Zelená jezírka, rudá půda a žlutý vzduch

Jekatěrinburský region (později nazývaný Sverdlovský a ještě později opět Jekatěrinburský) se rozkládá v oblasti středního Uralu a západní Sibiře na rozhraní tří odlišných krajinných systémů: horského, lesního a stepního. Před dvěma či třemi stovkami let to bylo nedotčené území. Dnes je znečištěné natolik, že slouží jako extrémní modelový případ vlivu průmyslové činnosti na krajinu. Za narušené lze považovat území velikosti naší republiky. Asi nejpostiženější je oblast v okolí měst Revda, Nižnyj Tagil, Kirovgrad a Krasnouralsk, geograficky na hranicích Evropy a Asie, a také okolí Kamensku-Uralského a Kamyšlovsku. Dalšími znečištěnými místy jsou Asbest a Reftinskij a dále rozlehlé oblasti Višimská a Kušvinská. ¹⁾

Působení průmyslových koncernů nebylo v regionu všude rovnoměrné, přesto můžeme vymezit několik základních typů znečištění. Kontaminace půd i vodního prostředí dosahuje extrémně vysokých hodnot. Místy jsou vysoké koncentrace radioaktivních látek, jinde těžkých kovů či jiných toxických látek. Tam, kde se těží azbest, jsou půda i voda mechanicky znečištěny do té míry, že v nich není žádný život. V atmosféře v okolí průmyslových závodů jsou vysoké koncentrace oxidu siřičitého, oxidů dusíku a oxidu uhličitého. Průmyslové závody produkují kancerogenní částice, uhlovodíky, fenol, fluor, formaldehyd a další látky. Časté kyselé deště a toxické látky v prostředí způsobují částečnou ztrátu genofondu flóry a fauny, počet rostlinných i živočišných druhů průběžně klesá. Byly zde pozorovány hromadné úhyny hospodářských zvířat i divoké zvěře v důsledku otrav ze zamořené povrchové vody obsahující vysoké koncentrace toxických forem kovů. To vše má negativní vliv i na život obyvatel. Oficiální statistiky o zdraví lidí chybí, časté výskyty leukemie i jiných onkologických problémů v oblasti jsou však dostatečně vztyčeným varovným prstem.

Odpady – zdroje znečištění

Většinu látek narušujících krajinu Jekatěrinburského regionu tvoří toxické sloučeniny kovů a radioaktivní odpady. Na znečištění se podílí metalurgický průmysl, energetika, strojírenská výroba a komunální síť stok. Míru znečištění dobře ilustrují koncentrace toxických látek v půdě. Ve vzdálenosti 0,5–2 km od závodu Uralelektromeď ve městě Verchnaja Pyšma byla norma pro povolené či přípustné koncentrace nebezpečných kovů v půdě r. 1991 překročena 350× pro měď, 1,5–6× pro cín, 1,5–3× pro olovo a 1,5–5× pro nikl.

Odpadové hospodářství, jež se na současném stavu životního prostředí podílí nejvíce ze všech činitelů, je v důsledku ekonomické situace Ruska na špatné úrovni. Mnohé principy nakládání s odpady, které jsou běžné ve vyspělých zemích, zde nejsou uplatňovány. Ani ne tak z neznalosti či neochoty, ale především pro nedostatek financí. Pevné odpady z průmyslových závodů – často vysoce toxické nebo radioaktivní – jsou většinou ukládány na nezákonné skládky v okolních lesích. Do ovzduší se ročně dostávají statisíce tun SO₂. Průmyslové koncerny ve městě Narilskij Nikel způsobují údajně až 63 % atmosférických emisí Ruské federace.

Odpadní vody se v převážné většině případů nečistí. Vypouštějí se přímo do vodních toků. Největší řekou oblasti je Iseť, patřící do povodí Tobolu a Obu. Koncentrace dusičnanů, manganu a amonných iontů v řece desetinásobně přesahuje normy. Desateronásobně až tisíceronásobně je překračována norma koncentrace mědi, jež je toxická pro řasy i mnohé organizmy zooplanktonu. Podobná situace panuje i na dalších tocích, kde je v dlouhých úsecích narušen kyslíkový režim řek. V důsledku silné industrializace oblasti Nižnyj Tagil obsahuje řeka Tagil koncentrace ropných látek v hodnotách až stonásobně převyšujících normu, u hodnot cínu a mědi jde dokonce o několikasetnásobné překročení. Postižena je i řeka Čusovaja. Kromě znečištění cínem a mědí, které překračuje přípustné hodnoty desateronásobně, je řeka prosycena šestimocným chromem, jehož koncentrace převyšují normu až několiktisíckrát. Chrom v této podobě přitom patří mezi vysoce toxické látky, které jsou i v chemických laboratořích pod přísnou kontrolou a evidencí.

Revda

U Revdy je postaven závod na výrobu kovů, hlavně mědi. Zčásti se věnuje také výrobě hnojiv (superfosfátů). Okolní krajina je postihována jednak atmosférickými emisemi, jednak kontaminací půd. Extrémní jsou emise SO². Vstoupíte-li do areálu podniku, ucítíte po krátké době na všech sliznicích nepříjemné pálení, jež bude nejpatrnější v nose, ústech a krku. Asi za půl hodiny vás začnou pálit oči. Je to způsobeno vysokou koncentrací SO², jehož oblaka se povalují téměř ve všech částech závodu a jeho okolí. Jednoduchou chemickou reakcí se váže s vodou za vzniku kyseliny sírové, která naleptává tkáně. Na většině území závodu nic neroste a stejně je postiženo okolí do vzdálenosti několika kilometrů. Na některých místech se pokusně vysazovaly odolné rostliny (vrba, bříza), ale do dvou let všechny zahynuly, aniž dorostly výšky 1 metru.

Podmínky pro růst rostlin tu jsou mnohde naprosto nepřijatelné. Hodnoty pH půdy se pohybují mezi 2–3. Koncentrace některých kovů, jako jsou zinek, kadmium, olovo, chrom či měď, dosahují řádu gramů na kilogram půdy. V závodě se vyrábí zhruba 100 tisíc tun mědi za rok, celkové množství odpadů je však třikrát vyšší. Odpadový management neexistuje. Půdy a horniny v okolí závodu jsou kontaminovány až do hloubky 40 metrů. Za kontaminovanými plochami se nalézají laguny se zadrženou odpadní vodou a jezírka vzniklá na haldách odpadů z dešťové vody. Již zabarvení nepřirozených nádrží poukazuje na nepřípustné koncentrace kovů. Vodní plochy přitom nejsou žádným způsobem zabezpečeny a opodál stojí obytné panelové domy. Koncentrace kovů v půdě okolních polí překračuje hodnoty povolené normou stokrát. Postižené jsou i rostliny, v jejichž tkáních lze naměřit až padesátkrát vyšší koncentrace kovů, než je přirozené.

Levicha

U vesnice, která se jmenuje Levicha, je důl na měď. Z něj vytéká odpadní voda stokou, která obsahuje vysoké koncentrace kovů a je silně kyselá (pH 2,5). V délce přibližně 1–2 km protéká lesem, pak okrajem vesnice, a poté ústí do uměle vytvořené laguny o rozloze 30 km². Jelikož byl tento stav místními úřady zhodnocen jako nepřijatelný, musel se podnik provozující důl postarat o nápravu, tj. snížit kyselost stoky. A jak to vyřešil? Asi 400 metrů před ústím stoky do jezera postavil zařízení na výrobu vápenného mléka. Dalším umělým korytem je silně alkalické vápenné mléko vedeno 100 metrů po stráni dolů k zamořenému potoku. Tam se oba toky mísí a probíhá neřízená neutralizace. Důsledkem je vysrážení sloučenin mědi, tudíž zabarvení vody do zelena. Zelená a kalná tekutina odtéká opět do laguny.

Vysoké koncentrace mědi, zinku a chromu v odpadní vodě z dolu způsobují, že v okolí laguny hynou stromy a rostliny. Průsaky a podzemní vodou se kovy dostávají do okolí, které zamořují. Postižena je v prvé řadě řeka Tagil, jež teče do půlmilionového města Nižnyj Tagil.

Důl III. internacionály

Na severním okraji města Nižnyj Tagil je 715 m hluboký důl III. internacionály. Do roku 1991 byl používán k těžbě různých rud, především však mědi. Po uzavření však nikdy nebyl zabezpečen ani rekultivován. Jako do většiny dolů i sem se dostává podzemní, důlní voda. Ta ovšem po uzavření dolu nebyla odčerpávána, a tak po jeho naplnění a obohacení o vysoké koncentrace těžkých kovů začala vytékat do okolí. Dnes se vlévá do dvou potoků, jejichž koryta i okolí zcela zamořila. V délce 7 a 5 km zmizel z toků veškerý život. Koncentrace kovů (hlavně mědi, niklu, zinku a kadmia) se pohybují řádově v gramech na kilogram půdy.

Ve snaze oživit postižená území se na kontaminovaná místa navezla čistá zemina a do ní se vysázely borovice. Stromy však zahynuly v okamžiku, kdy jejich kořeny prorostly navezenou půdu a dostaly se k zamořené vrstvě. V důsledku zamoření vznikají problematické situace. Na kontaminované lokalitě se nachází asi 400 obytných domů se zahradami, které byly hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Ti se bez vlastního přičinění dostali do problematické situace. Dříve platili státu ze svých zahrad nájemné penězi vydělanými prodejem zeleniny. Dnes již v kontaminované půdě vůbec nic neroste, ale nájemné je od lidí stále vyžadováno.

Toxické kovy v životním prostředí

Majoritními znečištujícími látkami v oblasti jsou sloučeniny kovů. Ač jsou kovy přirozenou součástí zemin, významnou roli v jejich účincích na živé organizmy včetně člověka hraje jejich chemická podoba. Toxické účinky se mění v závislosti na formě výskytu kovů. Například hliník je přirozenou součástí hlinitokřemičitanů, a v této podobě je netoxický. Při poklesu pH pod hodnotu 4,5 se však mobilizuje ve formě hlinitých iontů, které jsou jedovaté pro většinu organizmů. Známá jsou například mrtvá skandinávská jezera s „čistou“ a průzračnou vodou. Průzračnost je způsobena právě vyhynutím téměř všech organizmů v důsledku vysokých koncentrací hliníku.

Pokles pH půd je zapříčiněn například jejich acidifikací z depozic oxidů síry produkovaných energetickým průmyslem. Každá molekula vypuštěného oxidu síry se dříve nebo později přemění na kyselinu, která jednak rozleptává listy rostlin a dráždí dýchací cesty lidí, ale také se podílí na acidifikaci půd a mobilizaci kovů. Toxické formy kovů pak snáze prostupují s vodou životním prostředím a potravním řetězcem se dostávají až k lidem. Celosvětově bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy byli lidé smrtelně otráveni potravou kontaminovanou kovy. I jen krátký přehled těchto událostí by vydal na samostatný článek.

Pro životní prostředí jsou toxické formy kovů rovněž nebezpečné. Možná dokonce více než pro člověka. Člověk je k některým kovům odolnější než mnohá zvířata či rostliny, na jiné je zase citlivější. Nelze tedy míru nebezpečnosti kovů na živou přírodu posuzovat podle nebezpečnosti pro člověka. Živá příroda je především rovnováha a vzájemná provázanost vztahů. Narušíme-li jeden článek tohoto řetězce, nebo rozkýváme-li příliš ramena vah nevhodným směrem, může dojít ke zhroucení ekosystému a k jeho neobyvatelnosti i pro člověka. Navažme na výše zmíněné emise důlních vod obsahujících vysoké koncentrace toxických forem mědi. Měď je významným algicidním přípravkem. Hubí vodní řasy, které jsou základním článkem vodního potravního řetězce. Kde vyhynou řasy, vyhynou drobní korýši a vodní zooplankton. Kde vyhyne zooplankton vyhynou ryby. A navíc – řasy jako fotosyntetizující organizmy jsou významným producentem kyslíku ve vodě.

Radioaktivní látky

Zamoření radioaktivními látkami souvisí s haváriemi. Tepelná exploze úložiště radioaktivních odpadů Majaka (v Čeljabinské oblasti) uvolnila r. 1957 do prostředí srovnatelné množství částic gama jako výbuch nad Hirošimou r. 1945. Množství uvolněných částic beta bylo dokonce větší. Jekatěrinburská oblast sousedí na jihu právě s Čeljabinským regionem a 700 km² její rozlohy je postiženo vysokými koncentracemi izotopů cezia ¹³⁷Cs a stroncia ⁹⁰Sr. Radioaktivními částicemi jsou kontaminovány půdy i voda. Důsledkem je vysoká koncentrace radioaktivního radonu, rozpadajícího se vyzářením alfa-částic, na několika desítkách dosud zjištěných míst. Dalšími zdroji radioaktivity jsou například odpady pocházející z atomové elektrárny Belojarskaja nebo odpady obsahující radioaktivní thorium ze závodu na výrobu železných slitin v Dvurečensku. Dvurečenský závod vyváží své nebezpečné odpady do okolních lesů.

Je na místě rezignace?

Mnohé lokality Sverdlovského regionu mohou dobře sloužit jako odstrašující případ negativních dopadů lidské činnosti na přírodu. Sverdlovský region patří mezi největší znečištěná území nejen v Ruské federaci, ale i v celosvětovém měřítku. Příčinou tohoto negativního stavu bylo a je nevhodné nebo úplně chybějící odpadové hospodářství a dosud stále uplatňovaný ekonomický systém nezahrnování nákladů na rekultivaci či odstranění důsledků lidské činnosti na životní prostředí do rozpočtu na čerpání přírodních surovin.