Počátky počítačové techniky nebyly jednoduché

Nedávno byl v tomto časopise prezentován Ústav experimentální fyziky ČVUT (Vesmír 83, XXXIII, 2004/12), který sídlí v přízemní budově v Horské ulici. O této budově není všeobecně známo, že se nesmazatelně zapsala do těžkých začátků naší výpočetní techniky.

Nejprve něco o prehistorii. Musíme se vrátit do pozdních padesátých let. V té době havaroval první československý počítač SAPO. Tento počítač, zkonstruovaný Antonínem Svobodou (Vesmír 78, 632, 199/11), používal z nedostatku jiných prvků elektromagnetická relé, která měla velmi malou spolehlivost. Nebyl tedy příliš rychlý, ale v mnoha směrech byl unikátní. SAPO je v dějinách výpočetní techniky uváděn jako první počítač na světě, který využíval von Neumanovu teorii pro konstruování spolehlivých systémů z nespolehlivých prvků (další počítač, který využíval podobné principy k zvýšení spolehlivosti, byl až řídicí počítač pro projekt Apollo). Po havárii bylo rozhodnuto SAPO neopravovat a pokračovat ve vývoji elektronkového a později polovodičového počítače, který byl označován jako EPOS. Vývoj samozřejmě pokračoval pomalu, protože se všechny prvky musely vyvíjet často doslova na koleně v ČSR. Ze Západu se nic dovézt nesmělo a na Východě nic nebylo.

V té době v Sovětském svazu zkonstruovali první počítač na komerční bázi (který nebyl jen pro vojenské účely). Byl vyráběn v Penze – „gorodě kosmosa“, jak se muselo dodávat – pod názvem URAL. Tehdejším hlavním vědeckým sekretářem Akademie věd byl člen korespondent Jaroslav Kožešník, ředitel Ústavu teorie informace a automatizace, který jednak dělal strmou politickou kariéru, jednak velmi neměl rád Antonína Svobodu. Rád by viděl, kdyby se místo pomalého vývoje vlastních počítačů (nota bene vycházejících z toho, co Svoboda dělal na Massachusettské technice) koupily pokrokové sovětské počítače. Sovětští přátelé mu vyšli vstříc a někdy kolem roku 1960 koupila Akademie věd první počítač URAL, který byl umístěn na experimentálním pracovišti Ústavu teorie informace a automatizace v Českomalínské ulici v Praze-Dejvicích. Tím byl všem přisluhovačům a obdivovatelům imperialistické techniky důkladně vytřen zrak.

Škoda že se nic z těch prvních počítačů nedochovalo. Dnešní mladé uživatele počítačů by na první pohled vůbec nenapadlo považovat toto zařízení za počítač. Tenkrát počítač vyžadoval zesílenou síťovou přípojku, a hlavně velmi výkonnou klimatizaci. Jeho ztrátový výkon byl srovnatelný s výkonem kotle ústředního topení pro průměrný pražský dům. Když jsme jako studenti tento stroj viděli asi měsíc po spuštění, udělal na nás velký dojem. Zabíral skoro celé patro, na návštěvníka zářily stovky dvojitých triod v zasklených skříních. Protože ještě nebyla v činnosti klimatizace, využívala se k provozu tuhá zima. Venku bylo asi –12 °C, byla vysazena okna a počítač se velmi efektivně chladil průvanem. Je zřejmé, že obsluha brzy dosahovala kvalit drsných polárníků. Poznamenejme, že jen část obsluhy se mohla věnovat vlastní činnosti počítače. Okolo muselo neustále obíhat s pájkou několik inženýrů, kteří prováděli údržbu a často museli počítač dodělat či mírně rekonstruovat. Pro dnešní zchoulostivělé uživatele nutno dodat, že počítač neměl žádný operační systém a programoval se ve strojovém kódu tak, že se do formulářů psaly nuly a jedničky. Nejzajímavější byly periferie. Jako vnější paměť používal počítač děrnou pásku – nikoliv papírovou jako u dálnopisů, nýbrž exponovaný kinofilm s perforací. Konstruktér děrovačky byl zřejmě odborníkem na zápustkové kování, vyražení každé dírky vydalo ohlušující ránu.

Nejzajímavější byla tiskárna. Tu snad konstruoval Jára Cimrman osobně. Základem byl ruský psací stroj. Pod každou klapkou bylo telefonní relé a od kotvy relé vedl přes pružinku ke každé klapce provázek. Když relé přitáhlo, zatáhlo za provázek a klapka vytiskla příslušnou bukvu. Ještě snad zmínka o paměti – stroj měl bubnovou paměť, kam se dalo zaznamenat neuvěřitelných 1024 třicetišestimístných dvojkových čísel nebo 2048 instrukcí.

Tolik k prehistorii a nyní se vraťme k naší historii: URAL úspěšně běžel, počítal a Akademie neuváženě koupila druhý exemplář – poněkud modernější stroj – URAL II. Podle původních předpokladů měl být umístěn v tehdejší budově Ústavu teorie informace a automatizace v Emauzském klášteře. Jenže klimatizace by vyžadovala značné stavební úpravy a tady se památkáři vzepřeli tak, že s nimi nepohnuly ani silné stranické páky akademika Kožešníka – počítač byl v bednách uložen v ambitu Emauzského kláštera. Jeden z restaurátorů, kteří s nesmírnou pečlivostí snímali přemalby a obnažovali původní fresky z dob Karla IV., si zahrával s obviněním z hanobení Sovětského svazu, když se slzami v očích kopal do beden a prohlašoval, že je to kulturní barbarství. Bedny budily pozornost všech zaměstnanců – byly z nádherného dřeva. Transportní bedny byly vždy nejsilnější stránkou sovětských počítačů a všichni chataři a chalupáři chtěli být při tom, až se bedny budou rozebírat. Na bedny ale zvolna sedal prach a představitelé Akademie řešili otázku: kam s ním?

Jednoho dne přijel na návštěvu do ústavu nějaký Egypťan – zahraniční návštěva byla v těch dobách velká vzácnost. Egypťanova návštěva ale nikoho nepřekvapila, protože jsme tehdy velmi intenzivně podporovali Násirův Egypt bojující proti imperialistům. Prováděním egyptského soudruha (medvědařením, jak se říkalo) byl pověřen nějaký subalterní pracovník. Návštěva byla považována za tak bezvýznamnou, že ani oddělení zvláštních úkolů nemělo záznamy v pořádku. Návštěvník byl proveden po ústavu a při odchodu se zajímal o obrovské bedny v té gotické chodbě. Přičinlivý „medvědář“ mu s radostí vyprávěl, že je to „takovej ruskej fosilní počítač“ a že ti z Akademie se nemůžou dohodnout co s tím, už se to tu rok válí a kdo ví, jak dlouho ještě válet bude.

Za nějaký čas jel akademik Kožešník do Egypta dojednávat družbu s egyptskou Akademií věd. Tam mu nějaká dobrá duše předhodila britský časopis Electronic weekly, ve kterém byl článek s honosným titulem „Monaster scholastics in Prague“. Ukázalo se, že onen egyptský soudruh vůbec nebyl egyptský soudruh. Měl egyptský pas, ale pracoval v Londýně jako redaktor tohoto časopisu. V článku bylo zasvěceně vylíčeno, jak Sovětský svaz nutí Československo kupovat zastaralé počítače. Českoslovenští činitelé jsou navíc tak neschopní, že je nechají léta válet v bednách ve středověkém klášteře. Po návratu akademika Kožešníka bylo v ústavu velmi horko, nicméně přes veškeré úsilí se nepodařilo onoho snaživého „medvědáře“ vypátrat. Následkem této příhody dostaly věci spád. Akademie věd se spojila s ČVUT: Akademie dodá počítač a ČVUT dodá pozemek, na kterém bude stát budoucí výpočetní středisko. ČVUT dodalo pozemek v Horské ulici, kde kdysi, za první republiky, měly stát další budovy fakulty komerčního inženýrství. A nastal další problém! V plánovaném hospodářství nelze stavět, kdy si kdo vzpomene, stavba musí být zařazena do příslušné pětiletky. Uprostřed pětiletky to není možné, bude nutno čekat na další. Kdosi přišel s geniální myšlenkou – koupíme od Jáchymovských dolů typizovanou šatnu pro horníky. Těch bylo dost, pozvolna se přestávaly otvírat nové uranové doly. Ze sprch a podobných menších místností budou kanceláře pro obsluhu a z haly, kde si horníci vytahují na řetízcích fáráky ke stropu, bude počítačový sál. Seženeme nějakou stavební firmu, která to zastřeší, a postavíme to svépomocí. Jak usneseno, tak uděláno. Byla nalezena jakási stavební firma, snad se jmenovala Okresní stavební obnova, která na pozemek v Horské ulici přistavila maringotku a dodala tři zaměstnance: pana Beu, pana Fatrla a pana inženýra. Pan Bea byl snad původně příručím v obchodě s dámským prádlem a byl poslán do „výroby“. Pan Fatrle byl skutečný stavební polír a pan inženýr byl čerstvý absolvent stavební fakulty, jako stavbyvedoucí vedl řadu podobných staveb – takže na žádné nebyl příliš často. Pan Bea a pan Fatrle veleli brigádníkům z Akademie věd a ČVUT, kteří výpočetní středisko stavěli. Kdo chtěl počítat, musel kopat. Předpokládalo se, že počítač budou potřebovat matematici, proto byli na brigády delegováni zejména matematici z ČVUT. S velkou škodolibostí jsme sledovali, jak se matematičky, které nás ještě nedávno trápily s integrály – nyní v teplákách a holinkách – potýkají se singularitami výkopu. Odehrávaly se zajímavé scény. Vzpomínám na jednoho kolegu – později vynikajícího teoretického matematika – který ještě s jedním inženýrem stavěl izolační přizdívku na „vanu“ pro klimatizaci. Byla to zeď, jak říkají zedníci, na čtvrt cihly. Vždy jakmile se dostali na tři řady cihel, zeď spadla. Vyřešili to, jeden zeď držel – dokud malta neztuhla. Hrozilo mu při tom podchlazení, vše se odehrávalo v chladném předjaří. Zážitky s Uralem zmíněného kolegu tak poznamenaly, že dodnes nechce mít s počítači nic společného, a dokonce odmítá používat mail.

Za těchto podmínek stavba nepokračovala příliš závratným tempem. Akademik Kožešník se rozhodl popohnat ji tím, že jmenuje stavební dozor z řad Akademie. A tak jmenoval z moci úřední vedoucího skupiny, která instalovala a udržovala v provozu první Ural, inženýra Maršíka. Inženýr Maršík je velkou postavou ze začátků naší výpočetní techniky, je autorem hojně citovaných a v počítačové branži rozšířených „kybernetických zákonů“, které předznamenávaly dnešní Murphyho zákony (nedávno jsem narazil na citaci Maršíkových zákonů při jedné diskusi v Silicon Valley). Na tehdejší pověření svému šéfovi odpověděl, že se necítí kompetentní pro takovou práci, protože je jen obyčejný elektrotechnik, mohl by nanejvýš dohlédnout na elektroinstalaci, ale zednické, tesařské a podobné práce jsou mu zcela cizí. Nastala čilá výměna dopisů. Rozlícený akademik prohlásil, že kdyby Ing. Maršík v tom případě chtěl opustit ústav, nebudou mu kladeny žádné překážky. Ing. Maršík s pocitem, že už nemá co ztratit, usoudil, že se mu v ústavu líbí – ústav bývá v zimě příjemně vytopen a nezatéká tam při dešti – takže nevidí důvod k odchodu. Nakonec se Ing. Maršíka zastaly odbory a skončilo to tím, že byl zbaven vedení počítačové skupiny a za trest přeřazen mezi teoretiky. Tím jsme sice přišli o další rozvoj „kybernetických zákonů“, ale regulační technika byla obohacena o slavné Maršíkovy adaptivní regulátory.

Na jeho místo byl přijat bývalý voják vědomý si toho, že o rozkazech se nediskutuje, rozkazy se plní. Nicméně stavba stagnovala i proto, že vysychal příliv brigádníků, kteří hledali, zvláště v zimních měsících, všechny možné způsoby jak se vyhnout práci v blátě a zimě. Ve svízelné situaci velmi účinně vypomohlo ČVUT – k pochopení této pomoci je zapotřebí udělat úkrok do širší historie.

Začátkem šedesátých let se politické poměry nepatrně uvolnily, na jaře roku 1961 strana a vláda povolily studentům po mnoha letech majáles. Studenti si toho nevážili a dopustili se – vylákáni nezodpovědnými živly – mnoha hříchů, počínaje urážkami strany a vlády, hanobením Sovětského svazu a dalších… Řada z nich ochutnala následkem majáles kriminál. Aby se to nemohlo opakovat, rozhodla se strana, že nadále nebude majáles povolovat, a také přijala systémové řešení – na vysoké školy (alespoň na některé) přijímat jen dělnické kádry. Při vyhodnocení přijímacího řízení se ukázalo, že studentů, kteří měli čistý třídní původ, je žalostně málo a že pro budování socialistického průmyslu nebude dost inženýrů. Protože tím byly ohrožovány také školy, přišel někdo s nápadem, že by se mohli přijímat i studenti s horším kádrovým původem („pracující inteligence, malorolníci“). Zřídil by se pro ně speciální první ročník, v němž budou pracovat manuálně, aby se sblížili s dělnickou třídou, a večerně budou studovat normální první ročník. Úspěšné české řešení: vlk se nažral a koza zůstala celá. Mnozí současní docenti, ředitelé podniků i politici vzpomínají, jak se jim po celodenní práci na mrazu ztuha dařilo derivování a integrování. Tento „ročník studentských černých baronů“ (kteří se provinili tím, že jejich rodiče byli učitelé, lékaři, ale i řezníci či hostinští) byl nejprve zapůjčován různým, převážně stavebním podnikům, potom někoho napadlo, že by tito studenti mohli být využiti k budování výpočetního střediska.

Přesunutí do Horské ulice všichni z nich uvítali. Okolo pracoviště bylo vysokoškolské prostředí, mohli využívat menzu a pan Fatrle od nich nevyžadoval žádné údernické výkony. Byl toho názoru, že „my tady, mládenci, ten socializmus nevytrhnem“. Občas je mírně popohnal: „Chlapci, dělejte něco, ať už ty Američany předstihneme.“ Stavba zdárně pokračovala, všechny betonářské práce byly hotové, před montováním panelů bylo třeba jen udělat kanalizační přípojku. Pan Fatrle s panem inženýrem přípojku vytyčili, ale pak oba museli odejet „na podnik“. Čtyřicet studentů nemělo co dělat, tak pan Bea rozhodl, ať začnou kopat. Kopání bylo velmi zábavné a napínavé. Pozemek sloužil zřejmě celá staletí Podskalákům jako smetiště, takže kopáči soutěžili, kdo vyhrabe nejbizarnější předmět. Když se dostali do hloubky asi čtyř metrů, shodil vytahovaný kbelík jednomu pozdějšímu docentovi ČVUT na hlavu nějaký historický artefakt. Student byl zalit krví, kamarádi ho vytáhli a začali shánět první pomoc. Jednoho z kopáčů, pozdějšího ředitele fakultní nemocnice, napadlo, že je vedle Purkyňův ústav a tam musí být doktorů dost. Přitáhli tedy raněného před ústav – ukázalo se, že není nouze o doktory, ale nikde nemají kousek fáče pro první pomoc. Jednoho vtipného medika napadlo, že v ústavu je zvěřinec a tam musí být lékárnička. Tak byl zraněný dopraven do zvěřince a tam mezi krysami a morčaty ovázán. Přítomní odborníci mluvili o fraktuře lebky, hematomu apod., zavolali záchranku a nechali postiženého odvézt do nemocnice. Tam se po umytí ukázalo, že je to naštěstí jen malá rána, která ani nepotřebuje šít.

Účastníci záchranné akce se vrátili na pracoviště a ztuhla jim krev v žilách. Celý výkop se mezitím zavalil. Událost vyvolala velký poprask, pracovní úraz se začal vyšetřovat. Najednou se ukázalo, že zúčastněná stavební firma je dost velká a mimo výše uvedené tři zaměstnance má dost lidí na ředitelství. Přijeli v šestsettrojkách, chytali se za hlavu a vykřikovali: „Soudruzi, dáme na modlení, že to dopadlo jen takhle. Vždyť ve výkopu bylo najednou i deset lidí, neměli helmy, žádná výdřeva, tady mohlo být deset mrtvých…“

Po této události byl „trestný ročník“ ze stavby odvolán, jeho sbližování s dělnickou třídou skončilo. Na stavbu byl najednou nadirigován dostatek profesionálů a stavba byla poměrně rychle dokončena. Postupně byl do ní nastěhován Ural II a začalo „ladění“. Mezitím ČVUT zakoupilo počítač MINSK, který měl mnohem modernější koncepci a pro který prof. Koníček se spolupracovníky velmi rychle vyvinuli FEL ALGOL a později FEL FORTRAN. S tím se dal již MINSK provozovat jako běžný sálový počítač – ale to už je jiná historie. Po rozběhu Minsku byl Ural II v tichosti rozebrán a vyhozen. Co by za něj dnes dalo kterékoliv počítačové muzeum!