mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Od klíštěte na Kleť a zase zpátky

 |  10. 5. 2004
 |  Vesmír 83, 247, 2004/5

Slovo klíště (původně klíšť) najdeme ve všech slovanských jazycích, tudíž musí jít o slovo velmi staré. Víme, že souvisí se slovy kleště a (za)klesnout, a protože je nám známo, co klíště dělá (drží se jak klíště), motivace názvu je nabíledni.

Staročechové znali slovo klev (též pomnožné klevcě), jehož pozůstatky lze zachytit v podkrkonošských klevech, železech na chytání lišek, kun či tchořů. Původní klev byl dřevěný a poněkud připomínal maxipinzetu nebo kleště na kyselé okurky. Používali jej hlavně ptáčníci, kteří jím provlékli pevný provázek, a když pták usedl na jedno z ramen, zatáhli. Ramena se sevřela a přiskřípla ptáku nožičku, křídlo, někdy i hlavu. Nic hezkého, i když pták většinou přežil (načež byl vsazen do klece). Slovo klev vzniklo z praslovanského klěviti (znamenalo tolik co svírat a v baltských jazycích najdeme příbuzná slova s významem zaklesávat). Odtud se odvíjejí významy choulit se, krčit se (zimou, bolestí) či shýbnout se (sklevit). Podkrkonošské sklevený znamená shrbený, slovenské skľavieť překládáme jako ztuhnout (úsmev mu na tvári skľaviel).

Jak již vyplývá z předchozího, klec či staročeská klécka (zdrobnělina) „svírá“ ulovené zvíře v malém prostoru (existují ale i jiné výklady). Původní (nezdrobnělé) slovo patrně znělo kleť a označovalo boudičku či komoru. Staroslověnská klěť byla cela, polská kleć bouda z hlíny, ukrajinská kliť zásobárna, slovinský klet sklep apod. V praslovanštině a v baltských jazycích zřejmě toto slovo označovalo špejchar – nejdřív přístřešek z větví, pak srub v blízkosti domu, sloužící k uložení obilí, slaniny, luštěnin, popřípadě plátna, příze a různého nářadí. V létě ve špejcharu přespávala chasa, někdy i mladí manželé, bylo tam příjemně. Odtud nejspíš vzešla přirovnání „domek jako klícka“ (půvabný) a „je tam jak v kleci“ (útulno). Původ baltoslovanského špejcharu nutno hledat v lesních spižírnách Ugrofinů, nejstarším východiskem však mohly být severoevropské klece na lovné ptáky, umísťované opodál chat na vysoké, asi dvoumetrové pahýly stromů.

Přes kleť obecně se dostáváme ke Kleti, nejvyšší hoře Blanského lesa (1084 m n. m.), kterou známe hlavně jako sídlo observatoře. Vzhledem k tomu, že nejstarší historické zmínky o této hoře pocházejí z druhé poloviny 13. století (1263 mons Nakletti, hora Na kleti), hledal se původ jejího jména v nějaké podzemní skrýši. Tuto teorii trochu nahlodává pozdější doklad (1318 mons Naclati), vzbuzující podezření na původ od klat (s měkkým jerem na konci), tj. hrot, špice. Jisto je, že při okrajích mírně klenuté vrcholové části hory vystupují četné skalní bloky, jestli však „ukrývaly zásobárnu“, nebo spíš „posilovaly dojem špičatosti“, to už nezjistíme. Pokud by platila první z hypotéz, pak by byly s Kletí „příbuzné“ středočeské Klecany (působiště Václava Beneše Třebízského), jejichž název je patrně přezdívkou narážející na to, že zdejší obyvatelé (klecané, resp. kletjané) bydlili v stísněných „budkách“, kletech.

Sestupme z Kleti zpět ke klíštěti. Ještě v 19. století se klíštěti obecnému říkalo klíšť, ono samo i jeho příbuzní měli ovšem různé lidové názvy: připínák, blecha hovadí, psí blecha neb muška, psí červ (přičemž červem bývalo cokoli, co protivně lezlo a škodilo). Dnes nomenklatura rozlišuje názvy klíště (rod Ixodes), klíšť (rod Haemaphysalis) a klíšťák (rod Argas), byť jde vesměs o potvůrky sveřepě se držící a pijící někomu krev. Procházku říší praslov nutno brát s rezervou. Nejedno slovo zůstává sporné, např. klepeto, sloužící buď k svírání (kleveto), nebo ke klepání, resp. sklapnutí. Nezbývá než konstatovat spolu s Václavem Machkem (zastáncem prvního z výkladů), že se ve slovanštině základy klev-klep- žalostně pomíchaly. Hlavu si s tím nedělali ani uživatelé jazyka – Středočeši říkali klíštěti klípě, což v jižní polovině Čech bylo neduživé mládě domácího čtvernožce, nedochůdče (ke klípat – těžce hýbat nohama). Žádné z teorií se nemíním držet jak klíště.

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...