Moje osobní zrání od paleolitu k neolitu

Můj děda koupil před padesáti lety půl hektaru půdy mezi záhumenky jedné z vesnic mezi Blaníkem a Posázavím. Z tohoto kraje pocházel, a když mu poměry 50. let znechutily práci v Praze, rozhodl se vrátit k rodinným kořenům. Zimy trávil v Praze a léta prací na svém pozemku. Nechal tam postavit dřevěný domek a časem se jeho dílo téměř nelišilo od okolních políček a zahrad: brambořiště, králíkárny, kůlny, ovocný sad. Z logiky věci vyplývá, že já s bráchou jsme tam trávili největší část prázdnin. Kapesné jsme nedostávali (balíček ovocných bonbonů za 1 Kčs, který nám musel vydržet týden, nám koupili rodiče či prarodiče sami) a půdu jsme také nevlastnili. Na druhé straně tehdejší společenská norma umožňovala, abychom byli ráno vypuštěni do přírody a se zvoněním poledne na návsi se vrátili na oběd. Bez peněz a bez půdy jsme byli de facto donuceni k paleolitickému vztahu ke krajině, tedy sběračství a lovu. Kromě různého ovoce to odnášela zprvu populace mřenky v místním potoce, později - když jsme od místní paleolitické tlupy okoukali pokročilejší metody rybolovu a získali i pár háčků a kousek vlasce - i hrouzci, okouni a tloušti. Pochopitelně jsme měli svá tabu (rakům se například ubližovat nesmělo) i božstva (na štiku si mohli troufnout jen místní, a to ještě jen vůdci tlupy).

S postupem let jsme se dopracovali k jiným možnostem trávení volna a na dědovu zahradu jsme jezdili jen jako příležitostná námezdná síla. Ještě později došlo i na generační výměnu vlastníků a posléze i na to, že tam trávily větší část prázdnin moje děti. Společenská norma už ovšem neumožňovala jejich vypouštění do přírody - a navíc to jsou dcery - a navíc místní dětská tlupa prořídla. Svoje sběračsko-lovecké a primitivně řemeslné dovednosti jsem se tedy rozhodl předávat dětem sám. Pochopitelně hlavně pro svoje vlastní potěšení, ve snaze dotáhnout ke zdaru některé akce, které se nám jako dětem nedařily (např. výroba keramiky, ve které by se skutečně dalo něco uvařit).

Čas ovšem neúprosně nachystal další generační výměnu. Táta, který byl zprvu záhumenkem šedesát kilometrů od Prahy zděšen, byl postupně výsekem neoliticky obhospodařované krajiny polapen a pokračoval v díle předků. To ale ukončila těžká nemoc před dvěma lety. Táta se rozhodl alespoň sepsat svoje zkušenosti z místa. Nemůžu tady citovat celý mnohastránkový elaborát; je ovšem přesně tím, co by Jiří Sádlo a Petr Pokorný označili za zářný příklad neolitického, tj. zemědělského vztahování ke krajině. Posuďte sami: „ …se nedá přidávat do kompostu zemina, protože vhodná je jen u lesa: musí být písčitá kvůli zlepšování těžké půdy…“ a jinde: „… pěstovaný česnek je naše vlastní selekce paličáku s následujícími mimořádnými vlastnostmi: snáší velmi dobře klimatické a půdní podmínky v Libži, je podstatně trvanlivější než běžné paličáky a než nepaličáky, které jsem měl v Libži na zkoušku, a není napadán hryzci.“

Malý kousek půdy tedy v tomto případě konzervuje nejen určité znalosti o obhospodařování, ale dokonce specifický genofond. Člověk si rozmyslí, nechat to všechno napospas ruderalizaci a apofytizaci. Bez trvalejšího pobytu na místě je těžké stávající praxi udržet, ale snažím se už dva roky a degradace porostů je zatím nenápadná nebo dokonce nepodstatná. Můj osobní posun od paleolitu k neolitu má za následek, že při pohybu v krajině je moje pozornost přitahována k záhumenkům a podobně obhospodařované půdě. Záhumenky stále tvoří nesouvislý prstenec, zpravidla několik set metrů široký, kolem řady vesnic. Vytvářejí tak podstatně větší refugium zemědělského vztahování ke krajině, než například citovaná konopná políčka v okolí chatrčí bezdomovců. Moje pozornost je strhávána k záhumenkům také tím, že vesničané mě velmi rychle zatáhli do diskuzí o právě probíhající vegetační sezóně, chorobách a škůdcích a úrodě jednotlivých plodin. Průchod vesnicí se tak pro mě proměnil v půlhodinku souvislé konverzace.

Důležité je, že – pokud člověk bydlí na vesnici trvale – se takovéto hospodaření stále ekonomicky vyplácí. Pokud by se vyplácet přestalo, zřejmě by přesto nezaniklo: zemědělský vztah ke krajině je v části populace –selektované tím, že zůstala na vesnici – velmi silný, takže by se zřejmě proměnil v čirou zálibu (tento prvek má samozřejmě už dnes, ale ještě nepřevládá, aspoň ne všude). Koneckonců vyzkoušel jsem sám na sobě, že jako záliba přetrval dodnes i paleolitický vztah ke krajině.

Zčásti říkám vlastně totéž, co Jiří Sádlo a Petr Pokorný v odstavci nazvaném Ritualizace „přírody“ (Vesmír 83, str. 403): součástí vznikající nové krajiny jsou i různě velké relikty krajiny tradiční. Co ovšem autoři nemusejí vědět (neboť jim předkové nepřivázali k noze pozemek na vesnici), že lidské vztahování k pásu záhumenků za standardními vesnickými domy se zatím nijak podstatně neritualizovalo. Asi to je dobrá zpráva pro milovníky biodiverzity, pro kulturní antropology a nevím, pro koho ještě.