Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Egypt před faraony

O vesmírných slzách, pěstních klínech a prehistorickém průzkumu
 |  17. 2. 2005
 |  Vesmír 84, 79, 2005/2

Antoine de Saint-Exupéry byl při svých přeletech severní Afriky nucen přistát na vrcholové plošině nepřístupné stolové hory. Na jejím povrchu ležely těžké, tmavé kameny kapkovitého tvaru, v nichž letec viděl meteority – vesmírné slzy. Toto nouzové přistání ovšem proběhlo v době, v níž francouzští archeologové a antropologové již v severoafrických koloniích dokumentovali rozsáhlá naleziště kamenných nástrojů z paleolitu, tedy z časově dlouhých fází pleistocénu, kdy Sahara nebyla pouští, ale savanou prostoupenou jezery a řekami. Žádná stolová hora není tak nepřístupná, aby ji lidé nezdolali, nehledě na to, že se georeliéf vesměs měkkých sedimentárních hornin v průběhu pleistocénu radikálně měnil. Myslím si, že vesmírné slzy byly pěstní klíny paleolitické kultury acheuléenu.

Prehistorie Sahary

Již v předválečné době se severní Afrika právě díky francouzské vědě zařadila po bok západní Evropy coby další klasická oblast světové prehistorie. Vedle sídlišť a kamenných artefaktů k tomu přispěla i četná naleziště 1) skalních rytin, které v západních a centrálních oblastech Sahary vznikaly v několika fázích a stylech od sklonku paleolitu přes neolit až po historické doby. Mezi Evropou a Afrikou se začal rozvíjet srovnávací výzkum paleolitické minulosti, ať již šlo o migrace celých populací či pouze o šíření technologií a stylů.

Jenom zdánlivě nemají takové vzdálené kraje významu pro poznání našeho paleolitu,“ napsal v roce 1927 Karel Absolon, který se také do severní Afriky sám vydal a o výsledcích referoval v časopise Příroda. „Shromažďujete hromádky nástrojů ve stech,“ psal dále o svých dojmech, „ne jak je nalézti, ale jak je transportovati je úlohou.“

Povrch pouště, který je oproti terénu ve střední Evropě podstatně méně postižen lidskou činností, erozí či překrytím mladšími kvartérními sedimenty, uchovává nálezové situace z hlubokého pravěku ve víceméně neporušeném stavu, téměř tak, jak je kdysi člověk opustil. 2) U povrchových nalezišť chybí jak rozčlenění původních horizontů do vrstev, tak průvodní organické materiály i ostatní kontextuální údaje, takže kvalita informací je značně omezená. Nicméně i v těchto podmínkách lze nálezy zařadit přesněji, a to datováním pštrosích skořápek, doprovázejících některá naleziště, pomocí radioaktivního uhlíku (viz obrázek).

U lokalit tohoto typu se tak otevírá možnost, či spíše nutnost dokumentovat kamenné nástroje samotné a jejich polohu. Protože osídlené plochy v poušti bývají rozlehlé a času nebývá nazbyt, omezuje se dokumentace na vybrané plochy. Vyberou se reprezentativní čtverce v různých částech lokalit a vynesou se do map. Předměty nalezené uvnitř čtverců se očíslují, zaměří se a zakreslí, a struktura souborů se pak vyhodnotí statisticky (viz obrázek). Archeologův destruktivní zásah je minimální, předměty mohou zůstat na místě. Cíl je stejný jako při archeologickém výzkumu v Evropě – rekonstruovat lovecké sídliště včetně činností, které tam kdysi probíhaly.

Vývoj lidského osídlení je ovšem možné rovněž porovnat s klimatickým záznamem, který ukazuje nestabilitu přírodního prostředí během čtvrtohor. Doklady o periodickém zvyšování vlhkosti a teploty přinášejí sedimenty saharských jezer, řek a pramenů, obdobím soustavného vysychání odpovídají především váté písky. V optimálních případech nacházíme na týchž lokalitách i archeologické nálezy coby přímé stopy lidské přítomnosti.

Člověk dnes zasahuje stále intenzivněji i do pouště. Některé prehistorické lokality jsou porušovány stavbami, těžbou štěrku, vyvážením odpadu apod. V roce 1987 jsem provedl průzkum a dokumentaci paleolitického osídlení v širším prostoru české koncese 3) v okolí pyramidového pohřebiště v Abúsíru. Protože Abúsír není daleko od hlavního města Káhiry, jsou již dnes některá z nejstarších nalezišť zničena těžbou štěrku nebo překryta náletem odpadků z plastických hmot.

Naleziště někdy také poškozují sběratelé a občas i odborníci, kteří z nálezových situací vyjímají „krásné“ nástroje, například právě pěstní klíny, kdežto průvodní industrii tam nechají ležet. Úplnou informaci o struktuře sídliště i o prehistorické technologii však může poskytnout pouze kompletní soubor kamenných artefaktů v původní poloze. 4)

Údolí Nilu

Na východě přetíná Saharu Nil. Teoreticky se předpokládá, že napříč severovýchodní Afrikou kdysi migrovaly nejstarší anatomicky moderní populace z nitra Afriky na Přední východ a dále do Evropy (viz Vesmír 76, 570, 1997/10) – a současný stav poznání tomu nasvědčuje. 5) Dalším obdobím prehistorie, v němž údolí Nilu sehrálo významnou roli, je sám konec paleolitu, kdy lovecké populace přecházely od intenzivního sběru k pěstování obilovin a k domestikaci zvířat, a kladly tak ekonomické základy společnosti, která později vytvořila egyptský stát.

Zatímco monumentální architektura dynastického období budila pozornost vždy, průzkum nejstaršího osídlení nilského údolí začal „nedávno“. Ve třicátých letech 20. století mapovali nilské údolní terasy a výskyt kamenných nástrojů američtí badatelé H. S. Sanford a A. J. Arkell. Ze základny v Chicago House v Luxoru vyjížděli ve své terénní fordce, která tam tehdy jako první nahradila velbloudy. V šedesátých letech, v souvislosti s výstavbou Asuánské přehrady, probíhaly rozsáhlé mezinárodní průzkumy v Núbii a od sedmdesátých let pracuje ve středním Egyptě belgický tým. Díky komplexnosti, s níž jsou koncipovány české egyptologické výzkumy v prostoru Abúsíru, bylo v osmdesátých letech paleolitické osídlení dokumentováno i v okruhu pyramidových polí.

Význam Nilu jako komunikační osy lemované na hranách údolí prehistorickými sídlišti je tedy nesporný. A protože výšiny podél řeky jsou často i zdrojem různých silicitů („pazourků“) k výrobě kamenných nástrojů, nejsou objevené paleolitické lokality běžnými sídlišti, ale spíše specializovanými dílnami. Belgický tým ve středním Egyptě dokonce prozkoumal u Nazlet Khater nejstarší známé doly na pazourek a opodál hrob s lidskou kostrou, anatomicky již moderní, která byla datována na 34 tisíc let. Příslušná sídliště, jež by podle některých badatelů ležela blíže při řece, jsou dnes patrně zničena erozí nebo překryta bahnem a prostě nebyla objevena.

Když se prehistorický výzkum rozšířil z údolí Nilu do pouště a oáz, ukázalo se, že role řeky nemusí být tak výhradní. Existovaly i jiné komunikace, možná dokonce významnější. Například v kritické době postupu anatomicky moderních lidí z Afriky na Přední východ jako by Nil bránil šíření charakteristických hrotů oštěpů s řapem (typ charakteristický pro atérien) ze západní a centrální Sahary, zatímco jiné hroty, typické už pro Přední východ (typ emireh), se šířily podél pobřeží Rudého moře.

Jižní část oázy Baharíja

Výzkum egyptské pouště zahájily britské projekty v oázách Chárga a Fajjúm, následovaly mezinárodní projekty v oázách Dachla a Nabta Plaja, italské průzkumy v oáze Faráfra a německé v oáze Síwa. Poté zamířily německé výpravy mimo oázy, jednak do volného prostoru Západní pouště, jednak k pohoří Gilf el Kebír na samém jihozápadě Egypta. Ukázalo se, že tato horská, poměrně nepřístupná oblast byla jedním ze saharských center skalního umění, rytin a maleb.

Při vší této výzkumné aktivitě a zahušťování sítě paleolitických a neolitických lokalit na mapě pouště kupodivu unikala pozornosti jediná z velkých oáz, Baharíja. To byl jeden z důvodů, proč se na její jižní část (okolí el-Hézu) zaměřil výzkumný projekt řízený Miroslavem Bártou a Miroslavem Vernerem z Egyptologického ústavu UK v Praze. Cílem je ovšem komplexní studium osídlení oázy od prehistorie až po historická období. Projekt, plánovaný na roky 2003–2005, není ještě ukončen. 6)

Oáza má tvar oválné prohlubně, je necelých 100 km dlouhá a její povrch dnes tvoří převážně poušť. Zeleň je v jižní části oázy omezena na okolí aktivních pramenů a zbytků jezer. Geologická stavba tohoto regionu podmiňuje jeho členitou strukturu, rozloženou do několika etáží. Jsou to: hrany srázů a vrcholové části izolovaných hor, svahy, úpatí a základní plošina. Pro paleolitické sídelní strategie v takto rozčleněné krajině jsou určující zejména stálejší vodní nádrže (fosilní jezera, tzv. „plaje“, na úrovni základní plošiny), zdroje kamenné suroviny (kvarcity, silicity neboli „pazourky“, vesměs ve vrcholových polohách) a polohy zajišťující dobrý výhled. Výhodou takto strukturované krajiny je, že umožňuje komplexní výzkum dávného osídlení ve vazbě na terénní tvary i zdroje. Na rozdíl od údolí Nilu není třeba uvažovat o možnosti, že by část lokalit byla překryta či oderodována říčními sedimenty, neboť krajina oáz je archeologicky „čitelná“ téměř v úplnosti.

Naším cílem bylo vytvořit sídelně-archeologickou mapu, zjistit, jaký mají lokality výpovědní potenciál, v jakém stavu se zachovaly a jaký mají vztah k minulé krajině. Již po dvou sezonách víme, že zdejší paleolitické osídlení počíná acheuléenem, pokračuje přes střední paleolit a uzavírá se epipaleolitem (viz rámeček 1 ). Historické osídlení vrcholí v římské době, kdy se formuje strukturovaná soustava celých sídleních areálů, pohřebišť a podzemních zavlažovacích systémů. Dynamik tohoto osídelní i prostorů neosídlených je nepochybně provázána s vývojem podnebí a vegetace.

První osídlení, acheuléen, postupně přerůstá v komplexní, široce rozložené osídlení středního paleolitu, které se člení do lokalit několika typů (viz rámeček 1 ). Celkově se zdá, že střední paleolit Egypta je konzervativní a zřejmě přežíval ještě v době, kdy již na Předním východě a v Evropě započalo nové období mladého paleolitu. Protože Afriku před 200 tisíci lety považujeme za „kolébku“ anatomicky moderních lidí a zhruba před 100 tisíci lety i za jejich nástupiště ke kolonizaci ostatních kontinentů, mohli bychom tu právem předpokládat i vývoj progresivnějších technologií. Nicméně reálný stav poznatků ukazuje, že se mladá populace v počátečním období svého vývoje vyhranila pouze anatomicky a nikoli kulturně či technologicky. Novou kulturu, tedy mladý paleolit provázený posléze i prudkým rozvojem paleolitického umění, vytvořila až v chladném prostředí Evropy před 40–10 tisíci lety.

Jak vznikla egyptská civilizace?

V době, kdy v Evropě vrcholila poslední ledová doba, vládlo na Sahaře extrémní sucho a Baharíja po několik tisíciletí zřejmě vůbec nebyla osídlena. Teprve na sklonku pleistocénu se náhle obnovilo osídlení již nového charakteru. Kolem tehdejších jezer byly rozloženy lokality epipaleolitu, popřípadě neolitu. Skořápky pštrosích vajec z lokality Umm el-Ochbaín poskytly první dvě data, která po kalibraci spadají do období 7–6 tisíc let př. n. l., což odpovídá nejmladším (epipaleolitickým) kulturám Egypta, jež tu rozkvétaly v období klimatického holocenního optima. Podstatné však je, že se u všech původních jezer v okruhu původního břehu nacházejí pohozené velké kamenné plotny, které sloužily jako pracovní podložky. Svědčí o tom hojné stopy po úderech, drcení a roztírání. Intenzivně se tu tedy již zpracovávala a konzumovala také rostlinná potrava, především semena divoce rostoucích trav.

Přímých dokladů nejstaršího zemědělství, tedy zuhelnatělých semen pěstovaných plodin, je v Egyptě poměrně málo a ve srovnání s přilehlým jihozápadem Asie se tu objevují později. Teprve kolem roku 6000 př. n. l. je například v oáze Nabta Plaja doložen ječmen jako kulturní plodina. Starší nálezy obilek ječmene, ohlášené svého času z lokality Wádí Kubbaníja, revizní výzkum nepotvrdil.

Pro období samého sklonku paleolitu, kdy se egyptské lovecké populace připravovaly na přechod k systematickému pěstování obilnin, je tedy důležitým poznatkem to, že se sídliště té doby neomezovala na nilské údolí, ale byla v nemenší hustotě rozložena i podél jezer v oázách východní Sahary. Předpokládá se, že intenzivní sběr semen, kořenů i plodů rostlin a jejich zpracování, tak jak jej dokládají kamenné pracovní podložky, umožnil demografický růst, a ten zase vyvolal potřebu nových forem získávání potravy, tedy cílené zemědělství. Zhruba v téže době ve střední a západní oblasti Sahary vznikalo velké skalní umění, v němž postupně převládl motiv skotu – utvářely se tu tedy předpoklady pro domestikaci zvířat. Oázy východní Sahary včetně Baharíje leží na spojnici. Rodící se zemědělská civilizace neolitu v údolí Nilu a poté dynastického Egypta tak byla otevřena vlivům z převážně pasteveckých oblastí Afriky na západě a jihozápadě. Egyptská civilizace se vynořila coby průsečík jak místních vývojových trendů, tak vlivů z okolních oblastí.

Poznámky

1) Oranská oblast, Tassili, Hoggar, Akakus, Fezzán, Džebel ben Ghnema, Tibesti, Gilf el-Kebír.
2) V Evrope mužeme takové situace spatrit jen po archeologickém odkryvu.
3) Tuto lokalitu dlouhodobě a systematicky zkoumá Egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze (viz též Vesmír 79, 314, 2000/6, 80, 255, 2001/5).
4) Když jsem se v letech 1979–1981 zúčastňoval expedic Moravského zemského muzea do Libye a teprve jsem utvářel metodu analýzy vybraných čtverců v poušti, často jsem vyslechl (leč neposlechl) radu typu „takovéhle sbírej, vidíš, a na ty malé se vykašli“.
5) V roce 2003 byly zatím nejstarší kosterní pozůstatky moderního člověka objeveny v Herto v Etiopii (stáří 160 tisíc let); geograficky pak navazují nálezy z jeskyně Qafzeh v Izraeli (90 tisíc let), nejnověji z jeskyně Pestera cui Oasi v Rumunsku (36 tisíc let) a z Mladečských jeskyní na Moravě (35–34 tisíc let).
6) Definitivní proto nejsou ani výsledky prehistorického průzkumu, který byl v rámci týmové práce mým úkolem.

PALEOLITICKÉ OSÍDLENÍ OKOLÍ EL HÉZU

Acheuléen (500–100 tisíc let). Osídlení dokládají ojedinělé pěstní klíny. Jsou volně roztroušeny na plošině, která se sklání od hřebenu Gebel el-Šowíš k dnešní oáze Bír el-Šowíš a je rozbrázděna vyschlými koryty. Rozptyl acheuléenu na velkých plochách při někdejších vodních tocích a jezerech je na Sahaře obvyklý.

Střední paleolit (200–40 tisíc let).

  • Ateliéry. Na četných bezejmenných horách a horských hřebenech z měkkých sedimentů, jejichž vrcholy jsou před erozí chráněny příkrovy pískovců, železitých pískovců a křemenců, vznikaly dílny specializované na výrobu kamenných nástrojů z místního křemence. Hustota artefaktů je zde obrovská, místy vytvářejí úplné „koberce“, ale vesměs jsou to jen úštěpy a čepele.

    „Hotové“ (retušované) nástroje jsou vzácné. Kupodivu není příliš vysoký ani podíl pozůstatků výroby – tzv. jader.


  • Sídliště na březích jezer. Centrem osídlení jsou vyschlá fosilní jezera, tzv. plaje, která se při pohledu z vrcholů hor jeví jako šedavé skvrny tvořené jezerními sedimenty. U dvou z nich, Umm el-Ochbaín a Mannsaf, byly zjištěny shluky artefaktů středního paleolitu s vysokým podílem retušovaných nástrojů a nižším podílem pozůstatků – jader (což je charakteristické pro trvalejší sídliště). Artefakty jsou tu ovšem rozptýleny poměrně řídce. Překvapující je, že surovina z dílen na vrcholech hor, křemenec, se k břehům jezer dostávala poměrně vzácně, spíše tu převažují rohovce. Vzniká tak otázka, kam (a pokud vůbec) se celá produkce horských dílen exportovala (viz obrázekobrázek).

  • Epizodické lokality. Na hranách srázů se nacházely menší lokality bez dostatečných zdrojů vody i kamenných surovin. Nejspíše to byla strategická lovecká stanoviště. Na vrcholové plošině rozlehlé tabulové „Bílé hory“, která nebývá navštěvována lidmi, se našel na jednom místě neporušený shluk nástrojů svědčící o aktivitách, které tu proběhly ve vrcholném středním paleolitu (viz obrázek).

Mladý paleolit v evropském smyslu (40–10 tisíc let), charakterizovaný specializovanou výrobou dlouhých a úzkých čepelí, v severovýchodní Africe téměř chybí, je doložen jen jednotlivými lokalitami, například Nazlet Khater v údolí Nilu nebo Haua Fteah v Kyrenajce. Buď je osídlení přerušeno v důsledku vysychání, nebo zde přežívají technologie středního paleolitu.

Epipaleolit (12–8 tisíc let před současností, tj. 10–6 tisíc let př. n. l.)

  • Ateliéry. Stejně jako střední paleolit má i epipaleolit jižní Baharíje specializované dílny na výrobu kamenných nástrojů mimo oblast jezer, ve vyšších polohách. Jedna z nich byla nalezena u výchozu pazourkových valounů na hraně srázu Gebel Gharbí. Import suroviny ze zdroje na sídliště je tedy v tomto případě již doložen (viz obrázek).

  • Sídliště na březích jezer. V protikladu k střednímu paleolitu jsou sídliště epipaleolitu celkově menší, soustředěná a prostorově jednoznačně vymezená. Na lokalitě Umm el-Ochbaín byly nalezeny protáhlé trojúhelníkovité mikrolity, hroty a čepele s otupeným bokem; lokalita Bír Ain Naga poskytla rovněž hrot s otupeným bokem, dále hrot s řapem a retušované čepele.

Ke stažení

O autorovi

Jiří A. Svoboda

Prof. PhDr. Jiří A. Svoboda, DrSc., (*1953) vystudoval archeologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Je profesorem antropologie na Masarykově univerzitě v Brně a současně vedoucí specializovaného pracoviště Archeologického ústavu AV ČR Brno, v. v. i., v Dolních Věstonicích.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné