Egypt před faraony

Antoine de Saint-Exupéry byl při svých přeletech severní Afriky nucen přistát na vrcholové plošině nepřístupné stolové hory. Na jejím povrchu ležely těžké, tmavé kameny kapkovitého tvaru, v nichž letec viděl meteority – vesmírné slzy. Toto nouzové přistání ovšem proběhlo v době, v níž francouzští archeologové a antropologové již v severoafrických koloniích dokumentovali rozsáhlá naleziště kamenných nástrojů z paleolitu, tedy z časově dlouhých fází pleistocénu, kdy Sahara nebyla pouští, ale savanou prostoupenou jezery a řekami. Žádná stolová hora není tak nepřístupná, aby ji lidé nezdolali, nehledě na to, že se georeliéf vesměs měkkých sedimentárních hornin v průběhu pleistocénu radikálně měnil. Myslím si, že vesmírné slzy byly pěstní klíny paleolitické kultury acheuléenu.

Prehistorie Sahary

Již v předválečné době se severní Afrika právě díky francouzské vědě zařadila po bok západní Evropy coby další klasická oblast světové prehistorie. Vedle sídlišť a kamenných artefaktů k tomu přispěla i četná naleziště ¹⁾ skalních rytin, které v západních a centrálních oblastech Sahary vznikaly v několika fázích a stylech od sklonku paleolitu přes neolit až po historické doby. Mezi Evropou a Afrikou se začal rozvíjet srovnávací výzkum paleolitické minulosti, ať již šlo o migrace celých populací či pouze o šíření technologií a stylů.

Jenom zdánlivě nemají takové vzdálené kraje významu pro poznání našeho paleolitu,“ napsal v roce 1927 Karel Absolon, který se také do severní Afriky sám vydal a o výsledcích referoval v časopise Příroda. „Shromažďujete hromádky nástrojů ve stech,“ psal dále o svých dojmech, „ne jak je nalézti, ale jak je transportovati je úlohou.“

Povrch pouště, který je oproti terénu ve střední Evropě podstatně méně postižen lidskou činností, erozí či překrytím mladšími kvartérními sedimenty, uchovává nálezové situace z hlubokého pravěku ve víceméně neporušeném stavu, téměř tak, jak je kdysi člověk opustil. ²⁾ U povrchových nalezišť chybí jak rozčlenění původních horizontů do vrstev, tak průvodní organické materiály i ostatní kontextuální údaje, takže kvalita informací je značně omezená. Nicméně i v těchto podmínkách lze nálezy zařadit přesněji, a to datováním pštrosích skořápek, doprovázejících některá naleziště, pomocí radioaktivního uhlíku (viz obrázek).

U lokalit tohoto typu se tak otevírá možnost, či spíše nutnost dokumentovat kamenné nástroje samotné a jejich polohu. Protože osídlené plochy v poušti bývají rozlehlé a času nebývá nazbyt, omezuje se dokumentace na vybrané plochy. Vyberou se reprezentativní čtverce v různých částech lokalit a vynesou se do map. Předměty nalezené uvnitř čtverců se očíslují, zaměří se a zakreslí, a struktura souborů se pak vyhodnotí statisticky (viz obrázek). Archeologův destruktivní zásah je minimální, předměty mohou zůstat na místě. Cíl je stejný jako při archeologickém výzkumu v Evropě – rekonstruovat lovecké sídliště včetně činností, které tam kdysi probíhaly.

Vývoj lidského osídlení je ovšem možné rovněž porovnat s klimatickým záznamem, který ukazuje nestabilitu přírodního prostředí během čtvrtohor. Doklady o periodickém zvyšování vlhkosti a teploty přinášejí sedimenty saharských jezer, řek a pramenů, obdobím soustavného vysychání odpovídají především váté písky. V optimálních případech nacházíme na týchž lokalitách i archeologické nálezy coby přímé stopy lidské přítomnosti.

Člověk dnes zasahuje stále intenzivněji i do pouště. Některé prehistorické lokality jsou porušovány stavbami, těžbou štěrku, vyvážením odpadu apod. V roce 1987 jsem provedl průzkum a dokumentaci paleolitického osídlení v širším prostoru české koncese ³⁾ v okolí pyramidového pohřebiště v Abúsíru. Protože Abúsír není daleko od hlavního města Káhiry, jsou již dnes některá z nejstarších nalezišť zničena těžbou štěrku nebo překryta náletem odpadků z plastických hmot.

Naleziště někdy také poškozují sběratelé a občas i odborníci, kteří z nálezových situací vyjímají „krásné“ nástroje, například právě pěstní klíny, kdežto průvodní industrii tam nechají ležet. Úplnou informaci o struktuře sídliště i o prehistorické technologii však může poskytnout pouze kompletní soubor kamenných artefaktů v původní poloze. ⁴⁾

Údolí Nilu

Na východě přetíná Saharu Nil. Teoreticky se předpokládá, že napříč severovýchodní Afrikou kdysi migrovaly nejstarší anatomicky moderní populace z nitra Afriky na Přední východ a dále do Evropy (viz Vesmír 76, 570, 1997/10) – a současný stav poznání tomu nasvědčuje. ⁵⁾ Dalším obdobím prehistorie, v němž údolí Nilu sehrálo významnou roli, je sám konec paleolitu, kdy lovecké populace přecházely od intenzivního sběru k pěstování obilovin a k domestikaci zvířat, a kladly tak ekonomické základy společnosti, která později vytvořila egyptský stát.

Zatímco monumentální architektura dynastického období budila pozornost vždy, průzkum nejstaršího osídlení nilského údolí začal „nedávno“. Ve třicátých letech 20. století mapovali nilské údolní terasy a výskyt kamenných nástrojů američtí badatelé H. S. Sanford a A. J. Arkell. Ze základny v Chicago House v Luxoru vyjížděli ve své terénní fordce, která tam tehdy jako první nahradila velbloudy. V šedesátých letech, v souvislosti s výstavbou Asuánské přehrady, probíhaly rozsáhlé mezinárodní průzkumy v Núbii a od sedmdesátých let pracuje ve středním Egyptě belgický tým. Díky komplexnosti, s níž jsou koncipovány české egyptologické výzkumy v prostoru Abúsíru, bylo v osmdesátých letech paleolitické osídlení dokumentováno i v okruhu pyramidových polí.

Význam Nilu jako komunikační osy lemované na hranách údolí prehistorickými sídlišti je tedy nesporný. A protože výšiny podél řeky jsou často i zdrojem různých silicitů („pazourků“) k výrobě kamenných nástrojů, nejsou objevené paleolitické lokality běžnými sídlišti, ale spíše specializovanými dílnami. Belgický tým ve středním Egyptě dokonce prozkoumal u Nazlet Khater nejstarší známé doly na pazourek a opodál hrob s lidskou kostrou, anatomicky již moderní, která byla datována na 34 tisíc let. Příslušná sídliště, jež by podle některých badatelů ležela blíže při řece, jsou dnes patrně zničena erozí nebo překryta bahnem a prostě nebyla objevena.

Když se prehistorický výzkum rozšířil z údolí Nilu do pouště a oáz, ukázalo se, že role řeky nemusí být tak výhradní. Existovaly i jiné komunikace, možná dokonce významnější. Například v kritické době postupu anatomicky moderních lidí z Afriky na Přední východ jako by Nil bránil šíření charakteristických hrotů oštěpů s řapem (typ charakteristický pro atérien) ze západní a centrální Sahary, zatímco jiné hroty, typické už pro Přední východ (typ emireh), se šířily podél pobřeží Rudého moře.

Jižní část oázy Baharíja

Výzkum egyptské pouště zahájily britské projekty v oázách Chárga a Fajjúm, následovaly mezinárodní projekty v oázách Dachla a Nabta Plaja, italské průzkumy v oáze Faráfra a německé v oáze Síwa. Poté zamířily německé výpravy mimo oázy, jednak do volného prostoru Západní pouště, jednak k pohoří Gilf el Kebír na samém jihozápadě Egypta. Ukázalo se, že tato horská, poměrně nepřístupná oblast byla jedním ze saharských center skalního umění, rytin a maleb.

Při vší této výzkumné aktivitě a zahušťování sítě paleolitických a neolitických lokalit na mapě pouště kupodivu unikala pozornosti jediná z velkých oáz, Baharíja. To byl jeden z důvodů, proč se na její jižní část (okolí el-Hézu) zaměřil výzkumný projekt řízený Miroslavem Bártou a Miroslavem Vernerem z Egyptologického ústavu UK v Praze. Cílem je ovšem komplexní studium osídlení oázy od prehistorie až po historická období. Projekt, plánovaný na roky 2003–2005, není ještě ukončen. ⁶⁾

Oáza má tvar oválné prohlubně, je necelých 100 km dlouhá a její povrch dnes tvoří převážně poušť. Zeleň je v jižní části oázy omezena na okolí aktivních pramenů a zbytků jezer. Geologická stavba tohoto regionu podmiňuje jeho členitou strukturu, rozloženou do několika etáží. Jsou to: hrany srázů a vrcholové části izolovaných hor, svahy, úpatí a základní plošina. Pro paleolitické sídelní strategie v takto rozčleněné krajině jsou určující zejména stálejší vodní nádrže (fosilní jezera, tzv. „plaje“, na úrovni základní plošiny), zdroje kamenné suroviny (kvarcity, silicity neboli „pazourky“, vesměs ve vrcholových polohách) a polohy zajišťující dobrý výhled. Výhodou takto strukturované krajiny je, že umožňuje komplexní výzkum dávného osídlení ve vazbě na terénní tvary i zdroje. Na rozdíl od údolí Nilu není třeba uvažovat o možnosti, že by část lokalit byla překryta či oderodována říčními sedimenty, neboť krajina oáz je archeologicky „čitelná“ téměř v úplnosti.

Naším cílem bylo vytvořit sídelně-archeologickou mapu, zjistit, jaký mají lokality výpovědní potenciál, v jakém stavu se zachovaly a jaký mají vztah k minulé krajině. Již po dvou sezonách víme, že zdejší paleolitické osídlení počíná acheuléenem, pokračuje přes střední paleolit a uzavírá se epipaleolitem (viz rámeček 1 ). Historické osídlení vrcholí v římské době, kdy se formuje strukturovaná soustava celých sídleních areálů, pohřebišť a podzemních zavlažovacích systémů. Dynamik tohoto osídelní i prostorů neosídlených je nepochybně provázána s vývojem podnebí a vegetace.

První osídlení, acheuléen, postupně přerůstá v komplexní, široce rozložené osídlení středního paleolitu, které se člení do lokalit několika typů (viz rámeček 1 ). Celkově se zdá, že střední paleolit Egypta je konzervativní a zřejmě přežíval ještě v době, kdy již na Předním východě a v Evropě započalo nové období mladého paleolitu. Protože Afriku před 200 tisíci lety považujeme za „kolébku“ anatomicky moderních lidí a zhruba před 100 tisíci lety i za jejich nástupiště ke kolonizaci ostatních kontinentů, mohli bychom tu právem předpokládat i vývoj progresivnějších technologií. Nicméně reálný stav poznatků ukazuje, že se mladá populace v počátečním období svého vývoje vyhranila pouze anatomicky a nikoli kulturně či technologicky. Novou kulturu, tedy mladý paleolit provázený posléze i prudkým rozvojem paleolitického umění, vytvořila až v chladném prostředí Evropy před 40–10 tisíci lety.

Jak vznikla egyptská civilizace?

V době, kdy v Evropě vrcholila poslední ledová doba, vládlo na Sahaře extrémní sucho a Baharíja po několik tisíciletí zřejmě vůbec nebyla osídlena. Teprve na sklonku pleistocénu se náhle obnovilo osídlení již nového charakteru. Kolem tehdejších jezer byly rozloženy lokality epipaleolitu, popřípadě neolitu. Skořápky pštrosích vajec z lokality Umm el-Ochbaín poskytly první dvě data, která po kalibraci spadají do období 7–6 tisíc let př. n. l., což odpovídá nejmladším (epipaleolitickým) kulturám Egypta, jež tu rozkvétaly v období klimatického holocenního optima. Podstatné však je, že se u všech původních jezer v okruhu původního břehu nacházejí pohozené velké kamenné plotny, které sloužily jako pracovní podložky. Svědčí o tom hojné stopy po úderech, drcení a roztírání. Intenzivně se tu tedy již zpracovávala a konzumovala také rostlinná potrava, především semena divoce rostoucích trav.

Přímých dokladů nejstaršího zemědělství, tedy zuhelnatělých semen pěstovaných plodin, je v Egyptě poměrně málo a ve srovnání s přilehlým jihozápadem Asie se tu objevují později. Teprve kolem roku 6000 př. n. l. je například v oáze Nabta Plaja doložen ječmen jako kulturní plodina. Starší nálezy obilek ječmene, ohlášené svého času z lokality Wádí Kubbaníja, revizní výzkum nepotvrdil.

Pro období samého sklonku paleolitu, kdy se egyptské lovecké populace připravovaly na přechod k systematickému pěstování obilnin, je tedy důležitým poznatkem to, že se sídliště té doby neomezovala na nilské údolí, ale byla v nemenší hustotě rozložena i podél jezer v oázách východní Sahary. Předpokládá se, že intenzivní sběr semen, kořenů i plodů rostlin a jejich zpracování, tak jak jej dokládají kamenné pracovní podložky, umožnil demografický růst, a ten zase vyvolal potřebu nových forem získávání potravy, tedy cílené zemědělství. Zhruba v téže době ve střední a západní oblasti Sahary vznikalo velké skalní umění, v němž postupně převládl motiv skotu – utvářely se tu tedy předpoklady pro domestikaci zvířat. Oázy východní Sahary včetně Baharíje leží na spojnici. Rodící se zemědělská civilizace neolitu v údolí Nilu a poté dynastického Egypta tak byla otevřena vlivům z převážně pasteveckých oblastí Afriky na západě a jihozápadě. Egyptská civilizace se vynořila coby průsečík jak místních vývojových trendů, tak vlivů z okolních oblastí.