Mozaika

Víme už o 52 Jupiterových měsících

David Jewitt a Scott Sheppard objevili při pozorování osmimetrovým teleskopem na Havaji dalších dvanáct Jupiterových měsíců. Nyní už jich známe 52. Další, padesátý třetí, sice zahlédli, ale zase ho ztratili. Nové měsíce měří od dvou do čtyř kilometrů v průměru a svou planetu obkrouží za 500 až 980 dní. Pohybují se po drahách do vzdálenosti zhruba 25 milionů km.

Vědci se shodují v tom, že tyto měsíce nejsou přímými Jupiterovými potomky, ale patří k planetkám, které si tento obr přitáhl svou gravitací. Jméno dostalo dosud jen 27 měsíců. První čtyři, objevené v roce 1610, které jsou často nazývány Galileovy měsíce, se jmenují Io, Europa, Ganymed a Callisto. Až v 19. století k nim přibyla Amalthea, v první polovině 20. století Himalia, Elara, Pasiphae, Sinope, Lysithea a Carme, v druhé polovině 20. století Ananke, Leda, Thebe, Adrastea a Metis… Už dnes je zástup Jupiterových měsíců nezapamatovatelný – loni jich bylo pojmenováno dalších jedenáct – a jak se zdá, bude hůř.

Změní se tvář americké kosmonautiky?

Ve Spojených státech se připravuje rozpočet kosmických aktivit pro rok 2004. Diskutovalo se o něm ve výboru pro vědu ve Sněmovně reprezentantů. Názory politiků jsou stále ovlivňovány katastrofou raketoplánu Columbia.

NASA žádá od Kongresu 15,5 miliardy dolarů, z toho 7,6 miliardy na vědecký výzkum vesmíru pomocí automatických sond a 7,7 miliardy na aktivity lidí v kosmu. Do výstavby Mezinárodní kosmické stanice by se mělo v roce 2004 investovat 5,6 miliardy dolarů. Některé programy jsou opravdu nákladné: např. na projekt Prometheus (vývoj kosmických nukleárních energetických a pohonných systémů, včetně motorů pro sondy vysílané až na okraj sluneční soustavy) by chtěl NASA v průběhu pěti let vynaložit 3 miliardy dolarů.

Jaký vliv má na tyto nároky nedávná smrt sedmi astronautů? Poslanci zevrubně zvažují, zda by měli vynaložit 3 miliardy na výzkum Jupiterových měsíců, nebo spíš zajistit vyšší bezpečnost lidí v kosmu. A někteří se také ptají: „Nebylo by lepší zaměřit se spíš na rozvoj studia vesmíru sondami bez lidské posádky?“

Vědecký odkaz posádky Columbie

Sedm astronautů se na Zem nevrátilo, ale s nimi nezanikly všechny výsledky 80 pokusů, které byly jejich vědeckým posláním. Řada experimentů při letu STS 107 byla založena na vzorcích, jež bylo nutno přepravit na Zemi k analýze, mnohé však sledovali vědci ze Země během letu. Většina biologických projektů, např. studium růstu krystalů bílkovin, byla pochopitelně zmařena, ale zachovány zůstaly výsledky fyzikálních experimentů a pozorování Země z oběžné dráhy.

Zajímavé výsledky přinesl například program navržený studenty šesti zemí, který zkoumal chování rybek, mravenců, včel, bourců morušových a pavouků. Chování těchto tvorů přenášely kamery na Zemi zároveň s údaji o teplotě a vlhkosti. Při srovnávání s kontrolním sledováním v pozemských poměrech uspělo toto experimentování ze 70 %.

Na bezprostředním, živém přenosu na Zemi bylo založeno jednak studium procesů hoření, vytváření sazí a potlačování ohně, jednak sledování úrovně sluneční radiace.

Pokus MEIDEX (Mediterranean Israeli Dust Experiment) využíval kalibrovanou komoru k sledování procesů v zemské atmosféře, prachu a elektrické aktivity v bouřkových mracích.

Podle badatele z NASA Davida Liskowského bylo asi 50 %, možná však i 90 % údajů z Columbie zachráněno.

Polovina obětí z 11. září 2001 identifikována

Je to hodně, nebo málo? Vždyť převážná část lidí, kteří v New Yorku zahynuli v budovách Světového obchodního centra, se v obrovském žáru proměnila v prach. Přesto se podařilo odhalit totožnost 1465 lidí (celkem jich zahynulo kolem 3000). Z trosek, jichž bylo odklizeno zhruba 1,7 milionu tun, bylo získáno na 20 000 kousků lidských tkání, zubů a kostí. Tradičními postupy soudního lékařství bychom z tak drobných pozůstatků nezjistili vůbec nic, jedinou možností byla analýza DNA.

Osudy lidí bývají spletité, a tak potvrzení smrti asi ve dvaceti případech vyřešilo problém s určením otcovství a pomohlo při řadě pojišťovacích sporů. Mnohdy pomůže i smutná jistota.

Najít ostatky všech obětí se nepodaří, i když američtí odborníci předpokládají, že pokusy najít pozůstatky a identifikovat je potrvají ještě dlouho. Pro pozůstalé jsou jednou za čtrnáct dnů otevřeny laboratoře, aby se mohli přesvědčit, jak se jim soudní medicína snaží vyjít vstříc.

Nedostatečný spánek větší hrozbou, než si myslíme

Dějepis uvádí příklady velkých osobností, kterým stačily tři čtyři hodiny spánku denně. Jsme schopni je napodobit? Výzkum Hanse Van Dongena a jeho kolegů z Lékařské fakulty Pensylvánské univerzity ve Filadelfii před tím varuje. Jestliže spíme méně než šest hodin denně po dva týdny, zhorší se naše duševní schopnosti stejně, jako kdybychom dva dny nespali vůbec. Výzkum byl založen na vyšetřování 48 mladých lidí, u nichž se po dlouhodobém bdění zkoumal stupeň bdělosti a schopnost pozornosti. Významné zjištění je, že tito lidé sami nebyli schopni kriticky si přiznat, do jaké míry se jejich stav zhoršil. To znamená, že při náročné službě například v letectví či ve zdravotnictví může nedostatek spánku nepozorovaně ohrozit pracovní výkon, a tím i bezpečnost řady dalších lidí.

Octomilky si seřizují hodinky podle vůně

Je ráno, přikazuje vůně, je čas létat… Věda v posledních desetiletích odkryla vnitřní hodiny člověka, kdy je „centrální orloj“ našeho organizmu svázán s dílčími hodinami jednotlivých tělesných orgánů. Již před časem prokázala, že si svůj vnitřní čas opravujeme pomocí světla.

Totéž platí i pro řadu jiných živočichů. Nepochybujeme například o tom, že střídání dne a noci řídí vnitřní hodiny psa, hospodářských zvířat, ptáků… Synchronizuje ale aktivitu většiny živých tvorů? Světlo k synchronizaci svých hodin patrně nepoužívají například malé mušky octomilky, které se místo toho řídí vůní. Americký genetik Jeffrey Hall již prokázal, že vůně seřizuje jejich vnitřní hodiny velmi přesně. Izolovaná drozofila zadržovaná ve tmě si své hodiny opraví, jakmile k ní zavane vůně jejích družek.

Ohrožené a opět zachráněné banány

Není to tak dávno, co světem proběhla silně dramatizovaná zpráva, že svět přijde o banány. I nám by to bylo nemilé, ale pro lidi z řady tropických států by to představovalo podobnou tragédii, jako kdyby u nás přestaly existovat brambory.

Banánovníky začala hubit nemoc způsobovaná škůdci, háďátky. Říkalo se, že to vypadá dost beznadějně. Neuplynulo však ani moc času a dovídáme se, že se genovým inženýrům podařilo zvýšit odolnost banánovníků ve východní Africe až o 60 %. Philippe Vain z Velké Británie povolal na pomoc bakterii Agrobacterium tumefaciens a obohatil ji genem z rýže, který tuto plodinu chrání proti škůdcům. Pozměněnou bakterii pak vsadil do malých banánovníků, kde gen „začal úspěšně pracovat“. Konkrétně to proběhlo takto: Howard Atkinson z Univerzity v Leedsu izoloval gen, který je odpovědný za vytváření proteinu cystatinu. Tento protein blokuje enzym, který potřebují škůdci k životu (bez něj hladovějí a nerozmnožují se). Doktor Atkinson si je jist, že enzym neuškodí lidem, protože ho už odedávna konzumujeme v rýži, a té se na naší planetě sní mnoho. Díky vědcům a genovému inženýrství tedy banány budou.

Stvořilo moderního člověka umění vařit?

Do vývoje člověka prý významně zasáhl vynález vaření. Ve škole jsme se ještě učili, že vývoj člověka umožnilo především pojídání syrového masa, které mu dodávalo bílkoviny. Ty pak zkvalitnily stavbu lidského mozku a lidé byli o něco chytřejší. Nyní se ale dovídáme, že při vzniku předků moderního člověka nemělo maso nejdůležitější roli. O zrychlení vývoje lidstva se zřejmě zasloužili už před 1 900 000 lety „kuchaři“, kteří se jako první naučili vařit kořínky a hlízy. Právě vaření umožnilo vývoj člověka, kterého nazýváme Homo erectus. Vše nasvědčuje tomu, že oheň začali lidé využívat daleko dřív, než se dosud soudilo.

Tři američtí antropologové – Richard Wrangham a NancyLou Conklin-Brittain z Harvardovy univerzity a Greg Laden z Minnesotské univerzity – tvrdí, že vařením se lépe uvolňují živiny z potravy. Člověk z vařeného jídla snadněji získal množství živin potřebné k svému vývoji. Nasycení bylo snazší, potravy stačilo méně. Na své si přišel nejen mozek. Člověku najednou stačily menší zuby i menší žaludek. Kuchyně lákala – lidé začali být společenštější, a tím i lidštější.

Mayská civilizace a sucho

Civilizace Mayů v nás dodnes vzbuzuje obdiv. V dlouhém údobí od roku 300 až 900 po Kristu se vyvíjela v tropických pralesních nížinách na území dnešní Guatemaly, Hondurasu, Belize a Salvadoru společenství nezávislých států. Mayové vynikali svým obdivuhodným kalendářem, astronomií, matematikou i svébytným písmem, ale v devátém století se tato velkolepá říše náhle zhroutila. Velká a hustě osídlená mayská města zpustla.

Gerald Haug z Techniky v Curychu si myslí, že zná příčinu. Ve vrtu vrstvou usazenin ve Venezuele odhalil pomocí titanu střídání deštivých a suchých roků. Zvlášť drasticky v těchto končinách zaútočilo sucho v letech 810, 860 a 910. Pro zemědělství zde bylo nepříznivé celé deváté století. (Pozn. red.: Jde spíše o potvrzní než odhalení.)

Proč se však Mayové, kteří uměli stavět kanály, akvadukty a vodní nádrže, nedokázali suchu bránit? Snad v tom svou roli sehrálo přelidnění, problémy se zhoršujícím se životním prostředím a ekonomické potíže.

Hurikány a cyklony bez překvapení

Hodně lidí u nás si při nedávných povodních zažilo své. Lékaři připomínají, že by postižení neměli brát na lehkou váhu ani možnost, že se následky povodně projeví na jejich duševním zdraví až později.

