Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Od klíštěte na Kleť a zase zpátky

 |  10. 5. 2004
 |  Vesmír 83, 247, 2004/5

Slovo klíště (původně klíšť) najdeme ve všech slovanských jazycích, tudíž musí jít o slovo velmi staré. Víme, že souvisí se slovy kleště a (za)klesnout, a protože je nám známo, co klíště dělá (drží se jak klíště), motivace názvu je nabíledni.

Staročechové znali slovo klev (též pomnožné klevcě), jehož pozůstatky lze zachytit v podkrkonošských klevech, železech na chytání lišek, kun či tchořů. Původní klev byl dřevěný a poněkud připomínal maxipinzetu nebo kleště na kyselé okurky. Používali jej hlavně ptáčníci, kteří jím provlékli pevný provázek, a když pták usedl na jedno z ramen, zatáhli. Ramena se sevřela a přiskřípla ptáku nožičku, křídlo, někdy i hlavu. Nic hezkého, i když pták většinou přežil (načež byl vsazen do klece). Slovo klev vzniklo z praslovanského klěviti (znamenalo tolik co svírat a v baltských jazycích najdeme příbuzná slova s významem zaklesávat). Odtud se odvíjejí významy choulit se, krčit se (zimou, bolestí) či shýbnout se (sklevit). Podkrkonošské sklevený znamená shrbený, slovenské skľavieť překládáme jako ztuhnout (úsmev mu na tvári skľaviel).

Jak již vyplývá z předchozího, klec či staročeská klécka (zdrobnělina) „svírá“ ulovené zvíře v malém prostoru (existují ale i jiné výklady). Původní (nezdrobnělé) slovo patrně znělo kleť a označovalo boudičku či komoru. Staroslověnská klěť byla cela, polská kleć bouda z hlíny, ukrajinská kliť zásobárna, slovinský klet sklep apod. V praslovanštině a v baltských jazycích zřejmě toto slovo označovalo špejchar – nejdřív přístřešek z větví, pak srub v blízkosti domu, sloužící k uložení obilí, slaniny, luštěnin, popřípadě plátna, příze a různého nářadí. V létě ve špejcharu přespávala chasa, někdy i mladí manželé, bylo tam příjemně. Odtud nejspíš vzešla přirovnání „domek jako klícka“ (půvabný) a „je tam jak v kleci“ (útulno). Původ baltoslovanského špejcharu nutno hledat v lesních spižírnách Ugrofinů, nejstarším východiskem však mohly být severoevropské klece na lovné ptáky, umísťované opodál chat na vysoké, asi dvoumetrové pahýly stromů.

Přes kleť obecně se dostáváme ke Kleti, nejvyšší hoře Blanského lesa (1084 m n. m.), kterou známe hlavně jako sídlo observatoře. Vzhledem k tomu, že nejstarší historické zmínky o této hoře pocházejí z druhé poloviny 13. století (1263 mons Nakletti, hora Na kleti), hledal se původ jejího jména v nějaké podzemní skrýši. Tuto teorii trochu nahlodává pozdější doklad (1318 mons Naclati), vzbuzující podezření na původ od klat (s měkkým jerem na konci), tj. hrot, špice. Jisto je, že při okrajích mírně klenuté vrcholové části hory vystupují četné skalní bloky, jestli však „ukrývaly zásobárnu“, nebo spíš „posilovaly dojem špičatosti“, to už nezjistíme. Pokud by platila první z hypotéz, pak by byly s Kletí „příbuzné“ středočeské Klecany (působiště Václava Beneše Třebízského), jejichž název je patrně přezdívkou narážející na to, že zdejší obyvatelé (klecané, resp. kletjané) bydlili v stísněných „budkách“, kletech.

Sestupme z Kleti zpět ke klíštěti. Ještě v 19. století se klíštěti obecnému říkalo klíšť, ono samo i jeho příbuzní měli ovšem různé lidové názvy: připínák, blecha hovadí, psí blecha neb muška, psí červ (přičemž červem bývalo cokoli, co protivně lezlo a škodilo). Dnes nomenklatura rozlišuje názvy klíště (rod Ixodes), klíšť (rod Haemaphysalis) a klíšťák (rod Argas), byť jde vesměs o potvůrky sveřepě se držící a pijící někomu krev. Procházku říší praslov nutno brát s rezervou. Nejedno slovo zůstává sporné, např. klepeto, sloužící buď k svírání (kleveto), nebo ke klepání, resp. sklapnutí. Nezbývá než konstatovat spolu s Václavem Machkem (zastáncem prvního z výkladů), že se ve slovanštině základy klev-klep- žalostně pomíchaly. Hlavu si s tím nedělali ani uživatelé jazyka – Středočeši říkali klíštěti klípě, což v jižní polovině Čech bylo neduživé mládě domácího čtvernožce, nedochůdče (ke klípat – těžce hýbat nohama). Žádné z teorií se nemíním držet jak klíště.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné