DAGMAR BRONCOVÁ (ed.): Historie farmacie v Českých zemích

Nemoci sužovaly lidstvo od nepaměti a stejně stará je i práce léčitele. Na začátku bylo a dlouho zůstávalo šamanské zaříkávání a organické prostředky, které – zkusmo užity – naznačovaly, co a při jakém ochoření pacientovi prospívá a co mu škodí. Ani klasici starověké medicíny se svými teoriemi nezbytné rovnováhy základních živlů světa a jim odpovídající rovnováhy čtyř šťáv (humores) těla (černé žluči, slizu, krve a žluté žluči), která měla podmiňovat zdraví organizmu, nebyli příliš vzdáleni šamanským spekulacím, když se pokoušeli svými přípravky dosáhnout nápravy předpokládané nerovnováhy. Už v Řecku se ale objevovali rhizotomové (kráječi kořenů – kořenáři), kteří sbírali rostliny a dodávali je léčitelům. Tak se od 5. do 4. stol. před naším letopočtem vydělovala z léčitelství farmacie.

Se specializovanou farmacií se objevuje i farmaceut, jemuž vytyčuje základní vlastnosti i nezbytné vzdělání Saladin Ferro z Ascoli v polovině 14. století:

Aromatářem (lékárníkem) nesmí být ani chlapec, ani příliš mladý jinoch, ani nadutec, ani marnivec nebo člověk ženám a pošetilostem oddaný. Nechť vystříhá se hry a pití, ať je pilný, umírněný, laskavý a počestný, boje se Boha a vlastního svědomí.

Budiž také řádně vyučen a zkušený ve svém umění, nikoli nováček a nevzdělanec, ježto je mu zacházeti s lidským životem, jenž ze všech pozemských věcí jest nejdražším.

Nebudiž ani chtivý, ani lakomý, ani výstřední milovník peněz. Nechť neprodává nic dráže, než má právo žádati, vždyť je lepší spravedlivý přiměřený výdělek než veliký, vydřený na chudých a provázený jejich kletbou.

Budiž aromatář spolehlivý, rozmyslný a vážný, svědomitý, aby ničeho nepodnikal proti svému svědomí a cti lékařově. Aby nevydával abortiva, jedovaté nápoje, aby sirupy vyráběl z cukru a ne z medu, aby bez vědomí lékaře nezaměňoval léčiva. Nechť odstraní věci, jež zestárly a účinnosti pozbyly. Ať neukládá vlhké byliny nebo kořeny, ježto postupem času hnijí. Též se sluší, aby aromatář rozpoznával správně, chutí i čichem, všechna simpicia (léčiva).

V případě, že by některý mladý a nezkušený lékař chtěl strojiti hrozné a nepříjemné léky, tehdy sám aromatář ať tomu nedopustí a řekne lékaři, aby volil příjemnější a lepší. Konečně je aromatář povinen oženiti se ve svém mládí, neboť učiní-li tak, zkrotne jeho mladost a bude kliden, mírný a počestný, a tak rozkoš přispěje k zdokonalení jeho díla.

Kniha D. Broncové, s níž spolupracovali naši přední historikové farmacie (V. Rusek, A. Dymeš, P. Drábek, M. Lisá, K. Král) přináší po úvodních asi 6 stranách předchozího světového vývoje přehled vývoje farmacie v českých zemích od nejstarších dob do současnosti. Na celkem 174 stranách je vedle textu seznam až na výjimky převážně české literatury k oboru, dvoustránkové souhrny v angličtině a němčině a inzerce firem, které finančně pomohly knihu vydat.

U nás se lékárenství šířilo až do 13. století v klášterech, kde zejména benediktini měli péči o nemocné především a nade vše pozdviženu, a biskup Vojtěch je z Říma v r. 922 přivedl do břevnovského kláštera v Praze. Veřejné lékárny vznikající ve Středomoří (na jihu Francie, jihu Itálie, na Sicílii i na španělském území) v 11. a 12. století jsou v Praze doloženy až ve 13. století. Kniha se pak soustřeďuje na období poparacelsovské, které i v Českých zemích znamená rozvoj lékárenství, botaniky a kořenářství stejně jako alchymických pokusů. Zálužanského Řád apathékářský (1592) přinesl už nejen ceník farmaceutických výrobků, ale i provozní pravidla pro lékárny. Pozornost je v knize věnována lékárnickému náčiní i postavení lékárníka, který až do počátku 20. století byl výrobcem téměř všech léčivých přípravků předepsaných lékařem.

Více než polovina knihy se zabývá vývojem po 1. světové válce, a zejména po roce 1945. Změny přinesl i v českých zemích rozvoj hromadné tovární výroby léčiv, kterému kniha věnuje pozornost od poloviny 19. stol. (Spolek pro chemickou a hutní výrobu – 1856, B. Fragner – 1857 a další).

Na několika místech se objevují i české priority: z nich jmenujme alespoň světově první antibiotikum – anginol (1899 Honl – Bukovský), pelentan k snížení krevní srážlivosti (1944 – Rosický, Petráček, Fučík), český penicilin BF 510 (1945 – Fragner, Koštíř ad.), vistide pro léčení průvodních nemocí aidsu (1996 – Holý), viread zastavující množení a šíření viru HIV (2001– Holý), hepsera proti viru hepatitidy typu B (2002 – Holý), aniž bychom zde mohli uvádět další tisíce patentů našich výzkumníků.

Závěr knihy uvádí črty vzpomínek na některé významnější události ve vývoji naší farmacie a farmaceutického průmyslu i na některé badatele.

Pokud si k osvěžení dáváte kofolu či tonik, pak zde třeba také najdete zajímavé podrobnosti o jejich vývoji a osudu. Snad nakonec něco kritiky: na s. 24 je u spisu o moru popisek, že jde o ukázku z herbáře, a na s. 79 se u formy na odlévání čípků uvádí, že jde o lis na jejich zhotovení. Inu, redakční pozornosti není nikdy dost.