Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Dokument i román, monument i panoptikum

Jindra JAROŠOVÁ: Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy, Radioservis, Praha 2000, 358 stran, cena 215 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-86212-09-2
 |  14. 10. 2004
 |  Vesmír 83, 596, 2004/10

Jako by mě astronom posadil před ohromný dalekohled namířený k Marsu. Spatřil jsem hory, kopce, balvany až po kamínky.

Takto užaslý jsem četl knihu paní Jindry Jarošové. Ne že bych byl nepoučený o Velké Moravě, ale připadalo mi, jako bych ji dosud viděl jen kukátkem. Paní Jarošová nás vede horami a propastmi historie i po kamíncích, po nichž šlapeme bosou nohou. Maluje dějinné obrazy velkorysými tahy, ale vždy znovu sáhne po rydle a vykreslí třeba soluňské bratry při Rastislavově obědě, bezradné, co s poháry se dnem vypouklým dolů, takže je nelze postavit na stůl. Až jim svitne – to je chytré opatření proti travičům. Kdo musí držet pohár pořád v rukou, tomu nikdo jed nepřikápne.

Jak člověk čte takové postřehy, čistotnou, kvetoucí češtinou vylíčené, skoro by si přál, aby si je paní spisovatelka byla vymyslela a potvrdila tak svůj skvělý literární talent. Jenže každý z těch příběhů je jako střípek byzantské mozaiky, jenž se hodí právě sem a nikam jinam, a takový se vymyslet nedá, jenž spoluvytváří historický obraz bez všech pochyb pravdivý.

A ten obraz je děsivý. Křesťanství, tehdy pořád ještě mladé, svěží, se utápí v krvi, chorál je přehlušen řevem týraných lidí, žene se tu proud mužů s křížem na hrudi a dýkou v ruce, sotva kdo dobude císařské koruny, už se kdosi jiný vidí, jak ho bude zaživa zazdívat. A když se podaří, naše paní si všimne, že ten muž vítězně usedaje na trůn dbá, aby se mu roucho zřasilo do úhledných faldů. Ten zástup jmen řeckých, latinských, franckých, arabských je k nezapamatování, jen naše paní spisovatelka si je podrží a nespustí z očí. Jako bychom četli román, kdy autorovi stačí postrčit děj, a on se povalí samospádem dál, autor už jej jen sleduje. Jednající postavy zná, ale ne úplně, i čeká, čím ho překvapí.

Nuže, zde jsou autorem dějiny, rozhodně s mohutnou fantazií. Ten autor se však dost opakuje. Nad čistou myšlenkou vždy znovu převládne chtivost po moci, závist, msta a děj při vší horečnosti jaksi placatí. A tu, jako by se dotkla i naší pisatelky únava, pozvedne se k nadhledu, k lehké ironii. V touze zapomenout na chvíli na všechny ty krutosti utrousí cosi jako „inu, pobláznění, potřeštění chlapi“ a pro nadlehčení poznamená, jak jakýsi patriarcha obviněný z nenávisti k svatým obrazům schovává doma ikonu s propíchnutýma očima.

Vůbec, tuto knihu mohla napsat jenom žena, ta, jež má oči všude, která rozpozná velikost, ale žádná drobnost jí neujde. Která se zvědavostí nahlédne do císařských komnat, žalářů i budoárů. A jen žena by byla s to před kýmsi kleknout a obejmout jeho nohy. I objeví se muž jménem Konstantin, nepodobný nikomu. Vyzařuje z něho síla ducha, čistota, víra, láska. K němu se naše paní upírá ne z nadhledu, ale s pokorou, něžnou účastí. Bude jej sledovat na každém kroku, i tehdy, až potáhne pustinami do krajin, bez představy, co ho tam čeká. Ten, jemuž Slované zabili otce, půjde jim zvěstovat Slovo boží.

Bude mít vedle sebe bratra Metoděje, a paní historička jej představí s ženskou citlivostí pro pravou mužnost. Je to voják, ba vojevůdce, tedy i stratég, a takového Konstantin potřebuje. Metoděj bude plnit biblický příkaz: „Buďte prostí jako holubice a chytří jako hadové.“ A má ještě jeden úkol, pečovat o bratra s podlomeným zdravím, aspoň na chvíli jej z hlučného světa odvést do klášterní tišiny.

Jaký to bude odpočinek: Konstantin se obklopí knihami, překlady bible do jiných jazyků, aby se připravil na dílo obdobné. Ponese na Moravu překlad slovanský, a to znamená vytvořit i písmo, které bude s to tento jazyk zachytit. Dobře jej zná, i vposlouchává se do trsů zvuků a shluků tónů, postřehne, že táž hláska mění intonaci podle toho, v kterém slově se ocitá, což by znamenalo najít pro ni několik písmen, ale takto by se abeceda rozrostla v nezvládnutelnou houšť. Jakoby vytušil Goethovo „Schöpfen heisst weglassen“, tvořit znamená vynechávat, ustavit omezenou řadu znaků, a přece pojmout zvukovost jazyka. Zbývá najít pro písmena tvar. Tu procitne v Konstantinovi umělec s vytříbeným vkusem Byzantince.

Paní autorka však neopomene připomenout, že do psaní se dal i Metoděj, právník. Sepisuje zákoník s vůlí skoncovat s krutostí, s níž se na Moravě soudilo: kdo se dopustí krádeže v kostele, budiž oslepen. Metoděj rozhodne: Zloděj budiž ostříhán a vypovězen ze země.

To jsou kapitoly, v nichž i autorka, tak jako my, spočine s úlevou v klášterním tichu. Ještě ji čeká radostné psaní, kdy kníže Rastislav toužebně vyhlíží byzantské poselstvo, kdy se dočká, a dočkají se i bratři. Jejich poslání se naplňuje a daří.

Ale není vyhnutí, paní spisovatelka nás zase musí vést do zdivočelého světa. Na západě číhají Frankové, Morava, čím silnější a sebevědomější, tím víc je jim trnem v oku. Válečně se jim moc nedaří, na moravských pevnostech už si párkrát vylámali zuby, ale nabízí se jiná zbraň, poštvat proti Moravě celý křesťanský svět. Zatímco se připouští řečtina, latina a hebrejština, v moravských kostelích huláká jakýsi barbarský jazyk!

A zas ten kalný proud hrozeb, léček, piklů, a když už je příliš dlouhý, paní autorka k našemu povyražení prozradí, jak se Lothar Druhý potácel v malérech s Engiltrudou, Waldarou, Thentbergou, přičemž bylo nejasno, která z nich byla legitimní manželkou. A když Thentberga na něho u papeže píchne, že legitimní je Waldara, Lothar ji zmlátí do krve…

Kniha spěje ke konci. Velká Morava rovněž. Rastislav ještě zůstává svobodný, ale jaksi neví, komu vládnout, země je poušť, Frankové ji vybili a vypálili. Jak se sluší na drama, kdejaký hrdina, ať dobrý či zlý, končí násilnou smrtí. Konstantin je však příliš veliký, tak, že se před ním skloní i papež.

Krásná kniha, dílo vědy i umění, dokument i román, monument i panoptikum, je uzavřena doslovem. Paní spisovatelka tu poví, jak před čtyřiceti lety potkal Konstantin nedaleko od Krymu divoké Uhry, jichž řeč zněla, „jako když vlci vyjí“. Ti dravci se teď přivalili do Podunají a Morava už neměla sil k obraně.

A tu si vzpomínám na svá studentská léta, kdy jsem směl občas pobývat s panem profesorem Cibulkou, kanovníkem, křesťanským archeologem, který tak mohutně přispěl k velkomoravským dějinám. Byl bych rád zvěděl, zda sloh velkomoravských rotund, jak praví, přinesli k nám irskoskotští mniši, zatímco brněnský pan profesor Poulík říká cosi jiného…

Pan profesor mě neshledal hodným takové rozpravy. To už lépe jsem se cítil, když přišla řeč na hudbu, pan profesor byl nadšený posluchač. Přinesl jsem mu jednou desku s Bartókovou skladbou, pro pana profesora možná šokující, hotov mu ji přiblížit. Řekl : „Bartók, to byl Maďar, že ano. Díky Bohu za Maďary.“

„Ovšem,“ zvolal jsem, „za Bartóka, Liszta, Kodályho…“

„Ne, za to, že vtrhli do Panónie. Tím se navždy přerušil náš kontakt s Byzancí a my jsme se posunuli do západní sféry. Jinak bychom byli dnes balkánský stát.“

Neudržel jsem se: „A pan Bauch by maloval ikony, zrovna takové, jaké by maloval Mánes či Slavíček.“

Pan profesor mou poznámku velkomyslně přeslechl. Ale když si zapaloval doutník, postřehl jsem, že se usmál.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Ilja Hurník

Prof. Ilja Hurník, DrSc., (1922–2013) absolvoval AMU. Působil na bratislavské Vysoké škole umění a na pražské konzervatoři. Je autorem osmideskového cyklu Umění poslouchat hudbu. R. 1992 mu Ostravská univerzita udělila titul Doctor Scientiarum honoris causa. Z literárního díla např.: Trubači z Jericha (1965), Kapitolské husy (1969), Cesta s motýlkem (1970), Muzikální Sherlock (1971), Dětství ve Slezsku (1979), Múza v terénu (1980) aj. Na knihu Dětství ve Slezsku navazuje kniha vzpomínek Závěrečná zpráva (Karolinum, Praha 2000); obě knihy vzpomínek doplňuje kniha Pondělníci (Karolinum, Praha 2002).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné