Unde malum?

V dnešním světě je moc zla a jeho moc je velká. Na tom se shodneme asi všichni, méně už na tom, odkud toto zlo pochází: unde malum? Zlo bývalo připisováno působení ďáblů – padlých andělů – a ďábel, říká se, to měl ještě někdy do devatenáctého století těžké: lidé na něj věřili, věděli o něm a používali rozmanité prostředky (techniky, řekli bychom nyní), jimiž se jeho vlivu bránili. Pak ale přišel ďábel na ďábelský trik: přesvědčil lidi, že neexistuje, a tím si konečně ve dvacátém století uvolnil ruce. Řečeno sekulárněji: přestalo se věřit, že existuje zlo jako takové, jsou jen zlí lidé – zloději, zloduši, zločinci, zlolidé, zlomyslníci, zlořečníci, zlosynové, zlotřilci, zlovolníci… ¹⁾ Zkrátka, někteří lidé jsou ke zlu náchylnější než jiní, mají zločinecké dispozice či vrozenou agresivitu. Podobné myšlenky se vyskytují už od antiky. Žádoucí je takové lidi předem odhalit, diagnostikovat a pokusit se je vyléčit (a když to nepůjde, tak „internovat“).

Philip Kerr napsal kdysi sci-fi, či spíše fi-fi – filozofickou fikci – která se odehrává v roce 2013 v Londýně, městě skvělých technologií, ale i násilí a strachu. Jmenuje se Philosophical Investigation (Filosofické vyšetřování) a připomíná tak druhou slavnou Wittgensteinovu knihu, která se jmenuje Philosophische Untersuchungen (Filosofická zkoumání); „Untersuchung“ znamená ovšem nejen zkoumání, ale i vyšetřování (ostatně ani v češtině nevyšetřujeme jen zločince, nýbrž i pacienty). ²⁾ V Londýně dochází k sérii brutálních vražd hollywoodského typu a nasazena je věda a technika. Přístroj nazvaný LOMBROSO (LOkalizace Medulárních Bloků Reverzně Ovlivňujících Sociální Orientaci) dokáže zjišťovat muže, „v jejichž mozcích chybí ventromediální nukleus (VMN)“, tedy potenciální zločince. Ukázalo se (v této fikci), že ze čtyř milionů mužů, kteří byli takto vyšetřeni, bylo pouze 0,003 % VMN-negativních, tedy disponovaných ke zlu.

Začátkem sedmdesátých let uskutečnil Stanley Milgram experiment, nyní slavný, který měl odhadnout procento lidí disponovaných ke zlu. ³⁾ Výsledky byly překvapivé, úděsné a varovné: více než 60 % obyčejných slušných lidí bylo ochotno pod vlivem vědecké autority udělovat elektrické šoky až 450 V bezbranné oběti (herci, který hrál roli vyučovaného a reakce na šoky jen předstíral). Tito jedinci nebyli nijak disponováni ke zlu, dostali se prostě do určité situace, a ta dokonala proměnu obyčejných lidí v pachatele zla. Je to naléhavé varování: může se to stát každému z nás. Je tady ale i útěcha: pokud se v průběhu pokusu našel někdo, kdo odmítl se na zlu podílet, následovali ho vzápětí další.

V knize C. R. Browninga Obyčejní lidé ⁴⁾ se popisuje proměna obyčejných hamburských „strejců“ na členy komanda, které „dokázalo“ zavraždit, často z bezprostřední blízkosti, desetitisíce polských Židů. Podobně popisuje Margarete Buber-Neumannová ve svých vzpomínkách proměnu žen z textilek, jimž bylo nabídnuto, aby dělaly „vychovatelky“ v koncentračních táborech. Slavný Zimbardův stanfordský vězeňský experiment zkoumal právě takové proměny: obyčejní studenti bez jakýchkoli známek psychopatologie se během krátké chvíle stanou brutálními dozorci a jejich kolegové v roli vězňů zoufalými hroutícími se oběťmi. Experiment musel být přerušen; teprve nedávno jsem se dověděl, že jedním z důvodů bylo i to, že sám Zimbardo, který pokus vedl a zároveň hrál i roli ředitele simulované věznice, se přistihl, že po jejích chodbách chodí jiným krokem.

Ke změně chování či názorů stačí často až neviditelně málo: v jiném experimentu zaslechli studenti „nechtěně“ poznámku asistentů o skupině jiných studentů, které měli „zkoumat“. Podle toho, co zaslechli („dnes je to ale dobytek“, „dnes jsou obzvláště milí“), se k těmto studentům pak zcela bezdůvodně chovali. Arthur Koestler uvádí příhodu ze svého mládí v Budapešti: přepadli ho tehdy nějací výrostci s otázkou, kterému z fotbalových klubů – MTK, či FTC – fandí. Koestler, který nikdy nebyl na fotbale, plácnul, že samozřejmě MTK, což ho zachránilo. Po čase zjistil, že zůstal příznivcem tohoto klubu, a dokonce že tato událost přispěla k jeho pozdější oblibě modré barvy. ⁵⁾ Kolik z našich přesvědčení a předsudků má podobně iracionální původ?

Zimbardo se stal předním zastáncem situacionistického pojetí proti pojetí dispozičnímu. Ukazoval na moc situace, na roli anonymity například při vandalizmu, upozorňuje však i na dosud nedostatečně prozkoumanou nesmělost. Jeho studie o Orwellovi či „experimentu“ reverenda Jima Jonese v guayanské džungli odhalují mnoho o této moci situací, stejně jako jeho expertní posudky ve věci týrání a ponižování iráckých vězňů ve věznici Abu Ghraib. O varováních i o útěchách psychologie by měla být soustavně poučována také široká veřejnost, a proto inicioval vznik volně dostupných webových stránek z oblasti psychologie (www.psychologymatters.org).

Profesor Philip G. Zimbardo je letošním laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Myslím si, že to byla volba mimořádně příhodná: terorizmus, agresivita, vandalství, ale také obrovské přírodní katastrofy jsou situacemi, k jejichž zvládnutí je nezbytné i poučení z psychologie. Zimbardovy práce nejsou u nás příliš známé, vyšlo jen několik jeho článků psaných přímo pro české časopisy. ⁶⁾ Základním Zimbardovým problémem je ten, jímž jsem začal: „Luciferův efekt“ aneb jak se z andělů stávají ďáblové. Součástí zmíněné nové ďáblovy taktiky bylo vymazat z povědomí to, co k takové proměně vede, sedm hlavních („smrtelných“) hříchů. Připomenu je (jejich názvy si můžete „aktualizovat“ sami): pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Ten poslední nám asi ani jako hřích nepřipadá, je však z nich patrně nejhorší. Lutherův překlad-aktualizace totiž zněl: „Trägheit des Herzens“ – lhostejnost srdce.