Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O upjatosti ve vědě

Chceme-li komunikovat, musíme si rozumět
 |  16. 1. 2006
 |  Vesmír 85, 49, 2006/1

Náš parlament se prý již za první republiky choval jako shromáždění hašteřivých. Každý jen tu svou má za jedinou a shodovat se mohou leda příslušníci jedné strany, protože ti to vědí stejně – a zároveň úplně jinak než příslušníci stran ostatních. Když se sejdeme my, vědci z různých oborů, často si nerozumíme zase proto, že mluvíme různými jazyky. A nemusí to být právě setkání českých jazykozpytců s českými přírodovědci. Například mezi molekulárními genetiky existuje „lid bakteriální“, „lid kvasinkový“ aj. Při některých jejich společných setkáních příliš nepomáhá, že společnou řečí je čeština. Pomalu každá laboratoř zabývající se tímto bouřlivě se vyvíjejícím oborem má dnes svou hantýrku plnou písmen, čísel, zkratek a zkomolenin, které nic zjevného o obsahu pojmů nevypovídají. Bez té hatmatilky to asi už nejde.

V seriálu Dallas jsme se naučili říkat J. R. (čti džej ár) a být in. Jak je vidět, své lóže nemají jen svobodní zednáři. V hromadě novotvarů se lze společně přehrabovat s kolegou od sousedního laboratorního stolu, který se podílel na jejich vzniku, ale proč zacházet stejně s veřejností a se vzdálenými kolegy, kteří mají o naši práci zájem? Dokonce i naše uznávané vědecké termíny umějí být často nesrozumitelné. Proč nepoužít ve vědě, a zejména při popularizaci vědy, třeba trochu neobvyklá, ale zato názorná označení, která jsou srozumitelná všem? „Killer yeast“ je opravdu něco jako zabiják mezi kvasinkami, „nick translation“ je opravdu něco jako posun (přeložení z místa na místo) zářezu v řetězci DNA. Proč „ligovat“ DNA, když stejně nejde o podvazování krvácející tepny, jak píšou ve slovníku. V češtině můžeme scelovat, sešívat nebo prostě spojovat – a je to naprosto názorné. Vždycky si vzpomenu na svou dvojjazyčně vychovávanou dceru, která nás zásadně lavovala. V naší rodině jsme z toho byli štěstím bez sebe, ale návštěvy padaly do mdlob.

A přesto se ve mně, podobně jako v řadě dalších českých vědců a popularizátorů vědy, vždy cosi zadrhne a váhám, zda dát v článku určeném pro veřejnost přednost odborným zkomoleninám či zavedeným, leč nejasným termínům před lapidárními a třeba i trochu humornými českými výrazy. Snad proto, abych si nezadal před svými vědeckými kolegy. Anglicky odkojení vědci, zdá se, takový vnitřní problém neznají. I v odborných článcích a na konferencích dávají přednost vědeckému humoru před vědeckou upjatostí. Uvědomují si totiž, že legrační spojení si každý snadno zapamatuje, a proto dokonce taková označení vyhledávají, aby upoutali pozornost. Tak vznikla v angličtině například krásná sekvence výrazů southern (jižní), northern (severní) a western (západní) blotting, označující tři příbuzné techniky, z nichž první se jmenuje po panu Southernovi, který ji zavedl, a ty další dvě „také“ podle světových stran. Anglická terminologie je plná takových žertíků. Proč při popularizaci netlumočit čtenáři i tento zážitek, dokreslující atmosféru, kterou praktická věda dýchá? Proč nezvýraznit úseky textu neobvyklými titulky, pokud nejsou zavádějící nebo příliš hloupé? Dnes už jsem zapomněl jméno Angličana, který na světovém biochemickém kongresu v Praze v zájmu názornosti doslova „odbaletil“ svou přednášku o přenosu elektronů v dýchacím řetězci, ale předvedený mechanizmus si pamatuji dodnes. A to nebyla populárněvědecká přednáška!

Popularizace vědy pro vědce

Jsou umělecké náměty, které vyžadují určitou formu. Když se autor do formy netrefí, nepotrefí námětem ani čtenáře, diváka či posluchače. Něco se hodí na baladu a něco zase na situační komedii neboli sitkom, jak by řekla televizní hlasatelka, která se již dávno zhnuseně odvrátila od všech těch politbyr, masen a „prdůchů“, ale teď se nadšeně vrací k elegantním termínům, které jsou zaručeně in. Koneckonců, proč ne? Věřím, že mezi nejpřitažlivější populárněvědecké formy patří prostý rozhovor, a hlavně příběh. A když se nám podaří výsledky našeho výzkumu v kongresové, vysoce odborné přednášce podat jako příběh, posloužili jsme vědě i sobě. Bohužel na to většinou nebudeme mít dost prostoru, pokud nejsme „nobeláři“, anebo podobně věhlasní vědci. Fantastická přednáška nobelisty Paula Nurse o buněčném dělení při předávání čestného doktorátu v Karolinu byla typickým vědeckým příběhem a ocenil to každý, kdo byl tehdy přítomen.

V posledních letech se v odborné literatuře objevuje nový způsob popularizace vědy. Předžvýkávači vysoce vědeckých článků se rekrutují obvykle (ale ne vždy) z uznávaných a ostřílených vědeckých seniorů, kteří shrnou a odlehčenou formou, s důrazem na srozumitelné podtržení společného směrování, seznámí čtenáře s obsahem několika článků, které v časopise následují. Jsou to jakési upoutávky na rodící se objevy, které by v současné záplavě vědeckých informací mohly zůstat ještě dlouho nepovšimnuty, protože jazyk původních vědeckých sdělení odrazuje svou specializovaností a komplikovaností často i člověka ze stejného oboru. Díky za dobrý nápad. Vznikají dokonce i specializované časopisy se zaměřením na „popularizaci“ vědy vědcům. Informují srozumitelně o tom, co se děje u základů vědecké stavby ve vybraném oboru, popřípadě naznačují budoucí směřování. Všechny ty „Trends of …“ patří do této kategorie. Mluví se zde o cestách až za hranici současnosti – a jsou to vlastně příběhy o vědeckém hledání.

Dobrodružství poznání má různé úrovně popisu

Beletrie o vědě představuje krajní typ sdělení z této oblasti, kdy příběh již převládá nad vědeckým obsahem sdělení. Tím nechci říci, že taková díla vědě neprospívají. Setkání s Kruifovými „Lovci mikrobů“ nebo „Bojovníky se smrtí“ a Watsonovou „Dvoušroubovicí“ jsou okouzlující. „Double helix“ (dvoušroubovice) ve své době šokovala. Autorovi se podařilo pravdivé, autocenzury prosté vylíčení zrodu jedné z nejvýznamnějších Nobelových cen. Zrodu viděného očima účastníka, který byl v té době velmi mladý. Atmosféra mládí, jež je možná příliš ctižádostivé, na sebe upozorňující a někdy i nespravedlivé, z díla naštěstí nevyčišela. Ti „upjatí“ cítili spíše autorovu touhu po zvýraznění vlastních zásluh na objevu – a to se ve vědě nedělá, že? Ti ostatní si však vychutnali autorem zprostředkovaná setkání s aktéry velké hry o objevu, vydupané nezměrnou touhou pochopit něco závratného dříve, než to dojde všem, i těm, kteří čekají, až se nahromadí dostatek detailních znalostí a objev se vyloupne vložením posledního kamínku do pracné mozaiky. Takováto díla, podle mé zkušenosti, často přilákají mladé adepty vědy na vysokou školu a upoutají je navěky k řeholi hravých, bezmezně zvědavých blouznivců, kteří kvůli dobrodružství vědy opustí pohodlí a finančně zajištěnou budoucnost.

Vědci i popularizátoři vědy jsou různí. Někteří jsou uspokojeni jen dosažením konečného výsledku, který je uznán za správný, jiné baví spíše onen proces hledání a poznávání, které kličkuje lesem nejistot, předpokladů, představ, náhlých prozření, překvapení a také mnohých zklamání. Je však třeba přiznat, že většina času věnovaného vědecké činnosti je vyplněna tím druhým. Znám vědce, kteří nalezením pravdy, jež se nakonec objeví jako jedna nesmírně závažná a užitečná věta v učebnici, ztratí o věc zájem, a to alespoň do té doby, než tu větu později někdo zpochybní a je třeba ji přeformulovat. Proč podezřívat popularizátora, který mluví o něčem slibném, ale nehotovém, že se touží vyhřívat alespoň na chvíli na výsluní pozornosti, neboť tuší, že později jeho objev možná zapadne? Proč podezřívat popularizátora, že chce jen jasnozřivě a dříve než ostatní rozeznat drahokam, který se teprve výbrusem rozzáří? A i kdyby tomu tak bylo, proč bychom měli vylévat vaničku i s dítětem jen proto, že se do té vody vyčuralo? Dítětem, o kterém píšeme, ať už hluboce vědecky nebo populárněvědecky, je „dobrodružství poznání“. Ten, kdo píše hluboce vědecký článek, třeba i pro získání „bodíků“ či různých indexů vědeckého uznání, je pochopitelně o něco ošizen, protože jeho práce musí mít víceméně definitivní charakter a nějaký osobní příběh navíc se do ní nevtěsná. Ten, kdo píše článek populární, je také ochuzen. Nemůže totiž naplno rozehrát dobrodružství poznání na úrovni vědeckého detailu, protože takové dobrodružství by vychutnalo jako báječný „nervák“ jenom několik vysoce poučených, kteří jsou ponořeni do stejných vln. Popularizátor oslovuje širší okruh čtenářů, ponořených do různých jezírek, kteří mají společný třeba jen zájem o to, jaká dobrodružství prožívají jejich kolegové. Je tudíž nucen některé pointy vypustit, protože v této společnosti nemusí být „hluboce vědecké fórky“ zrovna k popukání. To ale nevadí, neboť věda je činnost plná dobrodružství a stojí za to pozorovat ji zevnitř i zvenku, a to ještě z různých úhlů. Popularizátor pochopitelně může oslavit úžasný závěr nějaké etapy zcela strohým způsobem. Proč by ale ten, kdo se zaměří na vědecký kvas a upoutá pozornost inspirativní nadějností polotovaru, měl být opovrhován? Vždyť oba slouží stejnému cíli: zatáhnout do „naší“ hry ostatní, pro které se to všechno vlastně dělá a kteří nám tuto hru přímo či nepřímo umožňují, a někdy i maří.

Když má dobrodružství navrch nad poznáváním

Při této příležitosti bych si dovolil povzdech nad díly jiných popularizátorů vědy, kteří zneužívají to, že lidé mají strach před neznámem, a navíc se bojí rádi. Díla plná kostlivců bývají populární, ale myslím, že v podstatě vědě škodí. Michael Crichton, autor „Jurského parku“, napsal překrásnou knihu, ve které udržel hranici mezi fikcí a nepravdou na správném místě a v doslovu ještě pro jistotu vymezil, co je odvozeno z vědeckých závěrů a co již v zájmu příběhu překročilo hranici. Není divu, že právě tento slavný autor mnoha děl podobného žánru vystupuje korektně. Vždyť se na Harvard Medical School pohyboval v prostředí, kde mohl plně inhalovat vědeckou atmosféru. Režisér Spielberg, ověnčený mnoha „Oskary“, se však již ve svém filmovém zpracování „Jurského parku“, podle mého mínění, pohybuje na hraně a možná je k bezmocnému divákovi i trochu nefér. Jurský park je mistrovská, psychologická manipulace divákem s využitím věrohodných vědeckých strašáků vytvářených počítačem a předváděných ve jménu boje proti manipulaci genetické, která je předvedena tak sugestivně, že si divák chvílemi myslí: „Jsem uprostřed těch hrůz.“ V tomto okamžiku jsou vlastně diváci, aniž si to většina z nich uvědomí, vystaveni vymývání mozku. Jedna manipulace, ta psychologická, je použita proti jiné, vymyšlené manipulaci, té genetické. Pomocí iluze je zasazeno semínko: genetická modifikace = nebezpečí. Obdivuji Spielbergovo umění a se zájmem sleduji témata, která zpracovává. Přál bych mu, aby kromě výdělku a uspokojení ze slávy při častém pohybu na hraně mystifikace měl i to štěstí, že poslouží dobré věci. Čtenářům populárních děl o vědě pak přeji, aby s nimi autoři zacházeli čestně, informovali je srozumitelně a zajímavě, prostě tak, aby i jejich zásluhou byla vědecká činnost respektována a získala si větší přízeň a podporu širší veřejnosti než dosud. Vědecké snažení si takovou přízeň zaslouží, ovšem pouze pokud je s to se udržet ve smířlivých mezích. Ti, kteří stavějí vědeckou pravdu na piedestal pravdy nejvyšší, jsou myslím vedle, stejně jako ti, kteří vědu zavrhují jako pramen našeho dnešního, a hlavně budoucího strádání. Dialog mezi vědci a veřejností by neměl být žádnou stranou zaháněn do konfrontace. Heslem budoucnosti je hledání souzvuku mezi vědci a veřejností. A čím větší bude mnohotvárnost oboustranných styků, tím lépe. Méně upjatosti ze strany vědců nemůže dobrému vztahu uškodit.

Ke stažení

O autorovi

Vladimír Vondrejs

Doc. RNDr. Vladimír Vondrejs, CSc., (*1937) vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Na několika vysokých školách v Čechách a na Slovensku zaváděl výuku molekulární biologie. Na katedře genetiky a mikrobiologie PřF UK zavedl genové inženýrství. Postupně se věnoval výzkumu buněčného cyklu, rozvoji metod genových modifikací a reparaci DNA u mikroorganismů. S velkým zaujetím se ve volném čase věnuje malování a sochaření.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné