Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Etika výzkumu starých hrobů

Máme právo rušit zemřelé antropologickým výzkumem?
 |  4. 8. 2003
 |  Vesmír 82, 446, 2003/8

Většina lidstva ctí své zemřelé mimo jiné tím, že jim po smrti dopřeje klidný, ničím nerušený spánek v hrobě. Přesto se však odedávna vyskytovali lidé, kteří toto pravidlo nedodržovali. Nejdříve to byli vykradači hrobů, kteří doufali, že se obohatí poklady, jež v hrobě najdou. Už při archeologických výzkumech hrobů z doby bronzové byly nalezeny stopy zásahů, uskutečněných nedlouho po uložení zemřelého do hrobu. Hlavním důvodem k budování pyramid byla právě snaha ochránit klid a bohatství zemřelých faraonů. Z několika neporušených egyptských hrobek víme, že tím bohatstvím bylo zlato, drahokamy a umělecké předměty. Všechny zákroky lupičů byly pochopitelně nelegální a každá společnost je přísně trestala (a trestá dosud, protože pokusy otevřít hrobku a oloupit mrtvého se vyskytují i dnes).

Od 19. století otvírají staré hroby archeologové a antropologové. Činí tak legálně, na své výzkumy dostávají státní dotace a veřejně se chlubí svými výsledky. Moderní společnost se nad tím většinou nepohoršuje, naopak jejich počínání sleduje se zájmem, zejména pokud jde o výzkumy pravěkých pohřebišť. Přesto se občas ozvou hlasy, že to není v pořádku.

Argumenty pro výzkum a proti němu

Díky studiu koster předchůdců dnešního člověka jsme poznali svůj původ. U nejstarších nálezů sice nešlo o hroby v pravém slova smyslu (většinou nebyly rituálně upraveny), ale přesto bylo porušeno místo posledního odpočinku. Moderní doba se snaží nepietní uložení zemřelých napravit, vzpomeňme jen hromadné hroby obětí nacizmu či komunizmu a obdobné případy z nedávných let na území bývalé Jugoslávie. V těchto případech nikdo neváhá porušit klid zemřelého, každý považuje za svou povinnost vyzvednout pozůstatky a uložit je do hrobu. Analogicky tomu bychom tedy měli za ušlechtilý čin považovat i odkrytí nerituálního pohřbu svých dávných předchůdců. Otázkou je, zda uložení takového nálezu ve vitrině, trezoru nebo muzejním depozitáři je to pravé (zatím, pokud vím, proti takovému zacházení s pozůstatky našich paleolitických předků nikdo neprotestoval).

Archeologické výzkumy starých pohřebišť z období mezi mladší dobou kamennou a novověkem umožnily poznat kulturu dávných populací a do značné míry pochopit jejich životní styl. Z písemných pramenů sice můžeme vyčíst mnoho zajímavého o historii lidstva, ale to se netýká té nejstarší, pravěké. Caesarovy „Zápisky o válce galské“ jsou sice cenným písemným pramenem pro poznání keltské civilizace, ale teprve archeologické nálezy umožnily poznat úžasné bohatství keltské kultury. O tělesné stránce člověka nás nepoučí keramika, bronzy ani předměty ze železa či drahých kovů, zato však nám leccos prozradí studium koster.

Kdy se má s archeologickým a antropologickým výzkumem začít?

Do výzkumu starých hrobů a pohřebišť se většinou pouštějí archeologové ruku v ruce s antropology. Archeologové, kteří v drtivé většině případů terénní výzkumy vedou, považují za nejdůležitější prehistorické studium, kdežto antropologii chápou jako pomocnou vědu, která jim (vedle paleobotaniky, paleozoologie a mnoha jiných oborů) dodá potřebné informace, aby mohli výzkum pohřebiště lépe zhodnotit. Antropologové, kteří naopak považují za pomocnou disciplínu archeologii (jakožto vědu schopnou dodat cenné informace k datování nálezu), kladou důraz na studium koster či žárových pohřbů získaných z terénního výzkumu a docházejí k vlastním závěrům. Jen mimochodem postupují archeologům antropologické určení stáří a pohlaví jednotlivých zemřelých.

Hlavním důvodem, proč někdy archeolog váhá se započetím výzkumu, nebývá snaha zachovat posmrtný klid zemřelých. Především mu jde o to, zda výzkum zvládne ekonomicky i organizačně (jestli na něj má dost peněz a lidí). Prozkoumat jeden náhodně objevený hrob není problém, ale jakmile je pravděpodobné, že půjde o větší soubor, je nutné záležitost důkladně promyslet. Postup prací se musí projednat s příslušnými institucemi, je třeba zajistit a zaplatit kopáče, získat jistotu, že se v pravou chvíli dostaví antropolog, aby nalezenou kostru odkryl, zdokumentoval a vyzvedl. Nesmějí chybět fotograf s kresličem, kteří pořídí potřebnou dokumentaci, ani ostraha, která zajistí, aby výzkum nezničily nepovolané osoby. Zkoumaný pozemek musí být ohrazen, aby do vykopané jámy někdo nespadl. Archeolog musí počítat s tím, že na výzkumu stráví možná několik dní, možná několik let. Za dobrého počasí to může být příjemné, za deště se mu to začne zajídat. Někdy, zejména v případech záchranných výzkumů, kdy je lokalita ohrožena stavebními pracemi, je nutno všechny obtíže podstoupit ihned. Jestliže ale bezprostřední nebezpečí nehrozí, archeolog zahájení akce zvažuje, někdy k své škodě (viz rámeček).

Ohrožení hrobů trvá dodnes

Zničení archeologických objektů, a tedy i hrobů a pozůstatků lidí, hrozí téměř neustále. Málokdy se může archeolog pustit do objektu, který ho skutečně láká, většinou zahajuje výzkum pohřebiště proto, aby zachránil, co se zachránit dá. Je opravdu lepší odkrýt lidský hrob odborně, postupovat s patřičnou pietou a získat významné poznatky pro vědecký výzkum, než dopustit, aby lidské pozůstatky nabrala lžíce bagru. Mám samozřejmě na mysli pravěká a středověká pohřebiště, kde nepřicházejí v úvahu příbuzenské vztahy s žijícími pozůstalými. Přesto ani tyto případy nemusí být pokaždé bez problémů. Například před několika lety žádali mnozí američtí indiáni (viz Vesmír 75, 206, 1996/4), ale i někteří Afričané, aby pozůstatky jejich pradávných předků byly z muzeí vráceny do zemí, odkud byly přivezeny, a tam rituálně pohřbeny. Světová veřejnost toto úsilí podpořila, kostry byly vráceny. Z hlediska antropologa nebezpečný precedens, který se českých muzeí naštěstí netýká.

Má navrácení pravěkých pozůstatků smysl?

Podle mého názoru nemá, nicméně je nutné respektovat i stanoviska náboženských kruhů. Nedávný případ starého židovského hřbitova v pražské Vladislavově ulici upozornil na to, že náboženská stanoviska živená zkreslenými informacemi z tisku nemusejí být rozumná. Má ale vůbec smysl ukládat lidské kosti z archeologických výzkumů do muzeí? Má, protože jsou pramenem studia, které nemůže být nikdy ukončeno. Staré lidské kostry je možno znovu zkoumat z jiných (nových) hledisek. S názorem, že by lidské pozůstatky odkryté při archeologických výzkumech měly vždy najít pokoj v zemi, se setkáváme zejména při výzkumu hrobů a hrobek uvnitř kostelů. Antropologům je sice umožněno kostry prostudovat, ale pak jsou povinni je uložit na původní místo.

Archeologický výzkum musí být často (zejména při stavebních úpravách) proveden přímo v kostele. Nezřídka bývá zkoumána hrobka, která je ohrožena například hroutícím se zdivem či vodou. Zainteresované osoby (archeologové, antropologové, historikové, popřípadě místní horlivci) někdy takovou možnost vítají, protože mají důvod k zásahu a mohou ukojit zvědavost, co hrobka skrývá, a zároveň prozkoumají i to, co není bezprostředně ohroženo. Často se tímto způsobem dostaneme k hrobu známé osobnosti, např. krále či šlechtice.

Co je etické a co už není?

Pravidlo, že by se s pozůstatky zemřelých nemělo hýbat, je v široké veřejnosti ještě umocněno pověrečnou hrůzou z lidské lebky a kostry jako symbolů smrti. Církev pozůstatky zemřelých úzkostlivě chrání, a přece dává souhlas k jejich antropologickému výzkumu, pokud to považuje za vhodné. Umožnila například antropologický výzkum hrobu sv. Petra ve Vatikánu. Paradoxně se poněkud nepietně chová právě k těm kostem, které jsou z jejího hlediska nejcennější, totiž k ostatkům svatých. Antropolog by nikdy nedovolil odříznout kus zkoumané kosti nebo odebrat kost z úplné kostry jen proto, aby se stala relikvií. Nesouhlasil by, aby byla lidská kostra „smontována“ do podoby podivného manekýna, vyzdobena a vystavena pod oltářem, jak se to dělo zejména v baroku. Tohle kupodivu ortodoxním věřícím nevadí, ale mnohdy spustí pokřik, když vidí antropologa při práci.

O co vlastně archeologům a antropologům jde?

Antropolog se snaží kosterní pozůstatky prozkoumat a z jejich studia vytěžit co nejvíce poznatků. Určuje stáří i pohlaví zemřelých a na základě toho získává informace o populaci, o tom, jakého věku se lidé dožívali, jaký byl početní poměr mezi dětmi a dospělými nebo mezi muži a ženami. Podle tvaru velikosti kostí usuzuje na příbuznost jednotlivých populací, podle stop po chorobách a úrazech zjišťuje zdravotní stav jednotlivců. O biologické kontinuitě či změně obyvatelstva může rozhodnout jedině antropologický výzkum koster.

Jestliže antropolog otvírá rodovou hrobku, jde mu především o to, aby identifikoval jednotlivé zemřelé a získal informace o jejich tělesné povaze a zdravotním stavu. Moderní metody mu (s určitými omezeními) umožní potvrdit, nebo naopak vyloučit pokrevní příbuznost pohřbených. Studium skupinových vlastností (tedy určení krevních skupin na základě studia kostí) se používá už několik desetiletí. Výsledek může vyloučit vztah rodiče a dítěte, např. otec s krevní skupinou 0 nemůže mít potomka se skupinou AB a opačně. Na základě skupinových vlastností však nelze příbuzenský vztah prokázat, například nelze tvrdit, že dva lidé, kteří mají krevní skupinu A, pocházejí z téže rodiny. Situace v rodinách je komplikována tím, že manželé v drtivé většině případů nejsou pokrevně příbuzní, a tedy každý z nich přináší do společného svazku odlišné dědičné vlastnosti. Dnes se však už daří izolovat DNA i ze starých kostí, a díky tomu je pak možné pokrevní příbuzenství potvrdit.

Dědičné odchylky a zvláštnosti způsobené chorobou či zraněním

V posledních desetiletích se při studiu příbuznosti používají také epigenetické znaky – drobné odchylky na lebce, ale i na ostatních kostech, u nichž je možno předpokládat, že jsou dědičné. Jestliže najdeme na dvou lebkách větší množství shodných odchylek, a nadto jde o znaky, které se vyskytují jen zřídka, můžeme s určitou pravděpodobností soudit na genetickou příbuznost. Těmito metodami byly prozkoumány například pozůstatky osob pohřbených v rodinné hrobce Šporků v Kuksu (musela být otevřena, aby její obsah nepropadl zkáze) a mezi některými z nich se potvrdily příbuzenské vztahy.

Zvláštní kapitolu výzkumu tvoří studium změn po chorobách a zraněních, byť jsme omezeni jen na ty, které postihly kostru. Tyto záležitosti jsou nesmírně zajímavé i pro veřejnost – koho by nezajímalo, že Ladislav Pohrobek zemřel na leukémii nebo že jsou na kostře Karla IV. četné stopy po zraněních z bojů (viz Vesmír 77, 218, 1998/4). Zajímavé jsou i patologické nálezy na kostrách neznámých osob z pravěkých a středověkých pohřebišť. Stopy po zraněních svědčí o tom, že si lidé už v dávných dobách dokázali ubližovat, ale na druhou stranu uměli poranění, např. zlomeniny, léčit. Podle nálezů na kostech můžeme také dospět k závěru, že tuberkulóza postihovala lidi už ve velmi dávných dobách, kdežto syfilis se pravděpodobně objevila až na počátku novověku (viz Vesmír 77, 506, 1998/9). Bolesti kloubů a páteře trápily lidi odedávna a také zubní kazy postihovaly již lidi v pravěku. Přesto lze na archeologických nálezech sledovat, že se zdravotní stav chrupu v průběhu staletí zhoršoval.

Máme právo ničit lokality výzkumem?

Máme právo otevřít hrobku, která není nijak ohrožena, jen proto, abychom na pozůstatcích zemřelých osvědčili své vědecké mistrovství a mohli se před veřejností pochlubit zajímavými výsledky výzkumu? Má odpověď zní jednoznačně: nemáme. Poznatky, které bychom získali, by mohly být atraktivní pro širokou veřejnost, popřípadě pro bulvár, ale vědecké poznání by tím nemuselo být příliš obohaceno, zato by byl nepochybně porušen klid mrtvých.

Každým svým výzkumem archeolog zkoumaný objekt do jisté míry ničí. I když si při výzkumu počíná co nejšetrněji, vše podrobně zdokumentuje, opatrně vyzvedne ze země a pečlivě prozkoumá cenné nálezy, přece poruší původní nálezovou situaci, a tím znemožní výzkum v pozdějších letech.

Je sice pravda, že každý rok přináší kvalitnější výzkumné metody, či aspoň podstatné zkvalitnění těch dosavadních. Ještě před 30 lety byly však kosterní pozůstatky ze všech výzkumů různými prostředky konzervovány, a tím jsou dnes ztraceny pro studium skupinových vlastností i DNA. Kdyby se tenkrát výzkum o nějakých deset let odložil, mohlo se později získat mnohem více poznatků. Proto se chraňme zbytečného odkrývání starých hrobů.

Střezme se výzkumu, který není nutný

Pro výzkum, a tedy pro otevření starých hrobů hovoří v některých případech snaha zachránit je před zničením, ať už přírodními podmínkami nebo stavbou nových objektů. Jestliže ale takové nebezpečí nehrozí, měli bychom se zásahů do starých objektů vyvarovat. Bránit by nám měly nejen otázky etické, ale i ohledy k následovníkům. Ti totiž budou mít možnost vytěžit z výzkumu daleko více než my. Na druhou stranu bychom se ale neměli zlobit na ty, kteří zkoumají lidské pozůstatky s rozvahou a s patřičnou pietou.

VÝZKUM NA MÍSTĚ OBCHODNÍHO DOMU KOTVA


V Praze na náměstí Republiky, v místě, kde dnes stojí obchodní dům Kotva, bylo nejen rozsáhlé středověké pohřebiště (viz též Vesmír 75, 78, 1996/2), ale i základy bývalého kostela sv. Benedikta, pozůstatky staroměstského opevnění a mnoho dalších památek. O lokalitě se vědělo dávno, archeologové však se zahájením výzkumu váhali, protože bylo jasné, že akce bude po všech stránkách náročná. Pak náhle přišlo vládní rozhodnutí o výstavbě obchodního domu. Stavba měla být zahájena 1. 1. 1972 a archeologové se o tom dověděli až začátkem roku 1971. Na výzkum mimořádného významu a rozsahu jim byla vymezena přespříliš krátká doba, navíc se teprve po zahájení výzkumu ukázalo, že situace v terénu je ještě složitější, než se předpokládalo. Podílel jsem se na tomto výzkumu od samého počátku, kdy za krásného letního počasí převládalo nadšení z nádherných objevů. Pak nastal chladný podzim, kdy už bylo jasné, že se řádný výzkum nestihne. Největší archeologické kapacity se skláněly před zástupcem stavební firmy a pokorně prosily o prodloužení termínu, rezolutní odpověď však zněla:

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Milan Stloukal

Doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc., (*1931) vystudoval antropologii na Přírodovědecké fakultě a prehistorii na Filozofické fakultě UK. Působil od r. 1957 jako antropolog v Archeologickém ústavu ČSAV v Brně, od r. 1969 v antropologickém odd. Národního muzea, 1991 až 2001 byl jeho generálním ředitelem. Kniha „Antropologie, Příručka pro studium kostry“ (Národní muzeum, Praha 1999), jejímž byl hlavním autorem, obdržela cenu Josefa Hlávky v oblasti věd o živé přírodě. Zabývá se studiem kostrových pozůstatků z pravěkých, středověkých i novověkých hrobů a pohřebišť.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné