Sexualizace jazyka

Ve dvacátých letech minulého století se J. Baudoin de Courtenay v jedné přednášce zmínil, že pokud jde o staré indoevropské jazyky, živá příroda své rozdíly v pohlaví vnutila lidskému jazykovému myšlení ve formě gramatických rodů, a tím se myšlení sexualizovalo. Pro mužské živé bytosti se vytvořila substantiva mužského rodu, pro ženské rodu ženského a pro mláďata rodu středního. V češtině se to ale brzy zvrtlo – dobře víme, že kočka nemusí být samice. Přesto ve svém názvu latentně něco samičího nese, jak o tom svědčí nejen kočka rysí či kočka lví, ale i „kočka“ lidská, přitažlivá žena.

Jednoduché je to s dvojicemi, které se svým protějškem nejsou ve vztahu vzájemné odvozenosti: muž – žena, otec – matka. Složité to nebude ani s odvozeninami typu tchán – tchyně, švagr – švagrová, vnuk – vnučka, byť za zmínku stojí, že tchán je odvozen od tchyně, kdežto švagrová s vnučkou od švagra s vnukem. Feministky by možná namítly, že nespravedlivě mluvíme o generaci otců, ač tím myslíme rodiče. Můžeme samozřejmě mluvit o generaci rodičů, jenže rodič je maskulinum, ať jde o matku nebo o otce, kdežto femininum rodička je úzce spjato s posláním, jehož se dosud žádný muž nezhostil. Těžko lze žádat v jazyce „rovnoprávnost“. Nejedné ženy se nejspíš dotkne, že pouze mužský rod mají slova idol či génius, na druhou stranu by ji mohlo potěšit, že ženský rod nemají blbec ani opilec.

Zvláštním slovem je vespolné femininum osoba – např. právnická osoba je jednoznačně „asexuální“, tedy rodově bezpříznaková, kdežto osoba v pohádkách bývá spíš ženská, zpravidla nemladá. „Osobo, nešly tudy děti?“ praví se v jedné verzi Perníkové chaloupky a osoba odpovídá vyhýbavě: „Pleju, pleju len…“ Specifikaci pohlaví neobsahuje ani slovo osobnost, nicméně ať jde o muže nebo o ženu, pořád je to femininum, osobnost podivná, nikoli podivný, podobně jako kreatura, filmová hvězda či celebrita. Vedle toho existují pojmenování obourodá, např. choť, sirota, nešika (ten i ta). Tendence k přechylování, a tedy obourodosti dnes vládne také v názvech profesí, i když to občas zní komicky. (Za své profese filoložka a neonatoložka jsme si s kamarádkou vysloužily přezdívku „stonožky“.) Navíc některá povolání ani přechýlit nelze, například kojná svůj protějšek těžko kdy najde. Rodové stereotypy zkrátka byly a jsou součástí evropské kultury. (Slovo a slovesnost 63, 263–286, 2002/4)