Mapování lesů a lesnická typologie

Otevřela jem červencové číslo Vesmíru a ocitla jsem se v domově svého dětství, na rozlehlé půdě – vonící starými herbáři – s tisíci fotografií dubo-bukových a buko-dubových lesů, s ruličkami vegetačních map pečlivě vykreslovaných barevnými pastelkami.

Když jsem články pročítala dále, postrádala jsem v nich stále více jméno prof. Ing. RNDr. Aloise Zlatníka, DrSc. Ačkoliv zejména z druhého článku jakoby jednoznačně vyplývalo, že lesnická typologie (v níž je dle vyjádření autora naše republika špičkou, a nejen špičkou evropskou) je vynálezem brandýského Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, kde se, konec konců, uvedenou problematikou zabývají již od padesátých let minulého století, není tomu tak úplně. Prof. Zlatník se uvedenou problematikou zabýval od třicátých let minulého století a většina terminologie, užívané Jaromírem Macků, je terminologií, kterou zavedl pro odbornou veřejnost právě on. V tomto směru odkazuji nejen na jeho pozdní publikaci „Lesnická fytocenologie“, která vyšla v roce 1978, ale např. i na jeho článek z r. 1935 „Vývoj a složení přirozených lesů na Podkarpatské Rusi a jejich vztah ke stanovišti“ či na „Fytocenologii lesa“, jejíž první vydání bylo publikováno r. 1953.

Troufám si říci s určitostí, že zavedení lesnické typologie je jeho zásluhou, a to, že se začala v širokém měřítku uplatňovat, je zásluhou jeho desítky let trvající pedagogické činnosti mezi dorůstajícími lesními inženýry, když jako vedoucí Katedry lesnické botaniky působil na tehdejší Lesnické fakultě v Brně.

Jistěže nejdůležitější je, že jeden z vědeckých oborů posunul vědomosti v naší zemi či ve světě dál, a nezáleží drahně na jméně. Právě jméno však umožní vydat se po stopách člověka, který je kdysi nesl. Ty by nás dnes zavedly ne sice do atraktivní Britské Kolumbie, ale na Ukrajinu, či jak se u nás říkávalo, na Podkarpatskou Rus. Tam již ve třicátých letech zakládal prof. Zlatník výzkumné lesní plochy, z nichž řada byla po uvolnění poměrů v devadesátých letech tamějšími lesníky znovu identifikována. Po šedesáti či sedmdesáti letech tak mohlo dojít k srovnávání přirozeného vývoje lesa. Kéž to je ku prospěchu i lesům Britské Kolumbie.

JUDr. Klára Veselá-Samková, vnučka prof. RNDr. Aloise Zlatníka, DrSc.

Odpověď autora:

Lesnický koutek časopisu Vesmír je zaměřen na prezentaci činnosti ÚHÚL v Brandýse nad Labem. Jednou z činností ústavu, která byla prezentována v čísle 7/2005, je lesnická typologie. Vlastní rozsah článku byl limitován požadavky redakce na stručné představení obsahu této činnosti v ústavu a komentář k mapě „Lesní vegetační stupně“. Nejde tedy v žádném případě o vyčerpávající náplň lesnické typologie, její historie a prezentaci typologických škol. Protože ÚHÚL v Brandýse nad Labem používá k mapování lesů vlastní typologický systém (1971, 1983), ve kterém byly zmapovány všech lesy ČR, byl prezentován tento. Bohužel nebyl prostor na detailnější rozbor vzniku tohoto systému ani pro – pochopitelně nezastupitelné – místo prof. A. Zlatníka v československé lesnické typologii i jako zakladatele geobiocenologie. Klasifikační systém prof. A. Zlatníka byl uplatněn pro mapování lesů na Slovensku. Dílo prof. A. Zlatníka v mnoha aspektech předběhlo svou dobu, ale na TU ve Zvolenu a MZLU v Brně má své pokračovatele. O tom svědčí dokončení charakteristik skupin typů geobiocénů (A. Buček, J. Lacina: Geobiocenologie II., 1999) a praktického využití při navrhování Územních systémů ekologické stability.

Ing. Jaromír Macků