Chození s kompasem i bez něj

Mnohé objekty v krajině byly orientovány podle světových stran dávno předtím, než byl vynalezen kompas. Lze předpokládat, že se stavitelé řídili především pravidelným chodem slunce po obloze. Od slova chod (viz starořecké hodos – cesta) jsou odvozeny i staročeské názvy mezních situací sluneční cesty – východ a záchod. Jestliže jazykově vzdělaní padělatelé V. Hanka s J. Lindou napsali „Slyšechu to králi na záchodě…“ měli nepochybně na mysli osobnosti panující na území západní Evropy a nikoli dřepící na hradních prevétech. Otázku, proč se název světové strany později přenesl na místnost, kam člověk zacházel častěji než slunce za obzor, nechť čtenář dořeší sám. Meditovat možno rovněž nad tím, proč analogicky k západu nenazýváme opačnou stranu výpad. Navzdory těmto detailům je však etymologie dvou primárních světových stran zřetelná – slunce vychází nad obzor a opět za něj zapadá. Složitější to bude se severem a jihem.

Staré slovanské sěver (po rozrůznění jazyků séver, síver, siewierz, sjever apod.) znamenalo ve staroslověnštině vítr z levé strany (náš prapředek hledící při obětním rituálu k východu měl sever po levé ruce). Prastaré souvislosti s hrozbou severního větru lze hledat v německém Schauer (liják, hrůza, děs) či anglickém shower (přeháňka, dnes ovšem i sprcha v koupelně). Od severu (ze studené půlnoční strany) totiž přicházely živelní pohromy. Slovanské jug (juh, jih, uh apod.) původně asi znamenalo teplý jižní vítr (odtud význam polední strana) a vše, co tento vítr přináší, např. jihnutí (tání) sněhu, z nějž proudem odtéká juhová voda. Dnešní čeština zná už jen zjihnutí v přeneseném slova smyslu, lze však předpokládat, že i po vyslyšení zjihlého hlasu leckdo „roztaje“. Na severu a jihu má Země póly (viz ř. polos – čep, točna, obloha nebeská, od pelomai – pohybuji se, točím se), s nimiž souvisí jméno hvězdy Polárky, sloužící jako ukazatel severu.

Později, když už orientace podle Polárky nestačila, byl k určování severu vynalezen kompas. Vynechme putování tohoto termínu evropskými jazyky a zmiňme rovnou klíčové latinské sloveso compassare – odměřovat kroky (lat. com – s, passus – krok). Kompas byl tedy ukazatelem kroků, resp. směru. Kdo dnes dostane do ruky kompas, popř. busolu (tj. kompas v krabičce, která původně bývala vyrobena ze zimostrázu neboli buxusu), naučí se určovat azimut, směrový úhel počítaný od severu. K nám se toto slovo dostalo z francouzštiny, jeho původ však hledejme v arabském as-simút – cesta slunce. Příbuzné je i (poněkud zkomolené) slovo zenit, nejvyšší místo sluneční cesty.

Dnes už k chození po hustě osídleném světě nepotřebujeme „com-pass“, stačí pas. Přeskočme zprostředkující němčinu (Pass i Passport) a všimněme si středofrancouzského passe-port, kde passe je imperativ od passer – projít, přejít a port jednak přístav či vjezd, jednak horský průsmyk, hranice. Cestovní doklad jako by svého majitele ponoukal: „Přejdi hranici!“. Obdobně lze vyložit pas ve fotbale či hokeji, byť zprostředkujícím jazykem je v tomto případě angličtina (to pass – přejít, projít) a „přecházejícím“ subjektem míč nebo puk. Principiálně se neliší ani pas v kartách, jímž hráč sděluje, že se nezúčastní hry, tj. „přejde“ situaci (a ta pro něj nadále bude pasé). Námořníci se radují, když se jim do plachet opírá pasát, který jim dovoluje projít (snad ze šp. pasar téhož významu) o krok dále. My suchozemci procházíme leda pasáží (v domě či literárním díle). I pasažér je původním významem vlastně „chodec“ (od fr. passage – přechod, cesta). Přechodem, resp. cestou do české země byl například Náchod, původně hraniční osada na česko-kladském pomezí. Obecné slovo náchod vzniklo z nacházěti (přicházet, vstupovat) a označovalo místo, jímž se „nacházelo“ (vcházelo) do země.