Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Pestrobarevný vesmír

 |  8. 9. 2003
 |  Vesmír 82, 483, 2003/9

Mou první zkušenost s barevností mi nabídly dětské omalovánky. Nalevo barevný obrázek ze života Ferdy Mravence, napravo stejný obrázek, avšak bez barev, jen s obrysy zvířátek, rostlin a dalších rekvizit. 1) Úkolem bylo vybarvit kresbu vpravo správnými barvami podle předlohy vlevo. Ale proč správnými? Schválně jsem vybarvil obrázek zcela podle svého, nesprávně, a byl jsem za to odměněn tvůrčím vzrušením a zážitkem prvního setkání s tajemným rozdílem mezi realitou a realizmem.

Rodíme se do pestře vybarvené přírody a koho napadne se zeptat, zda je vybarvena správně? Jak bychom poznali, kdyby nebyla vybarvena správně? Je prostě barevná tak, jak je, nemůže být jiná. Teprve když si ji někdo namaluje, vyfotografuje, promítne na sítnici oka, nechá zpracovat mozkem, začne mít ta otázka jistý smysl. Vzpomeňme, jak pestrobarevný je vesmír na uměle vybarvených snímcích z teleskopů.

Otázka po správném vybarvení tedy může mít smysl, je-li nějaké srovnání. I pak ale jen podmínečně, záleží totiž na tom, s čím srovnáváme. Například zda barvy považujeme za vlastnost světa anebo zraku.

Prvé si myslí objektivisté. Barvy jsou dle nich jednoznačně určeny odrazivostí různých povrchů pro různé vlnové délky světla, a jsou tedy objektivními vlastnostmi fyzikálního prostředí; percepční systém organizmu je může jen správně i nesprávně odhalovat. Pokud nějakou barvu nerozlišíte od jiné, neuvidíte ji tam, kde je, i uvidíte ji tam, kde není, je to vždy jen vaše chyba klam, iluze, barvoslepost, přelud.

Proti tomu se ozývají neurofyziologičtí subjektivisté. Soudí, že barva objektivně neexistuje, je záležitostí jen a jen percepčního systému, který zpracovává informace z vnějšího světa (včetně oné spektrální odrazivosti) dle svých specifických algoritmů, a to v závislosti na struktuře konkrétního organizmu a vlastnostech jeho současného okolí. Některé fenomenální vlastnosti barev, jako například že některé se navzájem dobře doplňují (červená a žlutá, žlutá a zelená, zelená a modrá, modrá a červená) a jiné nikoliv (červená a zelená, žlutá a modrá), nelze redukovat na vlastnosti mimotělesného fyzikálního světa, lze je však vysvětlit strukturou nervového systému organizmu (v tomto případě teorií oponentních chromatických kanálů).

Když se věda prolíná s filozofií, často se stává, že existují-li dva protilehlé názorové proudy, dříve i později se odněkud vynoří proud třetí, který u každého z oněch dvou něco ubere a něco přidá, čímž nabídne nový, zpravidla podstatně zajímavjší pohled. V našem případě se jeden takový nový pohled opírá o empirické poznatky o barevném vidění různých, člověku i dosti vzdálených živočišných druhů (ryb, pták, hmyzu apod.). 2)

Zvlášť pozoruhodné je v tomto směru studium včel, jak se čtenář dočte v tomto čísle Vesmíru. V článku J. Straky na s. 507-512 se dozví, jak odlišně (ve srovnání s námi) vidí barvy květů včela. Kdybychom si vypůjčili její receptory, viděli bychom například žlu­té květy (žluté pro člověka) některé jako zelené, jiné bychom ani neviděli, protože by byly ultra­fialové. (Zda a jak se včele "vnitřně" barvy jeví, to se ovšem dovědět nemůžeme.) Hlavní téma článku je hypotéza o koevoluci barev květů a barevného vidění opylovačů. Pro včely je výhodné barevně rozpoznat květy s lahodným nektarem, pro rostliny je výhodné barvou svých květů lákat dobře opylující včely. Tak co bylo dřív: různobarevný svět, nebo různobarevný zrak?

Člověk i včela mají tři typy receptorů, holub jich má pět. Že by jeho svět byl ještě strakatější? Dovedu si představit, že vidím méně barev než normálně (stačí si nasadit jednobarevné brýle), nedovedu si však představit, že na­opak vidím nějaké zcela nové a nezvyklé barvy. Přesto se zkusme vžít do holubího světa možná že zatímco my se kocháme pohledem na pestře kvetoucí louku, holub rozlišuje desítky různých blankytů, bělob a šedí oblohy, které mu umožňují vždy poznat, kde je Slunce, kde sever a kolik je hodin.

Zmínil jsem se o třetím způsobu jak vykládat způsob bytí barvy v přírodě. Jeho protagonisté (E. Thompson, F. J. Varela aj.) zdůrazňují (proti objektivistům), že barvám se dá porozumět jedině ve vztahu k vizuálnímu vnímání jednotlivce i druhu. Zároveň však tvrdí (proti subjektivistům), že prožívání barev lze pochopit jen na pozadí ekologického kontextu vzájemného vztahu organizmu s prostředím a s vlastní tělesností. Vnímání nelze oddělit od jednání, a obojí má navíc i evoluční dimenzi, jak jsme ostatně viděli na vztahu včel a květů.

U včely tedy nelze ostře odlišovat počitek barvy květu, chuť nektaru a nutkání ke květu letět. Včela nevidí zeleň listí a trávy (zeleň pro človka), asi to nepotřebuje. Ve zmíněném Strakově článku čteme: "Nejprve se musíme dovědět, jak včely vidí, abychom se mohli přiblížit poznání, jaké jsou skutečné barvy květů." Skutečné? Opravdu pokud jsou květy "primárně určeny pro opylovače a pro jeho zrak", pak přece skutečné musí být to, co vidí opylovač, nikoliv člověk.

Možná že barvy jiných věcí jsou primárně určeny pro člověka. Například barevné obrázky v časopisech. Jistě si všimnete, že tímto číslem se zvýšila pestrobarevnost Vesmíru.

Poznámky

1) Srov. O. Sekora: Ferda Mravenec, Akim, Odolena Voda 1995.
2) Viz E. Thompson, A. Palacios, F. J. Varela: Ways of Coloring: Comparative Color Vision as a Case Study for Cognitive Science, Behavioral and Brain Sciences 15, 126, 1992.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné