Etika ve vědě

Tato kapitola je o etice. Chci ukázat, že studium biologie neklade jen požadavky intelektuální, ale také etické. V praxi v biologii nastává etický problém, když se lidé neshodují v tom, zda je správné nebo špatné dělat určitý výzkum. Důležitá slova jsou zde „správný“ a „špatný“. Jsme zvyklí nahlížet na biologický výzkum jako na správný či špatný ve zcela jiném smyslu: správný ve smyslu pravdivý, špatný ve smyslu nepravdivý. Zde tato slova užíváme odlišně: předpokládáme, že neetické chování ve vědě je špatné, stejně jako je špatné lhaní nebo vražda. Právě tak jako ve válce lžeme a zabíjíme lidi, a přitom věříme, že činíme dobře, je mnoho prostoru pro argumenty a pro nesouhlas, zabýváme-li se etikou ve vědě. Nesouhlas, který není nikdy kompletně rozřešen fakty, neboť za důkaz je pokládají obě strany sporu. V této kapitole se podíváme na některá fakta, historii a víry, které konstituují etický argument.

Biologové si jako všichni vědci myslí, že činí svět lepším místem. Role genetiky v moderní medicíně může sloužit příkladem, jak biologické znalosti mohou zlepšit zdraví. Přesto se na biologii a její aplikace někdy pohlíží nikoli s uznáním, ale se skepticizmem. A není to pouze tisk, politici nebo veřejnost, kdo vyžaduje opatrnost pokaždé, když je ohlášen nový výsledek v genovém inženýrství nebo v technikách oplodnění. Činí tak mnozí vědci. Když se ovce Dolly na jaře 1997 ocitla na prvních stránkách novin jako první savec, který byl naklonován z dospělé buňky, její tvůrce Ian Wilmut prohlásil, že nevidí žádný důvod k tomu, aby tato technika byla použita ke klonování lidí. Wilmut reagoval na obavy vyslovené rovněž prezidentem Clintonem v USA, že biologické poznatky mohou být použity nevhodně.

Technika, která může produkovat geneticky identickou farmu zvířat, by také mohla být použita k produkci geneticky identických lidí. Tito lidé předpokládají, že zatímco klonování ovcí může být „správné“, klonování lidí by bylo „špatné“; to je jasné morální tvrzení.

Obavy z toho, co věda může udělat, nejsou vynálezem dnešních médií. Mary Shelleyová stvořila během svých švýcarských prázdnin v létě roku 1816 příběh monstra Viktora Frankensteina. Byla inspirována tehdejší „novou“ chemií, která začala zkoumat a uspořádávat prvky. Tyto prvky byly nahlíženy některými filozofy (např. dědečkem Charlese Darwina Erasmem Darwinem) jako materiální substance života, právě tak jako byly substancí stolů a židlí. S ohledem na nové úspěchy chemie se zdálo být možné, že by manipulace s prvky mohla vést nejen k manipulaci s životem, ale dokonce i k jeho stvoření. Příběh Shelleyové staví na takových ambicích a také na tehdejších idejích o souvislosti mezi elektřinou a životem. Idea, že elektřina má cosi do činění s živými věcmi, byla tehdy veřejnosti odhalena bizarním vědeckým nápadem, při němž již popravení zločinci byli při svého druhu cirkusovém představení popravováni elektrickým proudem. Záškuby a záchvěvy těl naznačovaly, že život by mohl být v nějakém smyslu elektrický; takové ideje byly zkoumány v době, kdy Shelleyová psala svůj příběh. Historie o Frankensteinovi je pozoruhodná nejen svou literární hodnotou, ale také tím, jak přetrvává jako varovný zvon, který má hlasitě zaznít, kdykoli je věda vnímána, že „zašla příliš daleko“. Ze všech věd to je biologie, a zejména oblasti vývoje a genetiky, které jsou nejčastěji označovány nálepkou Frankenstein. Roku 1999, když britské noviny náhle věnovaly masivní a nepřátelskou pozornost geneticky modifikovaným potravinám, přijal slogan „Frankensteinovy potraviny“ dokonce i střízlivý Daily Telegraph. Nikdo nepotřeboval přednášku o literatuře 19. století, aby porozuměl asociacím.

Zmínil jsem Frankensteina, abych ukázal, jak se diskuse nákladů a přínosů může stočit do oblastí, které obvykle pokládáme za „mimovědecké“. Například všeobecně podezřelé chování britských médií ke geneticky modifikovaným potravinám odpovídá právě tak idejím, pokládajícím tyto potraviny za „nepřirozené“, a až příliš zřejmé vazbě mezi geneticky modifikovanými potravinami a velkým byznysem, jako úvahám o ambicích vědy. Ačkoli noviny oddaně publikují detaily o aktuálních vědeckých pochybnostech, které by mohly povstat, jako jsou otázky genů, jež uniknou do divoké přírody a vytvoření „supersemen“, byly to nevědecké aspekty problému, které inspirovaly celostránkové titulky. Byla to příležitost, jak nasadit velké mnohanárodní společnosti nesympatickou tvář: Jak se opovažují vypíchnout naše britské potraviny, připomínaly úvodníky. Mnohem méně zájmu bylo o fakta křížového opylení nebo o to, co vlastně „genetická modifikace“ znamená. Mnoho vědců pohlíží na tento efekt selektivního čtenářského zájmu jako na škodlivé, či dokonce nebezpečné zkreslování, důkaz, že veřejnost toho o vědě ví příliš málo a že masmédia řízená absolventy humanitních oborů jsou nepřátelská nebo jednoduše lhostejná k reálným výsledkům vědy.

Stephen Webster: Thinking About Biology, Cambridge UP

/Přeložil Ivan Boháček/