Ať si nejdřív kolem sebe zamete

Na mezinárodní konferenci geomorfologů se bude hlasovat o tom, zda Říp je hora, nebo vrch. Zvykli jsme si jej považovat za horu, aspoň ve Vesmíru se tak běžně píše a i ve škole jsme se učili, že praotec Čech stanul na hoře Řípu – ale to všechno je vedlejší, neboť „nedávné objevy nás vedou k vytvoření nové definice, kterou lze založit na současných vědeckých znalostech.“ ²⁾ Nepanuje však jednota názorů, jedni jsou přesvědčeni, že Říp je příliš malý na to, aby to byla hora, ³⁾ druzí se ho naproti tomu zastávají s tím, že je ve svém okolí dominantní, třetí zase soudí, že měnit nomenklaturu by bylo předčasné, měla by předcházet rozsáhlá internetová debata odborníků.

Nevěřte mi, vymyslel jsem si to. Ale jistě jste si všimli, že něco podobného opravdu proběhlo, jenomže nešlo o Říp, nýbrž o Pluto. Postupně byla totiž ve sluneční soustavě objevena další tělesa natolik podobná Plutu, že buď všechna musí být planety, nebo žádné. ⁴⁾ Odneslo to Pluto. V odpoledních hodinách 24. srpna 2006 bylo z kategorie planet poníženo na pouhou „trpasličí planetu“, a to hlasováním 500 astronomů přítomných na valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze. Počet planet kolem Slunce se rázem snížil z devíti na osm.

Osud Pluta není banální. Existenci neznámé deváté planety předpověděl arizonský astronom Percival Lowell již kolem roku 1905 poté, co se mu nepodařilo prokázat život na Marsu. Pluta se nedožil. O čtvrt století později ⁵⁾ tuto planetu našel tehdy ještě student Clyde Tombaugh na sekvenci fotografií; o tři měsíce později na návrh anglické školačky planeta dostala jméno Pluto (dvě první písmena odpovídají Lowellovu monogramu). Všimněme si, že Pluto bylo planetou dřív, než dostalo jméno – teď už má jen to jméno.

Co vlastně znamená být planetou? Shodou okolností jsem před pár dny sáhl do své knihovny a našel knihu, na kterou jsem již dávno zapomněl: „Arabský mýtus o stvoření“, soubor předislámských textů a vyprávění od Abdullaha al-Udhariho; ⁶⁾ kniha se mi (náhodou?) otevřela na straně 106, kde čtu: „Alláh stvořil ze světla svého trůnu návratné planety, a byly to planety Jupiter, Mars, Saturn, Merkur a Venuše.“ ⁷⁾ Hle, planety nebyly objeveny, tím méně definovány, byly prostě stvořeny – spojka ,a‘ neprozrazuje, zda byly stvořeny současně se svými jmény, ale vypadá to tak. Mimochodem hned na další stránce: „Allah stvořil čas z pohybů slunce, měsíce, planet a hvězd.“ ⁸⁾ – takže nejdřív ty pohyby, pak teprve čas, to by možná potěšilo Ludvíka Vaculíka.

Na rozdíl od kopců a hor je planet jen pár – lze je definovat buď úplným výčtem (extenzionálně), nebo vlastnostmi (intenzionálně). Astronomové se docela dobře mohli omezit na výčet (šlo jen o planety sluneční soustavy) a netrápit se s definicí. Ale i ta je poučná, zní:

,Planeta‘*) je nebeské těleso, které (a) obíhá kolem Slunce, (b) má dostatečnou hmotnost a vlastní gravitaci, aby přemohlo síly v pevném tělese, a tak mohlo dosáhnout hydrostatické rovnováhy (téměř kulatého) tvaru a (c) již vyčistilo okolí své dráhy.

*) Osm ,planet‘ je: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. ⁹⁾

Právě a jen podmínka (c) podrazila Plutu nohy: nemá totiž kolem sebe zameteno. A navíc, všimněte si té hvězdičky: je tu přece jen výčet – podobně jako v citovaném arabském mýtu –, a pokud by tento výčet měl být považován za součást definice, bylo by ponížení Pluta dotvrzeno.

Proč nám tolik záleží na tom, co je či není planeta? Zřejmě to souvisí s naším lidským přístupem ke světu, jemuž rozumíme a o němž mluvíme díky pojmům a kategoriím. Zvolám: „Hle, jak krásná hvězda!“ nebo „Půjč mi pero!“ a všichni si rozumíme, protože víme, co je to hvězda a co je to pero, a obvykle není třeba znát jméno hvězdy ani o který konkrétní exemplář pera mi jde.

Mezi pojmy a kategoriemi jsou zvlášť vítané ty, které jako by si příroda sama zvolila. Říká se jim „přirozené“ a není třeba o nich příliš debatovat. ¹⁰⁾

Ze tří podmínek v definici – že planeta má být oběžná, kulatá a čistotná – se právě třetí podmínka zdá nejméně přirozená. Což je vhodné třídit jsoucna nejen podle jejich přímých vlastností, ale i podle toho, jak se starají o své okolí? Obecně asi ne, člověk pořádkumilovný by se pak mohl ocitnout v jiné kategorii než člověk nepořádný (ač i to by možná bylo užitečnější než rozlišovat lidi podle barvy pleti). Ve sluneční soustavě to ovšem jistý smysl má: některé oběžnice mají tak silnou gravitaci, že postupně vychytaly všechny toulavé kameny a úlomky ve své blízkosti. Navíc (a to mě nakonec přesvědčilo o přirozenosti dotyčného kritéria) „klasické“ planety od Marsu až po Neptun mají kolem sebe velmi dobře zameteno: údajně 99,98 % hmoty v blízkosti jejich drah je právě hmota jich samých, kdežto třeba Cereře, Plutu a Xeně (klasifikovaným nyní jako trpasličí planety) patří nejvýše 25 % hmoty jejich okolí. ¹¹⁾

A co Pluto, má ještě šanci? Možná nějaká příští konference pro ně odhlasuje výjimku. Pokud ne, nezbude mu, než aby si kolem sebe lépe zametlo.