Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tupit příliš ostrou pravdu

Odpověď na reakci Martina Braniše v tomto čísle Vesmíru
 |  10. 5. 2004
 |  Vesmír 83, 261, 2004/5

Reakci Martina Braniše na můj článek (Vesmír 83, 86, 2004/2) vítám jako otevření prostoru pro vyjasnění mé pozice a její představení v oborových souvislostech. Na rovinu předesílám, že moje odpověď není ani tak určena M. Branišovi, kterému vzhledem k jeho sebejistému názoru na sociologii, Šumavu, odbornost i přírodu nemám, zdá se mi, šanci vyjasnit zhola nic. Odpověď je určena čtenářům Vesmíru.

Branišova reakce obsahuje řadu kritických poznámek, výpadů, hypotéz. Dovolte mi shrnout je do tří zásadních okruhů, na které chci nyní reagovat. Zaprvé článek není metodicky ani obsahově sociologicky zaměřen. Zadruhé, hlavní argument týkající se bezzásahovosti je rozvleklý, triviální a plytký. Pojem experiment je použit chybně. Zatřetí se článek netýká jádra sporu.

  • OKRUH PRVNÍ. M. Braniš pracuje s určitou nevyřčenou představou o tom, co je sociologie, V jeho pojetí moje analýza a text jako sociologické neobstojí. Nebudu se pouštět do interpretace indicií, které na tuto představu v průběhu Branišova textu poukazují, a raději přímo situuji svoji analýzu v rámci sociologické disciplíny. Moje práce vychází ze sociologie vědy a technologií, poměrně mladého, ale dnes docela vlivného sociologického směru, který začínal jako etnografický výzkum vědeckých laboratoří a postupně se rozšiřoval na problémy zacházení s expertizou v procesech rozhodování a ve veřejných rozpravách a na spory o životní prostředí. Sociologie vědy a technologií tak sahá na témata, jako jsou pravda, příroda nebo metoda, která byla až do té doby pro sociologické zkoumání tabu, a naopak byla jak v sociologii, tak ve společnosti používána jako velké vysvětlovací a opravňující rámce. Sociologové vědy tuto perspektivu obracejí a říkají: ustavování pravdy nebo přírody je třeba vysvětlit, ne tyto pojmy využívat jako samozřejmě vysvětlující. 1) Politicky tato sociologie směřuje k oslabení společenské a epistemologické síly a suverenity vědy a k reformulaci jejího postavení ve společnosti. Martin Braniš před časem v souvislosti se šumavským sporem napsal: Jedině věda totiž umožňuje neustálý dialog, vedoucí k hledání pravdy a optimálním řešením současných problémů. Vědu tupí převážně ti, kteří nejsou dialogu schopni, a ti, kterým místo o pravdu jde jen o vlastní prospěch. 2) Chápu proto, že mu taková sociologie musí být nanejvýš protivná a jevit se mu jako politicky nepřátelská.
  • OKRUH DRUHÝ. Analýza bezzásahovosti. Braniš čte můj citát z článku profesora R. Mrkvy Pochopitelně je možné nechat vše samovolnému vývoji, nebyl by to ale vývoj přirozený jako absurdní perlu. Já jej tak nečtu. A pokusím se ještě jednou vysvětlit proč. Hlavní teze mého článku říká, že při pozorném čtení textů a dokumentů produkovaných všemi aktéry či stranami sporu lze pod vrstvou vyhrocených protichůdných stanovisek najít společně sdílené přesvědčení o ustavující odlišnosti přírody a společnosti. Jedni kladou důraz na aktivní zásahy, které povedou k nastolení stavu blízkého přírodě, ovšem zásahy, na které lze po jejich provedení zapomenout a mluvit o národním parku „v ústranní lidských vymožeností“. Druzí trvají na procesuálním vymezení přírody a kladou rovnítko mezi přirozené a samovolné, chápou tedy přírodu jako (jakýkoli) výsledek zdržení se lidského zásahu. Obě strany se ovšem svým postojem dostávají do problémů a zranitelných pozic. Ti první musí čelit námitce, že zásahy nejde jednoduše odmyslet a že do národního parku promítají své profesní, osobní či ekonomické představy o tom, jak by měl „přírodní“ lesní porost vypadat. Pozice druhých je zranitelná poukazy k hybridní, nedělitelně přírodněsociální povaze „samovolných“ procesů, které se odehrávají v kontextu globálních klimatických změn, okolních hospodářsky spravovaných lesů nebo historie lidských zásahů vepsaných do šumavského porostu. Proto si kladu otázku, jaké důsledky pro spravování národního parku by mělo jeho založení na jiném východisku než na ustavující nesouměřitelnosti přírody a společnosti.

    V této perspektivě mají zásahy či „nezasahování“ stejnou hybridní povahu. To však naprosto neznamená hájení stanoviska, že všechny směry jednání jsou stejně dobré či špatné, že nezáleží na našich rozhodnutích. Záleží na nich velice, ovšem zkusme argumentovat jinak než poukazem k ideálu nedotčené přírody.

    Z tohoto hlediska je také sporné mluvit o „nezasahování“ jako o protějšku experimentu. Zásahy ani „nezasahování“ nelze pojímat jako experiment ve striktně metodologickém smyslu laboratorního pokusu. Zato lze, podle mě, v obou případech mluvit o experimentu v obecném slova smyslu, tak jak byl použit v mém textu: o kolektivním experimentu, který sice nemůžeme dokonale kontrolovat, ale při určité cílené snaze z něj můžeme vyvodit relevantní zkušenosti.

  • OKRUH TŘETÍ. Jádro sporu. Dovolte mi nejdříve obecnější poznámku. Jádro sporu je vždy součástí sporu. Na Šumavě jde o mnoho věcí současně. O přírodu a status národního parku, ekonomické zájmy, podmínky místních obyvatel, vědecké cíle, turistiku… O co jde skutečně a prvotně, o to se různé strany hádají, snaží se prosadit a uskutečnit své rámování sporu, které jim poskytuje větší prostor jeho vývoj ovlivňovat, třeba skrze jejich ustavení jako odborníků na daný typ problému. Sociologie vědy tedy nebude zkoumat jádro sporu, ale daleko spíše jádra sporu a způsoby, jakými se tato jádra prosazují. Jádro sporu tomuto sporu nepředchází, daleko spíše krystalizuje v jeho průběhu a stává se jeho výsledkem.

    Svoji interpretaci „implicitních pojetí přírody v rámci sporu“ považuji za příspěvek k jedné z důležitých rovin konfliktu o národní park, nikoli o analýzu jeho jádra. Problém, který jsem si v textu vymezila, lze, domnívám se, rozumně studovat vcelku nezávisle na politicko-ekonomické rovině sporu o národní park. S Martinem Branišem mohu nicméně jen souhlasit, že politicko-ekonomická rovina je pro budoucnost národního parku zásadní a v tom smyslu, doufám, vyznívá i závěr mého článku argumentující pro otevřenou debatu všech rovin, které jsou s parkem spojeny, ne urputné převádění celé věci na odbornou či odbornickou potyčku.

Poznámky

1) Podrobněji k tomuto tématu viz tabulku „Sociologie vědy“ (Vesmír 80, 390, 2001/7) a článek Z. Konopáska „O politice nepolitičnosti“ (Vesmír 80, 386, 2001/7).
2) „Šumavo žij! Smrt diletantům a hyenám!“ (Lidové noviny 25. 6. 1999, s. 11).

Ke stažení

O autorovi

Tereza Stöckelová

Mgr. Tereza Stöckelová (*1977) vystudovala Fakultu sociálních věd UK v Praze. V Centru pro teoretická studia při AV ČR/UK se nyní podílí na výzkumném projektu „Praxe veřejné vykazatelnosti v současné Evropě”, v jehož rámci studuje možnosti účasti občanů a laiků v environmentálních sporech. Jako doktorandka na Fakultě sociálních věd UK pracuje na výzkumu vědy a politiky geneticky modifikovaných organizmů a potravin v České republice.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné