Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Přeslen – součást přeslice, amulet, nebo zapalovač?

Používal se přeslen v evropském pravěku k rozdělávání ohně?
 |  14. 6. 2004
 |  Vesmír 83, 340, 2004/6

Přeslen je pro archeologa malý, rotačně symetrický předmět s centrálním průchozím otvorem o vnějším průměru 3–6 cm a vnitřním kolem 0,5–1,2 cm. Zpravidla bývá vyroben z keramiky, vzácněji z kamene, kosti, skla či kovu (obrázek 1). Podle běžné interpretace, která je doložena jak středověkými ikonografi ckými prameny (obrázek 2), tak etnologicky, sloužil výhradně jako součást přeslice 1) k spřádání nití, které se dále zpracovávaly na látky a oděvy. Tím se také vysvětluje, proč byl přeslen všeobecně rozšířen v zemědělských kulturách a občas použit coby milodar v ženské hrobové výbavě.

Magické předměty a amulety

Běžná interpretace nám ovšem příliš uspokojivě nevysvětlí, proč se tento předmět poměrně často vyskytoval v lokalitách pro předení ne zcela vhodných 2) nebo v mužské hrobové výbavě. Neobjasňuje ani nálezy přeslenů u lovců, kteří používali pro šití oděvů výlučně kůži a textilní výrobou se zřejmě nezabývali (máme na mysli např. neolitického lovce Ötziho, muže z alpského ledovce). V těchto případech bývají nálezy podobné přeslenu zpravidla označovány jako magické předměty či amulety. Obdobně se vykládají i nálezy s výraznou magickou symbolikou, např. se slunečním kotoučem, nebo dokonalé neolitické přesleny vyrobené z kloubní hlavice lidské stehenní kosti (obrázek 4), které se při předení mohly uplatnit jen stěží. Záhadou ale zůstává, proč tyto amulety tvrdošíjně, bez ohledu na kulturu, zachovávají od neolitu do raného středověku přísnou rotační symetrii, což je pro závěsný amulet poměrně nevýhodné. K tomuto účelu by se lépe hodil otvor asymetrický, který by zajišťoval větší stabilitu závěsu. Vše nasvědčuje tomu, že pro využití amuletů (stej ně jako přeslenů určených k předení) byla důležitá schopnost udržovat rotaci.

Co tedy o těchto nálezech víme poměrně jistě? Šlo o předměty denní potřeby, které byly v Evropě všeobecně a celoplošně rozšířeny napříč různými kulturami a v obrovském časovém rozpětí – od počátku neolitu až po raný středověk. O tom, že šlo o předměty velmi potřebné, svědčí mimo jiné i skutečnost, že vedle dokonale vypracovaných až luxusních přeslenů nacházíme též kusy improvizované z keramického střepu.

Po zvážení těchto a dalších skutečností jsme dospěli k zcela nové pracovní hypotéze, že přeslen měl více funkcí a mimo jiné byl základní a nezastupitelnou součástí zařízení sloužícího k rozdělávání ohně.

Křesání a tření dřev

Jak lidé zažíhali oheň? Kromě náhodných zdrojů, jako jsou blesk, samovznícení či sopečná činnost, přicházejí v úvahu pouze dvě technologie – křesání a tření dřev. Obě alternativy ma jí ve světovém měřítku mno ho doložených, ale patrně i neznámých, zaniklých va riant.

Fyzikálním základem křesání je dos ti komplikovaný proces s účastí piezoelektrického jevu, jehož podstatou je produkce velmi silných elektrických polí v důsledku deformace krystalové mřížky (např. křemene). Při úderu ocílky o křemen se mřížka deformuje a vznikne elektrické pole, které se vybije při lokálním elektrickém výboji. Ten zapálí předehřátou částečku železa, odtrženou z ocílky. Jiskra se zachytí v silně hořlavém materiálu (troudu, střelném prachu, benzinu), který buď vzplane hned, nebo se musí rozfoukat. K úspěchu vedou kombinace minerálů na bázi křemene (pa zourek čili flint) s minerály obsahujícími železo (pyrit) nebo přímo s ocílkou. Křesáním se zažíhal oheň snad všude po Evropě až do novověku. Můžeme sledovat vývoj od zapalovacích souprav pazourek–pyrit nalézaných v neolitických hrobech přes nejrůzněji tvarované ocílky pozdějších eneolitických kultur a středověká křesadla prakticky až po křesadla současné doby. Připomeňme, že se princip křesání používal u křesadlových zámků pušek („flint“), ale také v novodobých zapalovačích vyráběných do konce 20. století.

Druhá alternativa rozdělávání ohně, založená na přímé přeměně mechanické energie v teplo „třecími dřívky“ (viz též Vesmír 82, 17, 2003/1), je u nás vnímána spíše jako kuriózní vynález severoamerických indiánů. Jejich třecí dřeva, etnologicky dobře doložená v mírném pásmu a polárních oblastech Severní Ameriky a u nás popularizovaná hojnými překlady knih E. T. Setona, zakladatele woodcraftu, lze s jistotou považovat za relikt pravěké technologie přípravy ohně. Na rozdíl od soustav známých např. z Austrálie se u tohoto typu třecích dřev využívá ne postupný, ale rotační pohyb svislého dřevěného vřetene uloženého v hrotových ložiskách, z nichž spodní, rovněž dřevěné, je zdrojem žhavého popílku. Vřeteno je uváděno do rotace střídavým pohybem vodorovného luku, jehož tětiva (kožený řemínek) je kolem vřetena těsně obtočena. Při typických rozměrech třecích dřev, tj. při průměru vřetene 1,5 cm, délce 35 cm a délce luku 65 cm, lze snadno dosáhnout asi 500 otáček vřetene za minutu, ovšem s prodlevami v úvratích. Maximální osové zatížení je přitom většinou limitováno nedostatečným třením mezi tětivou a vřetenem. Za těchto okolností se vytvoří dostatek žhavého popela k rozdělání ohně již za minutu. Rozdělání ohně tímto způsobem však vyžaduje jistou zručnost a je spolehlivé jen potud, pokud se dodrží dosti sofi stikované know-how. Jestliže se nezvolí vhodný konstrukční mate riál nebo se nedodrží pracovní postup, vede to k nezdaru.

Experiment s třecími dřevy a přeslenem

Navrhli jsme modifi kaci třecích dřev, která využívá k udržení rotace vřetene jiný fyzikální princip než třecí dřeva severoamerických indiánů, a docílili jsme obdobného účinku. Základní součástí zařízení (viz obrázek 5) je přeslen naražený na dřevěné vřeteno, zahrocené na obou koncích, jde tedy o konfi guraci v podstatě shodnou s přeslicí. Do vnitřního otvoru přeslenu se pomocí vřetene „přiskřípne“ tenký řemínek o délce zhruba 70 cm. Vřeteno se vloží mezi dvě hrotová ložiska, z nichž spodní, „studené“, je tvořeno mělkou, půl centimetru hlubokou jamkou v kameni, popř. smolném dřevě nebo ledu a horní, „horké“, obdobnou jamkou v suchém dřevěném prkénku. Jestliže asi polovinu řemínku ovineme kolem střední části vřetene a druhou polovinu si omotáme pevně kolem prstů, je možné energickým tahem ruky uvést vřeteno do rychlého rotačního pohybu. Když se celá délka řemínku odmotá, je vřeteno nadále hnáno setrvačností přeslenu, což má za následek opětné navinutí řemínku na osu. Rytmickým taháním za řemínek se vřeteno udržuje v neustálém pohybu podobně jako jojo.

Pro náš model jsme použili přeslen o vnějším průměru 5 cm, vyrobený z keramické dlaždice o tloušťce 1,2 cm. Průměr vnitřního otvoru, a tedy i vřetene, byl 0,8 cm. Vřeteno (resp. dřík) z bukového dřeva dlouhé asi 20 cm bylo v horní části zúženo na průměr 0,4 cm. Moment setrvačnosti přeslenu, zhruba takový, jaký měly přesleny pocházející z archeologických nálezů, stačil k tomu, aby při odpovídajícím osovém tlaku umožnil zpětné navíjení řemínku. Při tomto uspořádání pak bylo celkem snadné dosáhnout rotační rychlosti asi 1200 otáček za minutu. Během 10 sekund horní ložisko silněji zuhelnatělo a zároveň se vyvíjel dým a vysypával žhavý popílek. Lokální teplota uvnitř „horkého“ ložiska dosáhla zápalné teploty dřevěných materiálů (kolem 600 °C). V několika případech se nám podařilo propálit tenké lipové prkénko a zároveň zažehnout troud z lístků březové kůry a choroše, který byl umístěn přímo nad ložiskem.

Kulturně-historické souvislosti

Technická možnost, byť experimentálně prokázaná, by ovšem sama o sobě vůbec nic neznamenala, kdyby se nedala zasadit do rámce známých archeologických a kulturně-historických souvislostí. Situace je komplikována tím, že současný stav popisu archeologických nálezů a pracovních stop, které na nich zůstaly zachovány, v žádném případě neumožňuje jednoznačně identifi kovat přesleny, které mohly být používány k roz dělávání ohně, ani jednoznačně rekonstruovat konkrétní podobu třecích dřev s přeslenem, o pracovním postupu ani nemluvě. Navíc je třeba si uvědomit, že v různých oblastech a obdobích se mohly tvary třecích dřev i příslušné postupy lišit. Chceme-li posoudit věrohodnost hypotézy, podle níž existovala miniaturní „evropská“ verze zapalovače v podobě přeslenu (amuletu) zavěšeného na krku, čeká nás ještě mnoho mravenčí práce s archeologickými nálezy.

Proč se oheň přestal třením dřev rozdělávat? Jak ale vysvětlíme, že se způsob, který byl podle naší hypotézy v Evropě po tisíce let všeobecně rozšířen, ne do choval alespoň do vrcholného stře dověku? Podle našeho názoru musí odpověď na tuto otázku úzce souviset s existencí dobře doložených, avšak kupodivu dnes málo známých církevních zákazů rozdělávání ohně pomocí tření dřev. V církevních pokutářích z raného středověku čteme, že za rozdělání ohně třením dřev musely církevní autority ukládat různé tresty, postem počínaje a exkomunikací z církve konče. Důvodem pro tyto tvrdé tresty bylo užívání ohně vzniklého třením dřev k pohanským očistným rituá lům při epidemiích nebo při dobytčím moru. Po uhašení všech ohňů ve vsi se rozdělal oheň „živý“ (výhradně z organických materiálů), kterým se pak proskakovalo nebo jím byl proháněn dobytek. Stejným způsobem se oheň zažíhal i k pravidelným pohanským svátkům (u nás to bylo pálení čarodějnic nebo svatojanské ohně). O tom, že nešlo o jev lokální, ale celoevropský, nás přesvědčují etnografické studie z různých částí Evropy a mimo jiné i dochované názvy tohoto ohně v keltském (tein-eigin), germánském (nod-fyr) i slovanském (živyj, kupalskij ogoň) prostředí. Ostatně jméno bájného Prométhea neboli Předvídavého (našeho Přemysla), hrdiny, který přinesl lidstvu oheň, podle všeho souvisí s indoevropským lexikálním kořenem zna menajícím vrcení nebo vrtání (sro v nej české „přemítání“). 3)

Podařilo se nám formulovat a experimentálně podpořit pracovní hypotézu, podle níž tvořil přeslen spolu s řemínkem základní, v evropském regionu archeologicky zachytitelné součásti velmi skladné modifi kace třecích dřev. Pokud je nám známo, navržená hypotéza neodporuje žádnému výsledku archeologického průzkumu ani historicky doložitelným faktům, a navíc umožňuje uvést mnohá nálezová fakta do nových logických souvislostí. Vzpomeňme jen, že právě přeslen spolu s „náhradním“ řemínkem a troudem byl nalezen ve výbavě Ötziho (viz Vesmír 77, 573, 1998/10). Jsme přesvědčeni, že nová interpretace některých nálezů pomůže objasnit mnohé sporné body z kultury evropského pravěku. Novou náplň by tak zřejmě získala např. symbolika přeslenu jako slunečního kotouče, přeslenu jako amuletu i přeslenu jako „praktického“ milodaru na cestu nehostinným záhrobím.

Literatura

R. Pleiner, A. Rybová (editoři), Pravěké dějiny Čech, Academia, Praha 1978K. Spindler, Muž z ledovce, Mladá fronta, Praha 1998E. T. Seton, Kniha lesní moudrosti, Olympia, Praha 1991Č. Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, Academia, Praha 1995J. G. Frazer, Zlatá ratolest, Mladá fronta, Praha 1994

Poznámky

1) Pozn. red.: O posunech významu slova přeslice v minulosti viz blíže jazykový koutek.
2) Některé přesleny se našly v těžko dostupných horských terénech vzdálených od lidských obydlí, zmiňme např. výskyt keltských přeslenů na Kleti (1083 m n. m.) a na Troskách (514 m n. m.).
3) Pozn. red.: Staročeské jméno Přěmysl = „vynikající mysli“, „kdo (vše) dobře promýšlí“ je odovzeno od mysli, která má jinou etymologii než přemítání, tj. „přehazování“ (spíše než „vrcení“) myšlenky, metení sem a tam. V překladu do latiny bývá Přemysl spojován s lat. Euthemius, resp. ř. Euthemios (eu – dobře, themis – řád).

PŘADLÁCKÉ NÁSTROJE

Protože se dnes málokterý člověk vyzná v předení, uvádíme podrobnější popis nalézaných přadláckých nástrojů, které dokládají existenci textilní výroby na území Čech i Moravy již od příchodu Slovanů na toto území, tedy od 6. století n. l.

PŘESLICE je dřevěná tyč s různým zakončením v horní části, na kterou bylo připevňováno předivo. Byla usazována do nízkého stojánku nebo zapichována do země. Přadlena ji také mohla mít pod paží, držet ji mezi koleny nebo ji mít připevněnou u pasu. Z nálezů v našem prostředí není přeslice známá, velké množství jich pochází z Polska a Ruska. Archeologové rozlišují tři typy přeslic – vidlicovité, jehlicovité a lopatkové.

RUČNÍ VŘETENO je základní pomůcka pro předení. Skládá se z dříku a přeslenu, kroužku, který se na dřík navlékal. V našem prostředí je vřeteno nálezem ojedinělým, hojně se nachází na nalezištích, kde jsou vhodné podmínky pro dochování dřeva (např. v okolí Gdaňsku či poblíž Novgorodu).

DŘÍK je dřevěná nebo (ojediněle) kostěná tyčka, která je v jedné čtvrtině své délky (v místě navlečení přeslenu) mírně rozšířená. Průměr mívá od 10 do 25 mm, délku 150 až 500 mm. Z našeho území pochází jediný nález dříku z Brna-Líšně (viz obrázek), který je vyroben pravděpodobně z velrybí kosti. V nálezech z ostatních slovanských nalezišť, zejména z Ruska a Polska, se často vyskytují dříky dřevěné.

PŘESLEN je kotouč s otvorem uprostřed, který byl nasazován na dřík. Sloužil jako závaží a setrvačník umožňující déletrvající otáčení vřetena, a tím i zakrucování příze. Tvary přeslenů nalézaných na slovanských pohřebištích jsou miskovité, kulovité, kónické, dvoukónické, soudkovité, popř. mají tvar plochého kotouče. Hmotnost přeslenu měla vliv na kvalitu příze. Experimentálně bylo zjištěno, že pro předení vlny se hodí přesleny menší a lehčí, pro předení rostlinných vláken přesleny větší a těžší. Některé přesleny byly zdobeny přesekáváním, žlábkováním hran, soustřednými kruhy či klikatkami. Tyto motivy měly ozdobnou funkci a zároveň sloužily k označení vlastnictví. Slovanské přesleny se vyráběly z různých materiálů, např. z jemně plavených jílovců, břidlic, mastku (obrázek 3), lepku nebo z pálené hlíny či z obrušovaných keramických střepů. Na Moravě byly nalezeny dva přesleny z parohu (u Znojma a v Dolních Věstonicích). Z okolních zemí známe i přesleny ze dřeva (vyřezané zároveň s dříkem), ze skla, jantaru či olova.

Kromě těchto předmětů patřilo k přadláckým nástrojům ještě zařízení na soukání příze, resp. přesoukávání z vřetena do přaden či na cívky, a motovidlo, tj. tyč upravená na obou koncích do vidlice, na niž se přemotávala příze z vřetena. (H. Březinová, Památky archeologické 88, 124–179, 1997)

Pavla Loucká

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorech

Jiří J. Mareš

Jiří Waldhauser

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné