Rýha zanechaná Gouldem

Postavení Stephena Jaye Goulda (10. 9. 1941 - 20. 5. 2002) v evoluční biologii je nejasné a konfliktní. Na jedné straně ho veřejnost považuje za vůdčí postavu evoluční biologie, v jedné řadě s Richardem Dawkinsem či proti němu, ale rovnocenně (zhruba ze stejných důvodů, pro které je Jiří Grygar veřejností vnímán jako největší astronom od dob Tychonových), což kulminovalo jeho účinkováním v seriálu The Simpsons. Na straně druhé je považován za víceméně odpudivou osobu marxistického pseudoučence, odmítajícího akceptovat pravý pozitivní přírodovědný pohled na člověka, život, svět a vůbec, pseudoučence, s kterým se evoluční biologové baví jenom proto, že to aspoň není kreacionista a v boji proti různým Darwinovým černým skříňkám a jiným jehovistům je třeba netříštit síly.

Pravda je jako obvykle nikoli někde uprostřed, nýbrž úplně někde jinde, a Gould je ve srovnání s Dawkinsem hodně inspirativní, i když jinak. Především to, čím se oba proslavili, není věda, nýbrž popularizace a proslavili se poprávu, neboť jsou oba svým způsobem geniální. Dawkinsova popularizační aktivita je zjevně motivována misijně vysvětlit to těm blbečkům třeba posté, aby to konečně pochopili; proto se tak dobře čte, proto nebývá důvod číst více než jednu jeho knihu (trochu přeháníme), proto občas odpuzuje úporností argumentace. Naproti tomu Gould byl především exhibicionista, předvádějící, co všechno přečetl, co všechno umí, čemu všemu rozumí; čtenáře chce spíš ohromit a vzdělat. (Nezesměšňujeme ty motivace jsou legitimní, koneckonců sami máme obě.) Zatímco Dawkins si se svou misijní činností v podstatě vystačí, Gould psal nejen knihy, ale i původní vědecké práce. Zaštítěn svou pozicí, psal je, jak mu zobák narost, a recenzenti mu očividně nezadávali pokyny, s nimiž si užíváme my plebejci (zkrátit, změnit pořadí kapitol, nějak způsobit, aby to celé bylo streamlined, eventuálně provést rewording celého opusu), následkem čehož se pohybuje na hranici srozumitelnosti.

Čímž se dostáváme k vědě. Zhruba v šedesátých letech 20. století došlo k podstatné změně pohledu na evoluci organizmů: základním zdrojem inspirace se stala behaviorální ekologie, studium toho, co organizmy dělají a proč, tedy to, čemu jaksi ze zvyku či omylem říkáme sociobiologie (ačkoliv sociální vztahy nejsou to jediné, čím se organizmy zabývají, ale sociobiologický přístup používáme k analýze všeho, co organizmy dělají). Základním pojmem je tu strategie. Hlavními postavami jsou J. Maynard Smith, G. C. Williams, W. Hamilton, R. L. Trivers; hlavními popularizátory E. O. Wilson a R. Dawkins. Tento přístup je dnes vskutku hlavním proudem evoluční biologie.

Gould přichází odjinud, a proto tolik nepochopení. Gouldova inspirace je primárně morfologická, paleontologická, vidí kolem sebe tvary a uspořádání (patterns), nikoliv procesy. Různé ulity šneků mají různé tvary, ale tvar ulity není strategie může nějaké strategii sloužit, ale zaprvé nemusí, zadruhé i kdyby jí sloužil, stejně tím nebude dostatečně vysvětlen. Gould nevěřil na jasnou adaptivní roli různých znaků, nevěřil, že za všechno může přirozený výběr, a tak hledal jiné, alternativní interpretace. Selekci vlastně nepopíral, jenom neviděl jenom ji a ani zavilí selekcionisté Dawkinsova typu nikdy nevěřili, že selekce opravdu může za všechno. Konflikt je tak spíše v akcentech (a přirozeně i ve vzájemné personální inkompatibilitě obou Otců).

Problém ovšem spočívá v tom, že Gouldovy pochybnosti nebyly nikdy příliš plodné pro plánování dalšího praktického výzkumu. Věřit na plnou adaptovanost organizmů je jistě směšné. Máločím si můžeme být tak jisti jako tím, že organizmy jsou adaptované jen zčásti. Víme, že selekce dokáže jako jediná

vytvořit adaptivní vlastnosti, ale nevíme, kolik jich je, a často ani to, které to jsou. O některých vlastnostech to můžeme s jistotou prohlásit, o ostatních ne

ale jen o některých z nich můžeme s rozumnou dávkou jistoty prohlásit, že to adaptace nejsou. Gould ve svých polemikách s Dawkinsem, sociobiologií a vlastně s celou současnou evoluční biologií oprávněně kritizuje dnešní panadaptacionisty, ale sám obvykle nenabízí nic jiného než tvrzení, že dotyčná vlastnost nemusí být adaptivní. Obvykle opravdu nemusí, ale hypotéza, že něco není adaptace, nemá žádný obsah, nezahrnuje-li i nějaké vysvětlení, jak taková vlastnost vzniká, jak je organizmus postaven. Nepředložil-li Gould žádnou konkrétní genetickou či embryologickou hypotézu (a to obvykle nepředložil), neřekl vlastně nic zajímavého. Krčení rameny je jistě elegantní gesto, ale toho, kdo se na to má dívat, časem otráví.

Jsou tři oblasti, kde je rýha zanechaná Gouldem mimořádně hluboká. První z nich je studium vztahu mezi ontogenezí a fylogenezí a protože Gouldova aktivita v této oblasti pochází z doby, kdy se o ontogenezi skoro nic nevědělo a dnešní vlna výzkumu v oblasti zvané Evo-Devo byla ještě v nedohlednu, věnoval se tomuto vztahu především z úhlu velmi formálního, jaksi geometrického: jak se během evoluce mění rychlost ontogenetických procesů a umístění jejich začátků a konců, neboli koncepce heterochronií . Druhou oblastí je pochopení, že i adaptivní znak má svou historii a původně mohl sloužit i něčemu jinému (exaptace) a že fyzikální a geometrické uspořádání našeho světa samo vynucuje vznik určitých vlastností organizmů, které pak můžeme omylem považovat za adaptivní (spandrely). A konečně třetí vyhraněně gouldovské téma se týká časových a funkčních vztahů mezi štěpením evolučních linií a vznikem evolučních novinek teorie přerušovaných rovnováh a druhového výběru (punktuace a species selection), viz následující čísla Vesmíru.