Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Lidské a nelidské

 |  4. 8. 2003
 |  Vesmír 82, 423, 2003/8

Máme doma chameleona, krmíme ho buď kupovanými cvrčky, nebo kobylkami, které mu chytám, když jsme na chalupě. Všiml jsem si, že mám docela dobrý pocit, když mu čerstvou chutnou kobylku vpouštím do terária – v domnění, že si ji umí slíznout stejně dobře, jako si slízne líného cvrčka. 1) Jenomže kobylka není líná a chameleonovi soustavně vyskakuje z talíře. Co kdybych jí – pro dobrou věc – třeba nejprve utrhl nohu? Jenže právě toho já nejsem schopen. Proč asi? Že bych naslouchal (na stará kolena, v dětství mi to nevadilo) jakémusi vyššímu etickému principu neubližovat živým tvorům? Možná, že takový vyšší etický princip existuje, já však vím právě jen to, že se mi čistě pomyšlení, že bych kobylkám mohl zaživa trhat nohy, nějak bytostně příčí.

V oblasti lidské jsou případy, kdy se spleteně střetávají čtyři odlišné motivy – lidskost, lidumilnost, vědychtivost a přirozený cit. Ta slova volím (v rámci této úvahy) zástupně: lidskost jako to, co je proti utrpení jednotlivců, lidumilnost proti újmě celku, vědychtivost proti ignoranci, přirozený cit proti tomu, co se nám prostě nějak příčí – jako mně trhat nohy kobylkám. Tyto čtyři motivy si někdy odporují, jindy se podporují, sčítají a doplňují. Některé lze racionalizovat, jiné nelze, některé lze generalizovat, jiné jsou citlivé právě na to, o co zrovna jde. Odtud etická dilemata.

V předchozím a tomto čísle Vesmíru se v článku Vladimíra Plišky (Vesmír 82, 369, 2003/7 a Vesmír 82, 428, 2003/8) dočítáme o různých případech, které by šlo tak či onak považovat za „pokusy na člověku“, míněno především v oblasti lékařské. Právě v této, eticky tak citlivé oblasti mohou čtyři zmíněné motivy vstoupit do hry, ať už jako chtěné či jako nechtěné, a to dokonce ve velmi vyhraněných podobách: například „lidskost“ tehdy, když jde o soucitnou pomoc jednotlivci bez ohledu na obecná pravidla hry (případ Jonathana Simmse 2) ), „lidumilnost“, když se testuje něco pro blaho lidstva, i bez ohledu na útrapy těch, na nichž se to zkouší (anebo záměrně nezkouší, totiž na kontrolní skupině), „vědychtivost“, když jediným motivem je touha odhalit nějaké zákonitosti bez ohledu na to, jak se k nim dospěje a zda se vůbec dají použít. A konečně je tu i onen „přirozený cit“, který nemusí mít jiné vysvětlení, než že se nám to či ono příčí, například používání orgánů popravených lidí k vědeckým účelům.

Vyhraněné a extrémní příklady jsou sice poučné, avšak etické normy, či dokonce legislativní pravidla podle nich vytvářet dost dobře nelze. Často to totiž jsou případy intuitivně i eticky jasné, buď pozitivně (zkoušky důležitých, teoreticky předem podložených léků), anebo negativně (experimenty na vězních v nacistických koncentrácích). Avšak mezi protilehlými doménami „jasných“ případů se vždy rozkládá rozsáhlá oblast případů neurčitých a sporných. Na ty lze mít rozličné názory, přičemž právě pro ně by nějaké konsenzuální, či dokonce legislativní normy měly praktický význam.

Zajímavým tématem na rozhraní vědy a filozofie je polarita mezi úrovní jednotlivců a úrovní skupiny (druhu, lidstva), která se promítá do polarity mezi dvěma motivy, výše označenými jako lidskost a lidumilnost. Obě úrovně jsou totiž spolu svázány již biologicky. Jak soudit v případech, kdy dobrá věc, čili blaho celku, je na úkor blaha jednotlivců (či naopak)? A vůbec, jestliže se mluví o blahu (či utrpení) jednotlivce, dá se obdobně mluvit i o blahu (či dokonce utrpení) skupiny jakožto entity vyšší úrovně?

A to stále mluvím o člověku a o lidech. Tím nechci říci, že jsme vyvoleným druhem, ani že kategorie blaha a utrpení se na jiné tvory nevztahují. Právě v souvislosti s tématem pokusů na lidech se vynořuje otázka, jak je to s pokusy na zvířatech (i o tom se dočteme v Pliškově studii). Jako lidský druh máme jistě právo a povinnost se starat přednostně o blaho právě lidského druhu, čili lidstva. Nejsme tu však sami, jsou tu s námi i jiní tvorové a jiné druhy. I antropocentrista by asi připustil, že starat se o blaho jiných tvorů je dobré – pokud ovšem, dodal by, jsou člověku nějak užiteční, nebo aspoň jsou užiteční pro člověku užitečné prostředí. Užiteční mohou být třeba jako objekty pokusů, které jsme se z těch či oněch důvodů rozhodli neprovozovat na lidech, jakkoliv jejich výsledky jsou právě pro člověka prospěšné.

Zní to celkem logicky. Je to však logika, která nemá co dělat s tím, proč se mi příčí – třeba i pro dobrou věc – zaživa trhat nohy kobylkám.

Poznámky

1) O tom, jak chameleoni chytají jazykem hmyz, viz Vesmír 74, 556, 1995/10.
2) Viz článek Ivana Boháčka v minulém čísle, viz Vesmír 82, 367, 2003/7.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné