Přeslen a přeslice

Učebnice archeologie se shodují v tom, že přesleny sloužily především jako setrvačníky a závaží vřeten, na která se navíjela upředená nit. Měly tvar kroužku a navlékaly se na dolní konec vřetena. Nejstarší přesleny pocházejí z neolitu, hojné jsou však nálezy z celého pravěku i středověku. Vyrobeny bývají z nejrůznějších materiálů, ty neolitické hlavně z kamene, středověké mohou být třeba z keramických střepů, ale také z čehokoli jiného, co bylo v blízkém okolí k dispozici. Na Prachaticku například archeologové dodnes objevují další a další středověké přesleny z mastku.

Zajímavé jsou významové posuny přeslenu a přeslice. Obě slova se odvíjejí od slovanského slovesa příst (dělat nitě), které předslovansky patrně souvisí se slovními základy znamenajícími napnout, táhnout apod. Slovo má četné odvozeniny, např. příze, přadeno, předivo, přástky, přadlena apod. Praslované asi z praxe znali jak užitečné závaží vřetene, tak slovo pre(n)slen, jímž ale neoznačovali kroužek zatěžující vřeteno, nýbrž kroužek, který se navlékal na pre(n)slu (tyčku), aby bylo na co uvázat koudel (výčesky vlny, konopí, lnu apod.). Tak jako je prsten kroužek kolem prstu, byl pre(n)slen kroužek kolem pre(n)sly, tedy kolem přeslice. Dokdy ale byla přeslice pouze „tyčkou na koudel“? V církevní slovanštině se totiž termín pre(n)slica přenesl na vřeteno, neoznačoval tedy „tyčku na surový materiál“, nýbrž „tyčku na hotovou nit“, dřík. A jestliže byla přeslice totožná s vřetenem, mohl být přeslen jakožto kroužek kolem „přeslice“ tím, zač je všeobecně považován.

Kdyby dnes byla v naší republice úřední řečí církevní slovanština, mohli bychom vyprávění o přeslenu uzavřít. Protože ale jak náš jazyk, tak předení prošly od těch dob nejednou obměnou, musíme v přesleno-přesličném pátrání pokračovat. Čemu říkáme přeslice? Zkusme pátrat v novodobé češtině. Ve Slovníku spisovného jazyka českého stojí, že přeslice je zašpičatělá tyč, na jejíž konce se navléká zásoba lnu při ručním předení, ovšem (řidčeji) to je také celý kolovrátek i s touto tyčí. Podle F. Š. Kotta (1880) je přeslice kulatá tyčka, na niž se předivo přivazuje. Srozumitelně vysvětluje vztah přeslenu s přeslicí J. Jungmann (1837), podle nějž je přeslice náčinj dřewěnné, na gehož pohnutedlnu část se přiwazuje len, neb konopě, genž se přede na wřeteně přeslenem obtjženém. V odborné literatuře pak najdeme vysvětlení: K předení bylo nezbytné vřeteno (dřík a přeslen), popřípadě přeslice. Buď měla přadlena koudel zachycenou na přeslici (tak jako Eva z Velislavovy bible, viz obr. na s. 342), nebo předla bez přeslice (tak jako Bohorodička v chrámu sv. Sofie v Kyjevě, viz obr. na této straně). Druhý způsob byl obtížnější, protože přadlena měla na manipulaci s vřetenem volnou jen jednu ruku. Kolovrat na předení byl vynalezen až v 15. století.

Z etymologického hlediska tedy přeslen součástí přeslice je, z hlediska odborné terminologie není. Našli bychom ale v literatuře případy, kdy se přeslenem myslí vřeteno a přeslicí přeslice s vřetenem nebo také celý kolovrátek. Zbývá zmínit přenesené významy. Předení je do té míry ženské, že vymřít po přeslici znamená pozbýt ženských potomků. Muže v této souvislosti charakterizuje meč. Zdrobněním přeslice vznikl název přesličky (Equisetum), jejíž jarní lodyha se prý podobá vyřezávaným přeslicím, tzv. kuželkovým. Nakonec zmiňme ještě přeslen jako botanický termín – postavení několika listů, květů nebo větví ve stejné výši kolem osy (stačí představit si letní lodyhu přesličky).

Kromě žen předou i kočky, jejich předení však s přeslicí (ženským symbolem) souvisí tak málo jako kozlovo mečení s mečem (symbolem mužským). Předou, ale neupředou nic, jen vrní, podobně jako v chalupách vrníval kolovrat.