Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Kameny v příboji vln

 |  12. 4. 2004
 |  Vesmír 83, 183, 2004/4

V tomto světě neexistuje pevný bod, bílé vody shrabaného písku mě unášejí k oceánu bez hranic, odtud vystupuje několik skal beze stopy zeleně, nedostupných a rozměrných, tak křehkých v příboji vln. Věra Linhartová 1) .

Svět, který my, lidé, poznáváme, je sevřen lidskými měřítky. Poznáváme v něm tvary, které do naší blízkosti vyčnívají z podloží plynoucí neurčitosti. Pronikají do prostoročasové přítomnosti a skrze ni i do našeho vědomí, povědomí či podvědomí. Odtud pak pomáhají rozpoznávat nové tvary, nebo staré tvary v nových situacích, a samy se nad vším novým zpětně proměňují. To vše je možné díky našemu šestému smyslu – smyslu pro podobnost a rozdíl.

Dnes pro vás mám tři snímky. Na prvním je moře u ostrova Nelson v Antarktidě, 2) na druhém scéna z Marsu v okolí roveru Spirit 3) a na třetím suchá zahrada v klášteře Tófukudži v Kjótu. 4)

Prohlížejte si snímky a rozvažujte, v čem jsou si podobné a v čem rozdílné. Rozvažuji s vámi, ale po svém. Podobnost: všechny by mohly být ilustrací naší metafory o „vyčnívání z podloží plynoucí neurčitosti“ (k tomu jsem je však původně nevybral). Rozdílnost: stěží si představit větší rozdíl geograficko-kosmický. Podobnost: na všech záběrech se nám vnucuje představa jistého napětí mezi stálostí kamene na jedné straně a (skutečně, symbolicky a zdánlivě) tekoucím prostředím na straně druhé. Podobnost: všechny tři scény jsou vlastně nepřístupné (nezdá se mi, že bych se po nich mohl jen tak procházet). A ještě jedna podobnost: přes tuto nepřístupnost, či právě pro ni, máme tendenci se v duchu přece jen po nich procházet – jako bychom do těchto scén promítali svá pomyslná druhá já.

Zkusme si to představit, s dávkou poeticko-filozofické licence, takto: jakýsi můj virtuální dvojník se místo mne prochází rozličnými cestami po (vždy jinak) nepřístupné krajině, chodí po hladině antarktického moře, kráčí bez dechu marťanskou krajinou, šlape v písku, aniž zanechává stopy. Na rozdíl ode mne totiž nepodléhá fyzikálním omezením; může se též pohybovat s libovolnou rychlostí a po mnoha cestách najednou. V duchu se vžívám do jeho těla v pohybu, a tak poznávám prostory krajin na našich snímcích – vskutku, jako bych tam opravdu byl.

Francouzský filozof Merleau-Ponty zdůrazňuje význam těla nikoliv jako nějaké „věci v objektivním prostoru“, nýbrž jako systému možných akcí, jakési virtuální tělo, jehož umístění je dáno jeho situací a potřebami. „Moje tělo je tam, kde je třeba něco vykonat.“ 5)

Zahleďme se na kameny vyčnívající jako ostrovy v nepřístupném moři písku na posledním snímku. Kamenné zahrady tohoto typu jsou určeny k zenovým meditacím. Písečná pláň (Ginšaden) kolem kamenů symbolizuje mořské vlny, avšak ani jako moře, ani jako písek si scéna nežádá pohyb reálného fyzického těla – v rámci meditace totiž stačí tělo virtuální, které nemusí dodržovat lidská měřítka.

Může se zvětšit – a kameny jsou štěrkem, může se zmenšit – a kameny jsou skalami v mořských vlnách.

Poznámky

1) Věra Linhartová: „Odmámení – Kamenná zahrada v Rjóanži“, Kaskády, Trigon, Praha 2002 (1982).
2) „Harmony Point“, snímek © Dagmar Havlová-Ilkovičová, 2002.
3) Scéna z Marsu získaná panoramatickou kamerou z roveru Spirit (marsrovers.jpl.nasa.gov, 4. 3. 2004). Velký kámen vpravo dole je 33 cm vysoký.
4) Zahradu vytvořil M. Šigemori v roce 1939, viz Z. Hrdlička, V. Hrdličková: Umění japonských zahrad, Argo, Praha 1998, s. 56, snímek © Zdeněk Thoma.
5) M. Merleau-Ponty: Phenomenology of Perception, Routledge, London 1962 (1948), s. 250.
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...