VÁCLAV CÍLEK: Krajiny vnitřní a vnější

Václav Cílek patří k těm několika autorům, kteří často píší o české krajině, mimo jiné i ve Vesmíru (např. 74, 40, 1995/7). Tato kniha představuje výběr Cílkových článků publikovaných v různých časopisech během posledních deseti let, nejpodstatnějším textem v ní je však dosud nepublikovaná stať „Co si pamatuje řeka“, která je věnována loňským katastrofickým povodním. První polovina knihy se, jak autor zmiňuje, týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany; druhá je věnována vnitřním krajinám duše. První polovinu lze tedy posuzovat z pozic přírodovědy, architektury a historie, druhá se s těmito způsoby poznávání míjí – jde spíše o umění, lidskou psychiku, filozofické přístupy a jejich ovlivnění krajinou.

Jednotlivé texty, z nichž je kniha sestavena, byly původně určeny velmi odlišným typům čtenářů. Vedle sebe se ocitají články pro Silikátový zpravodaj, Ochranu přírody, Logos, Analogon, Respekt a Vesmír. Propojuje je autorova osobní zkušenost, schopnost napsat i odborný článek srozumitelně, a v populárním článku naopak vyžadovat čtenářovu pozornost i určitou zkušenost. Knihu nelze číst (a tedy ani recenzovat) podle schématu vhodného pro učebnici oboru. Cílem není shrnutí dosavadních poznatků, ale osobní výpověď o vlastní zkušenosti. Autor si tak může dovolit pohybovat se na tenkém ledě úvah opřených spíše o intuici než o data a vyslovit to, co vědci raději nenapíší (ani ti, kteří by byli schopni to formulovat) a nevědci to zas napsat nedovedou. Prostor pro kritiku „scientistních“ vědců ostatně sám autor zužuje tím, že cituje větu Jiřího Sádla: „Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %.“

Pokud se nějaký významný pojem současného kritického myšlení skutečně nedá studovat bez širšího nadhledu přes řadu vědeckých disciplín a oborů (výtvarné umění, literaturu, hudbu…), které za vědu nepovažujeme, pak je to právě krajina. Je zřejmé, že Cílek prožívá pobyt v krajině velmi intenzivně a léty zkušeností dosáhl výjimečné vnímavosti vůči krajinám „fyzickým“ i „vnitřním“. Jeho mezioborový pohled je pak důsledkem snahy vcítit se do krajiny a pochopit ji, nikoliv výsledkem tlaku grantových agentur a vědeckých institucí. Svoboda tohoto přístupu je podle mého názoru v dnešní době vzácná, a proto hodnotná. Cenou za ni je pak skutečnost, že specialista, který ví o některém aspektu věci více než oněch 5–7 %, je občas ve svém nadšení z pronikavých autorových postřehů vyrušen pocitem údivu či nesouhlasu.

První stať „Geologické základy české krajiny“ obsahuje výklad postavení Českého masivu v rámci Evropy a geologicky pojatý příběh vzniku české krajiny, který je přesvědčivě doveden až ke vzniku dnešní mozaiky tvarů, hornin a vegetace. Každý dílek má v mozaice svůj časový rozměr a své interakce s dalšími dílky. Výsledkem je pak řada proměn. Údiv, či spíše nesouhlas budí autorovo nadšení věnované teorii české kotliny jakožto impaktového kráteru, která se – podle toho, jak já rozumím paleogeografickým poznatkům – jeví jako bizarní.

Zásadní význam pro praktickou ochranu přírody a krajiny má kapitola „Geodiverzita a změny české krajiny“. Geodiverzita je zde stručně definována jako substrátová a morfologická rozmanitost určitého území. Autor dokládá, že v současné krajině ztráta geodiverzity pokračuje, a upozorňuje na možnost, že dobře promyšlená těžební a stavební aktivita může geodiverzitu obohacovat.

Další kapitola se věnuje krajině jako paměťovému médiu v přírodních i kulturních časových měřítkách. Následující stať, která bude z celé knihy asi nejvyhledávanější a nejcitovanější, se týká nejen loňských ničivých povodní, ale (na jejich pozadí) i klimatických scénářů pro Českou republiku a pro celou Evropu. O této problematice toho autor ví nepochybně více než zmíněných 5–7 %. Jeho vhled do historie, beletrie i praktik současných sdělovacích prostředků činí tento text mimořádně věrohodným – do jisté míry jej lze považovat přímo za návod jak se připravit na budoucí klimatické extrémy.

Zejména architektuře, ale i tvůrcům politických rozhodnutí na místní úrovni je věnována stať „Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem“. Na takto pregnantní text o problému by se, myslím, nezmohl žádný architekt, památkář ani „aktivista“. V této kapitole je autorova vnímavost a schopnost převést „dojmy“ na věcný popis nedostižná.

Podobné nadšení ve mně vzbuzuje kapitola o vlivu těžební činnosti na krajinu a zásadách rekultivace. Autor zná každý starý i provozovaný lom minimálně do vzdálenosti 100 km od Prahy a ví, co ta místa pro krajinu znamenají – v dobrém i ve zlém. Snaží se poskytnout návod jak to zlé omezit na co nejkratší dobu a co nejmenší prostor neboli jak prostřednictvím těžební činnosti dosáhnout vysoké geodiverzity i subjektivně příjemné krajiny.

Druhou část knihy – o „vnitřních krajinách duše“ – lze hodnotit měřítky osobního vkusu, zkušenosti, filozofie, náboženství i umění. Její čtení má smysl pro ty, kteří v krajině zažívají intenzivní pocity a touží po tom jim porozumět. Jde o texty snad až příliš různorodé, nicméně nesouhlas s napsaným má pro čtenáře stejnou poznávací hodnotu jako souhlas či souznění. Na rozdíl od některých statí v první části knihy nejde o četbu lehkou.

Obrazový doprovod knihy vytvářejí barevné i černobílé fotografie Hany Rysové a černobílé grafiky Miloše Šejna. Miloši Šejnovi je věnována jedna z kapitol druhé části knihy. Vyplývá z ní, že jeho dílo je mnohem rozsáhlejší než uvedené otisky kamenů, skalních útvarů a kresby minerálních či rostlinných textur a symbolů. Uveřejněný zlomek dává (alespoň mně) jen malou šanci Šejnovu dílu porozumět.

Kniha patřila v r. 2002 k nejžádanějším titulům např. v knihkupectví Academia i jinde. Těší mě a zároveň trochu překvapuje, že tolik lidí cítí potřebu ji číst.