Oxidy versus kysličníky?

Na stránkách Vesmíru diskutují odborníci pečující o náš mateřský jazyk. Jako jeho nevzdělaný pasivní uživatel bych si dovolil svěřit se jim s problémem, který mne jako biologa trápí: Co se stalo s naším metabolizmem, že stále vdechujíce kyslík, vydechujeme od určité doby nikoli kysličník, ale oxid uhličitý? Ten se sice staromilsky chová ve vodě, kde se stále mění v kyselinu, ale je to podezřelé. Obávám se o osud českého piva, nevím, zda pěna z oxidu bude lidu chutnat. Tak renomované firmy jako Coca-Cola a Pepsi jistě používají už dnes karbon (nebo carbon? – odborníci, poraďte) dioxid, protože vzhledem ke globálnímu renomé si nemohou dovolit takového světově-provinčního kočkopsa, jako je oxid uhličitý.

Odpověď Jaroslava Kahovce:

V chemických názvech a názvosloví se důsledně používá oxid, což zavedli chemici už před několika desítkami let. Stalo se tak proto, aby se sjednotily názvy pro jednoduché anionty, které nesou příponu -id (chlorid, sulfid, nitrid aj.) a české názvosloví se tak přiblížilo mezinárodnímu. Mimo názvosloví (tedy v „beletrii“) lze používat kysličník, sirník (např. sirníkové rudy).

České názvosloví oxidů (kysličníků) a solí stále ještě platí. V budoucnu se však zřejmě přikloní k mezinárodnímu stylu – např. mangan(IV)oxid, fosfor(V)oxid apod., což mi připadá stejně logické jako české přípony, ale jednodušší.

Pokud jde o jedinečnost českého názvosloví oxidů, dovolím si citovat ze svého článku Současný stav a problémy českého chemického názvosloví, publikovaného v Chemických listech 94, 953, 2000: Zato paradoxně i nechemici znají z chemického názvosloví našich osm přípon pro anorganické oxidy a soli. Jsme na ně snad i hrdi a nemalá část populace je zná do vysokého věku, ač jinak nezná z chemie nic jiného. Přitom ty přípony jsou jen českým folklorem s nepatrným významem, který v obrozenských dobách pomáhal léčit naše pocity méněcennosti ukázkou výjimečných schopností českého jazyka.

Carbon dioxide je anglický název a v českých textech nemá co pohledávat, ani v počeštěné podobě jako karbondioxid. Může se ojediněle vyskytnout, ale jen díky zoufalé neznalosti překladatele nebo redaktora. Podobný je i osud anglického názvu fluorocarbons někdy překládaného zcela špatně jako fluorokarbony. Jediný správný překlad je ovšem fluorované uhlovodíky.

Když už je řeč o českých chemických názvech, jak jsou používány v nechemických oborech, pozoruji občas zvláštní jev. Ač jsou nechemičtí autoři (bohužel často i chemici) v naprosté většině lhostejní k správnosti či nesprávnosti chemických názvů, velice rádi užívají cizí názvy místo českých. Příkladem jsou již zmíněné oxidy pro kysličníky, sulfidy pro sirníky a sulfan pro sirovodík. Jsem však přesvědčen, že přitom většina čtenářů např. Vesmíru neví, co sulfan je. Teď se jen bojím, aby nějaký ctižádostivý autor někde neobjevil, že systematický název pro chlorovodík je chloran a pro vodu pak oxidan. Vysvětlení pro tento jev je jednoduché: snobizmus. Ono vypadá vědečtěji, když napíšu sulfan, než obyčejný český a smrdutý sirovodík.

Generální pravopisný posun s → z, th → t, o → ó, e → é, i → í apod. v chemických názvech prosazuje jen (malá) část jazykovědců, neznalí laici a laici poučení například slovníky, novinovými články, ale bohužel i učebnicemi. Tyto změny ovšem nelze v chemickém názvosloví přijmout.

Nevím, jaká je nyní publikační politika Vesmíru, tedy zda vítá příspěvky čtenářů a diskuse. Myslím, že publikované názory čtenářů (i neběžné a třeba provokativní) a eventuální diskuse časopis oživí a můžou být i všeobecně prospěšné (i pro časopis). Nezapomínejme, že Vesmír má velice široký čtenářský záběr, a to jak věkový, tak profesní. A chemické názvosloví se dotýká všech přírodních a příbuzných věd a oborů bez výjimky. Proto se mi zdá škoda, Kdyby se takové příspěvky nebo poznámky, jako je zmíněná od prof. Drobníka, se nakonec nerealizovaly.