Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Velké šelmy v České republice

II. Vlk obecný
 |  8. 12. 2005
 |  Vesmír 84, 726, 2005/12

Pokud by někdo měl přemíru času a pečlivě listoval v Statistickém lexikonu obcí České republiky, musel by dojít k závěru, že vlk býval naším nejhojnějším či nejpopulárnějším zvířetem. Vždyť je u nás 71 „vlčích obcí“ – Vlkovů, Vlčkovů, Vlčkovic, Vlkonic, Vlkoší, Vlčnovů, Vlčích ad. – zatímco obcí pojmenovaných po jelenovi je jen 16, po srnci 15, po ježkovi 13, po lišce 9, po veverce 8, po medvědovi 3, po netopýrovi 1, po rysovi dokonce žádná. Pokud by měl někdo času ještě více a pustil se do četby telefonních seznamů, dojde k obdobnému výsledku. Jen v Zlatých stránkách Prahy z období 2003–2004 je uvedeno bezmála 1000 pánů Vlků a Vlčků či paní Vlkových a Vlčkových. Zbylé velké šelmy jsou na tom podstatně hůře: 118 příslušníků rodin Rysů a jen 14 Medvědů a Medvídků.

Vlk obecný (Canis lupus) původně žil v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma severských tunder až po jižní polopouště (mluvíme o holoarktickém rozšíření). Nyní je však jeho areál v důsledku pronásledování podstatně zmenšen. V Evropě obývá především lesnaté východní části, vyskytuje se ve Skandinávii, na Balkáně, v Karpatech, na Apeninském a Pyrenejském poloostrově. V současné době se oblast jeho rozšíření poměrně rychle zvětšuje směrem na západ.

Odhaduje se, že populace vlka obecného v Evropě má asi 60 000 jedinců, z toho 42 500 vlků obývá různé oblasti Ruska a Běloruska, 5500 karpatskou oblast, 5200 dinárskou a balkánskou oblast, 2300 Pyrenejský poloostrov, 2000 Pobaltí a severovýchodní Polsko, 500 Apeninský poloostrov a 200 Fennoskandinávii. 1) Celý evropský areál se odhaduje na více než 3 500 000 km2. Naše vznikající populace závisí na šíření ze sousedních států, především ze Slovenska a Polska.

Vlk obývá především rozsáhlé lesní oblasti s častými rozvolněnými plochami rašelinišť, holin, pastvin či luk. Je však velice přizpůsobivý, takže může žít i v souvislých lesích, nebo naopak v bezlesé krajině s nízkou hustotou lidských sídel. V současné střední Evropě přežívá především v odlehlejších horských oblastech od 600 do 2400 m n. m. Zde vyhledává chráněná a tichá místa – zarostlá údolí či strže, rozsáhlé porosty křovin, maliní, vysoké traviny ad. Tam, kde nejsou vlci pronásledováni, zvyknou si na přítomnost člověka a vyskytují se i v blízkosti lidských obydlí. Podmínkou však je dostatek potravy, především spárkaté zvěře. V České republice jsou vhodné biotopy nejen v Moravskoslezských Beskydech, kde se vlci vyskytují již pravidelně, ale i v jiných rozsáhlejších lesních horských oblastech, zejména na Šumavě.

Jak to bylo v historii…

Vlk byl ze všech velkých šelem nejvíce pronásledován a za všech časů a okolností stavěn „mimo zákon“. Dokonce zemské sněmy, které bránily „lidu obecnému“ v lovu zvěře, činily u vlků výjimky, příkladem jsou usnesení sněmů moravských (1516, 1518, 1524), pražského sněmu (1575) nebo českého sněmu (1627). Lidé nevnímali, že vlk pozitivně reguluje stavy zvěře, ale zazlívali mu ohrožování hospodářských zvířat – svého majetku. Zvláště tam, kde se chovaly ovce, představovali vlci pro pastevce vždy (a představují dodnes) největší nepřátele. Vlci u nás nebyli nijak hojní již od začátku středověku. V době třicetileté války se však jejich stavy přechodně výrazně zvýšily (např. v letech 1621–1650 bylo na panství Český Krumlov uloveno 400 vlků). Z té doby také pocházejí údaje o pronikání vlků do vesnic a měst. V 18. století však začala jejich početnost klesat a od té doby datujeme postupné mizení vlků z mnoha oblastí. Např. r. 1750 byl uloven poslední vlk v Brdech, r. 1792 na Křivoklátsku a r. 1795 na panství Český Krumlov. V 19. století se vlk lovil v Čechách jen zcela výjimečně (např. r. 1825 na Doupovsku, 1837 u Opočna, 1842 v Jizerských horách, 1861 v Krkonoších, 1874 u Vimperka) a mnohdy asi šlo o zatoulané jedince. Poslední vlci v Čechách byli po dle profesora Julia Komárka uloveni na Šumavě r. 1891. Na Moravě (zvláště v Beskydech) se vlk v 19. století vyskytoval mnohem častěji a bylo zde v letech 1815–1851 uloveno 38 vlků a po r. 1852 nejméně tři další. Poslední historické zástřely byly z revíru Kouty v Jeseníkách (1907), od Zábřehu (1908 ) a z Bukovce u Jablunkova (Černý Gruň, 1914).

…a jak je tomu dnes

První nový údaj o výskytu vlka na území České republiky se objevil brzy po 2. světové válce z oblasti Starého Města pod Sněžníkem (1947). Další doložené výskyty pocházely kupodivu ze Štáblovic na Opavsku (1963) a z Kunčic v Králickém Sněžníku (1965), nikoliv z Beskyd, odkud by se dalo šíření vlka spíše očekávat (z Beskyd byl hlášen blíže neurčený výskyt 2 vlků z r. 1963). Starší údaj pochází z Pivoně v Českém lese (1953), kde však byly pozorovány pouze stopy. Doklady o výskytu (resp. zástřelech) a pozorování výrazně vzrůstaly od sedmdesátých let 20. století. Musíme k nim však přistupovat opatrně, neboť se mnohdy týkaly zvířat uniklých ze zajetí. Tak tomu bylo např. v Krkonoších, na Šumavě, v Českém lese, možná i na Rakovnicku a nejnověji na Kraslicku v Krušných horách, kde se v září 2002 vyskytovala vlčice, která utekla ze zoo v Kligenthalu. Navíc při pozorování nelze vyloučit záměnu se zdivočelými psy, jejichž odlišení je v přírodě obtížné, nebo s kříženci psa a vlka, jejichž odlišení je v některých případech nemožné bez kraniometrického vyšetření či genetické analýzy.

Zhruba od r. 1995 již vlci stále žijí na pomezí se Slovenskem v centrální oblasti Moravskoslezských Beskyd. Na Javorníkách a ve Vsetínských vrších se dnes vyskytují až tři menší smečky. Ojedinělé kusy se nepravidelně zatoulají do Jeseníků a občas i jinam. Nová, častější potvrzení výskytu vlků na Šumavě se asi týkají také migrantů z Karpat (popřípadě z dinárských pohoří) či jedinců ze zajetí, nebo se ještě vztahují ke krátké epizodě úniku vlčí smečky ze zoo v Národním parku Bavorský les v zimě 1975/1976. Tehdy uteklo 8 vlků, kteří byli postupně uloveni v Bavorsku, v jižních a západních Čechách. Pozoruhodné však je, že bylo více jedinců chyceno a uloveno, než jich ze zajetí prchlo. Nedá se proto ani zcela vyloučit tehdejší rozmnožování vlků na Šumavě. K současnému pravidelnému výskytu v této oblasti (včetně bavorské a rakouské části) však musíme vzhledem k výše uvedené možné záměně se zdivočelými psy nebo kříženci psa a vlka přistupovat velmi obezřetně.

Vlčí jídelníček

Vlk je sice typický masožravec, ale na rozdíl od rysa občas vyhledává i rostlinnou potravu. Jeho hlavní kořist tvoří kopytníci (los, jelen, divoké prase, srnec), ale nepohrdne ani drobnými obratlovci, větším hmyzem či lesními plody a s oblibou požírá i zdechliny. V době nedostatku potravy nebo při snadné dostupnosti domácích zvířat častěji napadá ovce, ale i skot či koně. Škody však bývají zveličovány a mnohdy jsou viníky zdivočelí psi. Existují drobné regionální rozdíly a výjimky; v posledních asi dvaceti letech v karpatské oblasti vlk nejčastější vyhledává jelena lesního, prase divoké a srnce obecného, kteří tvoří 70–95 % jeho potravy (podobně je tomu i jinde, např. u izolované vlčí populace v Sasku). Vlci však také cíleně loví ostatní psovité šelmy, např. na Slovensku obsahovala jejich potrava 10,4 % lišek a 7,9 % psů. Z ulovené kořisti může vlk najednou pozřít 9–12 kg masa, v době nouze však vydrží hladovět i několik dní. V průměru spotřebuje denně dospělý vlk přibližně 4,5–9 kg masité potravy, protože však vlci ve volné přírodě nežerou každodenně, roční spotřeba jednoho kusu (bez rozdílu věku a pohlaví) se pohybuje okolo 500–800 kg masa.

Kříženci a „zdivočelci“

Vlk obecný je jediným druhem našich velkých šelem, který se může v našich podmínkách křížit, a to s domácími psy. Vzhledem k velmi blízké příbuznosti (vlk je téměř jistě jediným předchůdcem domácího psa) jsou potomci křížení (hybridizace) normálně plodní. Kříženci jsou někdy vzhledově od vlků nerozeznatelní. Vlk se dokonce křížil někdy záměrně s německými ovčáky. Vznikla tak např. plemena Saarloosův vlčák (Saarloos Wolfhund) a československý vlčák. 2) Cíleně byl vlk křížen také se služebními psy bývalé pohraniční stráže. I když se od toho posléze upustilo, velmi pravděpodobně žijí potomci těchto kříženců v současných psích chovech.

Uvažuje se, že v některých oblastech Evropy (v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku a východním Německu) dokonce žijí hybridní populace ve volné přírodě. Na Slovensku bylo v letech 1970–1989 mezi 561 kusy ulovených „vlků“ nalezeno 10 kříženců a 9 psů. Celkově se však genetický vliv domácích psů na životnost vlčích populací východní Evropy nepovažuje za nijak znepokojující a hybridizace se má za vzácný jev. Zapojení kříženců do další reprodukce je také spíše výjimečné. Doposud však bohužel neexistují shrnující genetické studie divokých vlčích populací střední Evropy a nejsou ani konkrétní důkazy o křížení ve volné přírodě či o zapojení psů do vlčích smeček.

V přírodě se často vyskytují i zdivočelí nebo toulaví psi, kterým se již po krátké volnosti vrátí plaché chování a přirozené „vlčí instinkty“ a loví kořist téměř stejně úspěšně jako vlci. Množství případů známe i z České republiky, např. z Beskyd či Šumavy. Křížení s domácími psy (ať záměrné či náhodné) a výskyt zdivočelých psů (nebo celých ferálních populací) tak může někdy hrát významnou negativní roli při ochraně vlka obecného. 3) Z genetického hlediska je křížení sice zcela nežádoucí, lze mu však jen obtížně zabránit. Navíc kříženci, kteří často napadají domácí zvířata a zvěř, zvyšují odmítavý postoj veřejnosti ke skutečným vlkům.

Poznámky

1) Norsko, Švédsko (bez nejjižnějšího cípu), Finsko a ruská Karélie (včetně poloostrova Kola).
2) V československé plemenné knize bylo r. 1991 evidováno 1126 československých vlčáků, v současné době se v České republice chová 945 jedinců a za posledních 8 let se zde narodilo 1231 štěňat.
3) Od 1. července 2002 se vlk obecný nesmí podle naší myslivecké legislativy lovit (Zákon č. 449/2001 Sb., Prováděcí vyhláška MZe ČR č. 245/2002 Sb.). • Legislativa ochrany přírody a krajiny (Zákon č. 114/1992 Sb., Prováděcí vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb.) řadí vlka od 13. srpna 1992 mezi zvláště chráněné kriticky ohrožené druhy. • Škody způsobené vlkem hradí od 10. května 2000 stát (resp. krajské úřady) podle zákona č. 115/2000 Sb. • V novém národním Červeném seznamu IUCN patří vlk do kategorie kriticky ohrožených živočichů, v celosvětovém Červeném seznamu pak mezi téměř ohrožené druhy. • V Bernské konvenci je vlk obecný zařazen do Přílohy II (přísně chráněné druhy živočichů). Ve Směrnici rady 92/43/EEC je zařazen jako prioritní druh do Přílohy II (druhy vyžadující územní ochranu) a Přílohy IV (druhy vyžadující přísnou ochranu). CITES ho zařazuje do Přílohy A (druhy, s nimiž nelze obchodovat).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorech

Jaroslav Červený

Luděk Bufka

Petr Koubek

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné