Lidské a nelidské

Máme doma chameleona, krmíme ho buď kupovanými cvrčky, nebo kobylkami, které mu chytám, když jsme na chalupě. Všiml jsem si, že mám docela dobrý pocit, když mu čerstvou chutnou kobylku vpouštím do terária – v domnění, že si ji umí slíznout stejně dobře, jako si slízne líného cvrčka. ¹⁾ Jenomže kobylka není líná a chameleonovi soustavně vyskakuje z talíře. Co kdybych jí – pro dobrou věc – třeba nejprve utrhl nohu? Jenže právě toho já nejsem schopen. Proč asi? Že bych naslouchal (na stará kolena, v dětství mi to nevadilo) jakémusi vyššímu etickému principu neubližovat živým tvorům? Možná, že takový vyšší etický princip existuje, já však vím právě jen to, že se mi čistě pomyšlení, že bych kobylkám mohl zaživa trhat nohy, nějak bytostně příčí.

V oblasti lidské jsou případy, kdy se spleteně střetávají čtyři odlišné motivy – lidskost, lidumilnost, vědychtivost a přirozený cit. Ta slova volím (v rámci této úvahy) zástupně: lidskost jako to, co je proti utrpení jednotlivců, lidumilnost proti újmě celku, vědychtivost proti ignoranci, přirozený cit proti tomu, co se nám prostě nějak příčí – jako mně trhat nohy kobylkám. Tyto čtyři motivy si někdy odporují, jindy se podporují, sčítají a doplňují. Některé lze racionalizovat, jiné nelze, některé lze generalizovat, jiné jsou citlivé právě na to, o co zrovna jde. Odtud etická dilemata.

V předchozím a tomto čísle Vesmíru se v článku Vladimíra Plišky (Vesmír 82, 369, 2003/7 a Vesmír 82, 428, 2003/8) dočítáme o různých případech, které by šlo tak či onak považovat za „pokusy na člověku“, míněno především v oblasti lékařské. Právě v této, eticky tak citlivé oblasti mohou čtyři zmíněné motivy vstoupit do hry, ať už jako chtěné či jako nechtěné, a to dokonce ve velmi vyhraněných podobách: například „lidskost“ tehdy, když jde o soucitnou pomoc jednotlivci bez ohledu na obecná pravidla hry (případ Jonathana Simmse ²⁾ ), „lidumilnost“, když se testuje něco pro blaho lidstva, i bez ohledu na útrapy těch, na nichž se to zkouší (anebo záměrně nezkouší, totiž na kontrolní skupině), „vědychtivost“, když jediným motivem je touha odhalit nějaké zákonitosti bez ohledu na to, jak se k nim dospěje a zda se vůbec dají použít. A konečně je tu i onen „přirozený cit“, který nemusí mít jiné vysvětlení, než že se nám to či ono příčí, například používání orgánů popravených lidí k vědeckým účelům.

Vyhraněné a extrémní příklady jsou sice poučné, avšak etické normy, či dokonce legislativní pravidla podle nich vytvářet dost dobře nelze. Často to totiž jsou případy intuitivně i eticky jasné, buď pozitivně (zkoušky důležitých, teoreticky předem podložených léků), anebo negativně (experimenty na vězních v nacistických koncentrácích). Avšak mezi protilehlými doménami „jasných“ případů se vždy rozkládá rozsáhlá oblast případů neurčitých a sporných. Na ty lze mít rozličné názory, přičemž právě pro ně by nějaké konsenzuální, či dokonce legislativní normy měly praktický význam.

Zajímavým tématem na rozhraní vědy a filozofie je polarita mezi úrovní jednotlivců a úrovní skupiny (druhu, lidstva), která se promítá do polarity mezi dvěma motivy, výše označenými jako lidskost a lidumilnost. Obě úrovně jsou totiž spolu svázány již biologicky. Jak soudit v případech, kdy dobrá věc, čili blaho celku, je na úkor blaha jednotlivců (či naopak)? A vůbec, jestliže se mluví o blahu (či utrpení) jednotlivce, dá se obdobně mluvit i o blahu (či dokonce utrpení) skupiny jakožto entity vyšší úrovně?

A to stále mluvím o člověku a o lidech. Tím nechci říci, že jsme vyvoleným druhem, ani že kategorie blaha a utrpení se na jiné tvory nevztahují. Právě v souvislosti s tématem pokusů na lidech se vynořuje otázka, jak je to s pokusy na zvířatech (i o tom se dočteme v Pliškově studii). Jako lidský druh máme jistě právo a povinnost se starat přednostně o blaho právě lidského druhu, čili lidstva. Nejsme tu však sami, jsou tu s námi i jiní tvorové a jiné druhy. I antropocentrista by asi připustil, že starat se o blaho jiných tvorů je dobré – pokud ovšem, dodal by, jsou člověku nějak užiteční, nebo aspoň jsou užiteční pro člověku užitečné prostředí. Užiteční mohou být třeba jako objekty pokusů, které jsme se z těch či oněch důvodů rozhodli neprovozovat na lidech, jakkoliv jejich výsledky jsou právě pro člověka prospěšné.

Zní to celkem logicky. Je to však logika, která nemá co dělat s tím, proč se mi příčí – třeba i pro dobrou věc – zaživa trhat nohy kobylkám.