Kameny v příboji vln

Svět, který my, lidé, poznáváme, je sevřen lidskými měřítky. Poznáváme v něm tvary, které do naší blízkosti vyčnívají z podloží plynoucí neurčitosti. Pronikají do prostoročasové přítomnosti a skrze ni i do našeho vědomí, povědomí či podvědomí. Odtud pak pomáhají rozpoznávat nové tvary, nebo staré tvary v nových situacích, a samy se nad vším novým zpětně proměňují. To vše je možné díky našemu šestému smyslu – smyslu pro podobnost a rozdíl.

Dnes pro vás mám tři snímky. Na prvním je moře u ostrova Nelson v Antarktidě, ²⁾ na druhém scéna z Marsu v okolí roveru Spirit ³⁾ a na třetím suchá zahrada v klášteře Tófukudži v Kjótu. ⁴⁾

Prohlížejte si snímky a rozvažujte, v čem jsou si podobné a v čem rozdílné. Rozvažuji s vámi, ale po svém. Podobnost: všechny by mohly být ilustrací naší metafory o „vyčnívání z podloží plynoucí neurčitosti“ (k tomu jsem je však původně nevybral). Rozdílnost: stěží si představit větší rozdíl geograficko-kosmický. Podobnost: na všech záběrech se nám vnucuje představa jistého napětí mezi stálostí kamene na jedné straně a (skutečně, symbolicky a zdánlivě) tekoucím prostředím na straně druhé. Podobnost: všechny tři scény jsou vlastně nepřístupné (nezdá se mi, že bych se po nich mohl jen tak procházet). A ještě jedna podobnost: přes tuto nepřístupnost, či právě pro ni, máme tendenci se v duchu přece jen po nich procházet – jako bychom do těchto scén promítali svá pomyslná druhá já.

Zkusme si to představit, s dávkou poeticko-filozofické licence, takto: jakýsi můj virtuální dvojník se místo mne prochází rozličnými cestami po (vždy jinak) nepřístupné krajině, chodí po hladině antarktického moře, kráčí bez dechu marťanskou krajinou, šlape v písku, aniž zanechává stopy. Na rozdíl ode mne totiž nepodléhá fyzikálním omezením; může se též pohybovat s libovolnou rychlostí a po mnoha cestách najednou. V duchu se vžívám do jeho těla v pohybu, a tak poznávám prostory krajin na našich snímcích – vskutku, jako bych tam opravdu byl.

Francouzský filozof Merleau-Ponty zdůrazňuje význam těla nikoliv jako nějaké „věci v objektivním prostoru“, nýbrž jako systému možných akcí, jakési virtuální tělo, jehož umístění je dáno jeho situací a potřebami. „Moje tělo je tam, kde je třeba něco vykonat.“ ⁵⁾

Zahleďme se na kameny vyčnívající jako ostrovy v nepřístupném moři písku na posledním snímku. Kamenné zahrady tohoto typu jsou určeny k zenovým meditacím. Písečná pláň (Ginšaden) kolem kamenů symbolizuje mořské vlny, avšak ani jako moře, ani jako písek si scéna nežádá pohyb reálného fyzického těla – v rámci meditace totiž stačí tělo virtuální, které nemusí dodržovat lidská měřítka.

Může se zvětšit – a kameny jsou štěrkem, může se zmenšit – a kameny jsou skalami v mořských vlnách.