Modrý samet

Se zvědavou dychtivostí (hádejte proč) jsem si přečetl úvahu Václa­va Břicháčka o hodnotách a nadějích stárnoucího člověka (v tomto čísle, s. 105). Jen bych rád včas doplnil malé varování: jakmile člověk začne uvažovat o svém stárnutí, urychlí je. U někoho se to spouští oslavou šedesátin, u jiného zjištěním, že už si tak snadno nevybavuje jména osob, data schůzek a místa odložených věcí.

Nadhodil jsem toto téma před přítelem neurologem, a hned jsem se stal pokusným králíkem (vlastně ne králíkem, ale potkanem, jak hned uvidíte). Jsou známy pokusy, v nichž se potkani – tvorové orientačně vyspělí ze světa kanálů – vypuštějí do bazénu s vodou dostatečně zakalenou, aby neviděli pod hladinou skrytý ostrůvek. ¹⁾ Zprvu plavou náhodně, ale jakmile ostrůvek najdou, zapamatují si jeho polohu, a příště už plavou přímo k němu, aby si mohli odpočinout. Podmínkou je, že mají zdravý hipokampus – malou, evolučně starou část obou hemisfér mozku, tvarem připomínající mořského koníčka. ²⁾ Vše nasvědčuje tomu, že právě hipokampus se podílí na navigaci a prostorové paměti.

I my lidé máme hipokampus a i my se lépe či hůře dovedeme orientovat, navigovat a pamatovat si místa v prostoru. ³⁾ Jde o speciální případ tzv. deklarativní paměti – speciální navíc i tím, že nepředpokládá schopnost verbalizace, a lze jej tedy zkoumat u zvířat stejně jako u lidí.

Když jsem se dostavil do pražské nemocnice Na Homolce k testům prostorové paměti, ulevilo se mi, jakmile jsem zjistil, že mě nečeká lázeň v zakalené vodě. Lidská varianta bazénu je přátelštější a říká se jí „Blue Velvet Arena“. ⁴⁾ Je to kruhový otáčecí disk o průměru asi 3 m, obklopený a zastřešený oponou z modrého sametu. Kamera nad středem je propojena s počítačem, aby bylo možno sledovat a zaznamenávat každý můj pohyb.

Test má několik variant. V jednom případě mám za úkol dojít na místo, na němž se zpočátku objevila a pak zmizela světelná značka, takže jsem si musel její polohu pamatovat, a to buď vzhledem k své výchozí poloze (egocentrická navigace), anebo vzhledem k orientačním bodům promítnutým na oponu (alocentrická navigace). V jiné variantě se mám volně procházet, ale vyhýbat se přitom skrytému místu, které se mi ohlásí ostrým tónem ve sluchátkách. Toto skryté místo je buď pevné, nebo se spolu s diskem otáčí (nebo jsou taková místa dvě, jedno pevné, druhé se otáčí – což je zvlášť obtížný úkol). Opět jsem odkázán jen na dva orientační body na disku nebo dva na oponě. (Testů je více a vesměs mají též svou verzi na monitoru počítače, kde se procházím virtuálně, pomocí kurzoru.)

Můj neurolog mi později prozradil, že mé celkové skóre bylo v me­zích normality pro mou věkovou skupinu – a dokonce o něco lepší než skóre potkanů. Že by takto šlo srovnávat? Snad ano: již v r. 1948 americký psycholog E. C. Tolman ⁵⁾ vyslovil hypotézu, že některá zvířata, hlavně savci, si vytvářejí vnitřní reprezentace prostředí, které užívají k plánování optimálních trajektorií v okolním prostoru. Tyto reprezentace nazval kognitivní mapy. O ně se stará, jak dnes víme, především hipokampus. A tu stojí za zmínku, že je to právě hipokampus, který je jako první poškozen při Alzheimerově nemoci. Testování prostorové navigace se tak může ukázat jako užitečný prostředek k diagnóze této nemoci i jiných kognitivních poruch v jejich rané fázi. ⁶⁾ Snad je to dostatečný argument pro ty, kteří hodnotí vědeckou práci její užitečností.

Nemohu si pomoci, stále mi vrtají hlavou ti potkani. Je jistě dobře možné, že lidská prostorová kognice užívá principy, jaké příroda vynalezla dávno před námi. Soudím však, že bychom měli rozlišovat nevědomou, intuitivní paměť (kterou bezpochyby užíváme též) od vědomého a intencionálního rozmýšlení a plánování. Já jsem si v modré aréně vymýšlel rozličné mnemotechnické a abstraktní pomůcky, například geometrické obrazce, trojúhelníky a lichoběžníky, kterými jsem si prostorovou paměť usnadňoval. Navíc v onom náročném experimentálním prostředí jsem se soustředil daleko víc, než to činím v běžném životě. Zatímco potkan hledá ostrůvek, aby si odpočinul, já jsem pracoval na svém skóre. Vědomé rozmýšlení a zájem o úspěch – na to hipokampus sám o sobě už asi nestačí.