příběh (r. 2000), kdy se v Beskydech objevil „Míša z Brodské“ (viz Vesmír 84, 656, 2005/11). Dnes se již ví, že ho odchoval slovenský lesník, který ho pak vypustil zpět do přírody nedaleko hranic. Míša sice žádného člověka nenapadl, ale lidem se nevyhýbal a neměl z nich ani žádný respekt. Vyhnal houbaře z lesa, snažil se u horské chaty vloupat do uzamčeného automobilu, v němž jeho majitel (řezník) zapomněl přes noc maso. Koupal se v pstružím rybníčku na zahradě vily u okraje vsi a sežral jim granulované krmivo. Dlouhé minuty seděl a pozoroval včelaře při práci, aniž se nechal odehnat, a po jeho odchodu si na medu pochutnal sám. Většina jeho setkání s lidmi však příliš žertovná nebyla. Postupem času, úměrně s Míšovým rostoucím sebevědomím a vzrůstající agresivitou při zabíjení domácích zvířat a ničení majetku, vzrůstal i strach beskydských obyvatel, panika, a posléze nenávist. Za této situace rozhodlo Ministerstvo životního prostředí České republiky o odchytu medvěda. Pověřilo tím pracovníky Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky a Správy Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Rozhodnutí však vyvolalo značný odpor většiny nevládních organizací ochrany přírody či ochrany zvířat a tyto organizace se snažily odchytu medvěda jakýmkoliv způsobem zabránit (včetně vyhrožování, že podají trestní oznámení). Přesto se odchyt v noci z 4. srpna 2000 podařil a medvěd byl za asistence televizních kamer a mnoha novinářů odvezen do karantény zooparku v Chomutově. Odtud však po několika dnech utekl a jeho život ukončilo několik výstřelů z pistolí policistů a kulovnice pracovníka zooparku, když se medvěd blížil k městskému sídlišti. To však ještě nebyl úplný konec jeho anabáze. Jakkoli ho během jeho života nikdo nechtěl a kdekdo by byl nejraději, kdyby vůbec nebyl, po jeho smrti se strhla velká bitva o jeho tělo. Nakonec zvítězilo Muzeum ve Vsetíně, kde je dnes „Míša“ instalován v expozici…

Medvěd hnědý se v palearktické oblasti původně vyskytoval souvisle od západní Evropy až po Dálný východ a Japonsko. V Evropě v současnosti žije především v rozsáhlých lesních oblastech Ruska, Pobaltí a Fennoskandinávie, ¹⁾ dále v izolovaných horských oblastech, např. v Karpatech, dinárských pohořích, východních Alpách, balkánských pohořích, Apeninách či Pyrenejích.

Odhaduje se, že v Evropě žije okolo 50 000 jedinců, přičemž asi 37 500 kusů obývá severovýchodní Evropu, 8100 karpatskou oblast, 2800 dinárskou a východoalpskou oblast, 1000 Fennoskandinávii, 750 Balkán a 150 všechna zbývající území Evropy. Celý areál výskytu se v Evropě odhaduje na 2 500 000 km². Naše vznikající populace závisí na šíření medvěda ze sousedních států, především ze Slovenska a Polska.

Medvěd hnědý je typický obyvatel lesů, v areálu souvislého rozšíření však může obývat i tundru, step, a dokonce i okraje pouští. V oblastech s vysokou lidnatostí, např. ve střední Evropě, však obývá především jehličnaté a smíšené lesy v méně obydlených a méně dostupných horských polohách, kde je nejméně rušen. Zde vyhledává hlavně klidné lokality v nepřístupném terénu s mlazinami, vývraty stromů či jinými vhodnými úkryty. Medvěd má rád vodu a paseky s hojností lesních plodin. V České republice mnoho biotopů vhodných pro medvěda není. Kromě hraničních hřebenů se Slovenskem (Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských vrchů a Javorníků), kde se již pravidelně vyskytuje, to mohou být nejrozsáhlejší lesní horské oblasti Jeseníků a Šumavy. Výskyt na našem území zároveň představuje nejzápadnější okraj rozšíření karpatské populace.

Jak to bylo v historii…

Medvěd hnědý byl v Čechách vyhuben v průběhu 18. a 19. století. Poslední doložený zástřel z Čech pochází od Jeleních vrchů v želnavském polesí na Šumavě ze 14. listopadu 1856. Nedoložené údaje však nasvědčují ještě pozdějšímu výskytu v této oblasti. Podle kroniky zátoňského polesí byly r. 1864 pozorovány medvědí stopy blízko Erlenau (Olšiny) a pravděpodobně ještě téhož roku medvěda zastřelil pytlák z Volar. Další, avšak neověřené údaje o šumavském výskytu pocházejí z let 1870 (lesní správa Debrník), 1873 (Ždánov), 1875 (Luzný), 1876 (Kašperské Hory), 1889 nebo 1898 (Včelná) a 1892 (Lakaberg). Na ostatním území Čech byl medvěd vyhuben již mnohem dříve. Například v Brdech byl poslední medvěd zaznamenán r. 1660, v Křivoklátských lesích byl poslední medvěd uloven 21. 8. 1692, v Krkonoších 16. 11. 1726, v Jizerských horách r. 1741 a v Krušných horách na Ašsku r. 1763. Na Moravě, zejména v Jeseníkách a Beskydech, se medvědi udrželi déle, pravděpodobně díky pravidelným potulkám jedinců ze Slovenska. Na Drahanské vrchovině byl poslední zástřel evidován r. 1683, na Českomoravské vrchovině poslední medvěd padl r. 1717 v revíru Předín, v Jeseníkách kolem r. 1790 nedaleko Jeseníka. Ještě po r. 1850 bylo uloveno 7 medvědů v Moravskoslezských Beskydech a Vsetínských vrších – v revíru Salajka (1860), na Baraní a na Ostravici (1876), u Rožnova (1885), opět na Ostravici (1886), na Travném u Horní Morávky (1887) a u Valašské Bystřice (1890). Poslední moravský medvěd byl pravděpodobně uloven r. 1893 na bývalém arcibiskupském velkostatku Hukvaldy, někdy je však tento údaj zpochybňován. Jeden medvěd se toulal ještě r. 1908 po Moravskoslezských Beskydech v okolí Baraní a Kavalčanky, ten se však vrátil zpět na Slovensko. Od té doby nebyl medvěd hnědý na území České republiky spatřen po více než půl století.

…a jak je tomu dnes

Novodobá pozorování medvěda hnědého se na území České republiky – obdobně jako u vlka či rysa – datují do období po r. 1945. Na rozdíl od rysů se však začal šířit až mnohem později (po roce 1960), a to v důsledku rychlého růstu slovenské medvědí populace. První medvěd byl pozorován r. 1946 v pralese Razula u Velkých Karlovic v Javorníkách. Další konkrétní pozorování pochází až z konce května 1963, kdy několik osob vidělo medvěda v časných ranních hodinách u železniční stanice ve Velké nad Veličkou (okres Hodonín) na úpatí Bílých Karpat. Další záznam pochází z Beskyd (1970), které medvědi začali od r. 1972 navštěvovat víceméně pravidelně, pouze mezi lety 1983–1987 jich bylo méně. V Beskydech byli medvědi zjištěni i v zimním období, byly nalezeny zimní brlohy a pozorovány byly i medvědice s medvíďaty. Konkrétní důkazy o vrzích na území České republiky však chybějí. Někteří jedinci občas z Beskyd migrují i poměrně daleko, přičemž musejí překonat rozsáhlá a zemědělsky intenzivně obhospodařovaná či bezlesá území. Tak se jeden mladý medvěd zatoulal v březnu a v dubnu 1989 do Jeseníků, do podhůří Orlických hor, na Českomoravskou vrchovinu a Drahanskou vrchovinu, jiný pak v květnu 1994 dokonce až na Náchodsko. Další medvědi se vyskytovali v červnu 1995 v Oderských vrších, v dubnu až říjnu 1996 v Jeseníkách a v červenci 2002 v oblasti Moravského krasu. Naprosto unikátně se mladý medvěd zatoulal v červnu a červenci 2002 do průmyslové oblasti Ostravska, kde pobýval v opuštěných sadech poblíž uhelných dolů v Orlové.

Medvědí prostřený stůl

Medvěd hnědý je všežravec, který však dává přednost rostlinné potravě. Struktura potravy je velmi rozmanitá podle ročního období, ale i podle prostředí. Medvědi žerou zelené části rostlin, plody, kořínky, různé bezobratlé živočichy a loví i menší obratlovce. Zjara, když opouštějí zimní brlohy, s oblibou vyhledávají zdechliny, které cítí na velké vzdálenosti. Někteří jedinci se mohou specializovat na masitou potravu, a pak strhávají nejen lovnou zvěř, ale i ovce a mladý dobytek na pastvinách. Mimořádnou pochoutkou je pro ně včelí med, který vybírají jak divokým včelám, tak ze včelínů. Někdy mohou škodit i na zemědělských plodinách, zvláště pak na ovsu. Na Slovensku bylo v potravě medvědů zjištěno 96 druhů rostlin (z nichž 25–30 bylo označeno za významnou složku potravy: např. bika, devětsil, podběl, obilniny, maliny, borůvky, plody jeřábu či šípkové růže, listy i plody buku), zbytky bezobratlých živočichů (např. mravenci, včely) i zbytky obratlovců. Za den může medvěd pozřít 10–15 kg a za rok údajně až 2 tuny zelené rostlinné hmoty. Najednou pak může spořádat 8–12 kg masité potravy. Velké obratlovce (např. jeleny, skot, ovce) zabíjí ranou tlapy do hlavy či přeražením páteře. Stopy po úderech tlapy i po zubech bývají také na plecích, bedrech či kýtách. Své kořisti medvěd otvírá břišní dutinou a hrudníkem, aby se dostal k vnitřnostem, které požírá jako první; rád má i mléčnou žlázu. Někteří medvědi si po hodech svou kořist přikrývají zeminou, kameny či větvemi, nebo si ji odvlečou do úkrytu a dokážou ji i bránit. Pokud medvědi vybírají včelí úly, často nejprve rozházejí plásty do širokého okolí, počkají, až se včely shromáždí okolo královny, a teprve potom začnou hodovat.