Přitom mnohde ve světě bývají živelné pohromy nesrovnatelně krutější, než byla povodeň u nás. Vzpomínáte si třeba na hrůzu hurikánu Mitch, který udeřil na Střední Ameriku v roce 1998? Zaútočil z oceánu nejprve na Nikaraguu, kde bylo 3500 mrtvých nebo pohřešovaných a 725 000 lidí, kteří ztratili domov. Pokračoval do Hondurasu (14 000 mrtvých nebo zmizelých), San Salvadoru (370 mrtvých nebo zmizelých, 50 000 lidí bez přístřeší), Guatemaly (28 zbořených mostů a zničená úroda na polích). Vyčerpaný skončil v Mexiku, kde zahynulo 6 lidí a tisíce jich byly evakuovány.

Jedna jediná tropická bouře – a tolik neštěstí! Přesto, jak už to na světě bývá, přinesla i jeden klad. Vyprovokovala americké vědce, aby se znovu sami sebe zeptali, zda lidé musí zůstat tak bezmocní. Hurikánu neporučíme, ale vědci by možná mohli určovat spolehlivě jeho příchod. Randal Updike dodnes cítí svou tehdejší beznaděj, když Mitch topil a pohřbíval lidské životy. (A nejde jen o Ameriku, stejně zle bývají cyklonem postiženy Bangladéš a Indie.)

Tři obří americké státní instituce (Americká geologická služba, Úřad pro výzkum oceánů a atmosféry a NASA) se nyní rozhodly, že dají dohromady své nemalé síly i prostředky, aby zachránily tisíce obyvatel států, kde tropické bouře zabíjejí rozvodněnými řekami a sesuvy půdy. Pomocí nejnovější techniky, zvláště umělých družic Země, se pokusí vytvořit systém, který by varoval ohrožená území před příchodem bouře přinejhorším jeden až dva dny předem (to už by na evakuaci stačilo). Přírodní živly člověk nezvládne, ale uniknout by jim už dnes při dobré vůli mohl.

Vláda Spojených států poskytla první miliony dolarů, aby metoda předpovědi příchodu hurikánů byla ověřena při ochraně středoamerických zemí – Portorika, Dominikánské republiky a Haiti.

Války o vodu

Když se před nepříliš vzdálenou dobou začaly objevovat prognózy, že se války příštího světa povedou především o vodu, znělo to dost nevěrohodně. V rozsáhlých oblastech planety je však žehrání na nedostatek vody stále častější a nelze vyloučit, že se temná budoucnost blíží.

Obavy vzbuzuje indický projekt vodní sítě, která by uhasila žízeň jižních států Indie a zároveň omezila potřeby jejich sousedů. Koncem loňského roku indický předseda vlády prohlásil, že se zajištění dostatku vody stane státní prioritou. Největší indické řeky by měly být propojeny, aby se voda ze severních horstev dostala do jižních a východních států Indie. Hydrologická mapa státu by se výrazně změnila. Čtrnáct přítoků Gangy a Brahmaputry by soustavou kanálů a přečerpávacích stanic předávalo za vteřinu 1500 m³ vody na jih. Vyžádalo by si to 300 nových zdrží a 1000 kilometrů kanálů. Zaplaveno by bylo 8000 km² půdy a ze tří milionů lidí by se stali bezdomovci.

Jde o největší projekt tohoto druhu na světě, přišel by na 70 až 200 miliard dolarů. Dílo by se stavělo 14 let. Indičtí oborníci už v USA lobují v okolí prezidenta Bushe, aby podpořil jejich půjčku od Světové banky. Projekt podporují všechny velké indické politické strany, a přesto se odpor vůči projektu vzmáhá i v Indii. Ministr vodních zdrojů Ramaswamy Iyer v únoru označil program za arogantní vůči Bangladéši. Oba státy se dostaly do sporu o vodu už v roce 1974, kdy Indie postavila na Ganze v blízkosti hranic velkou přehradu. Bangladéš se obává, že bude poškozeno životní prostředí zejména v oblasti rozsáhlé říční delty. Krom toho podle smlouvy z r. 1996 nesmí Indie přítok Gangy do Bangladéše omezit.

Zastánci programu doufají, že by mohli zavlažit 35 milionů hektarů půdy a vyrábět 34 000 MW elektřiny (třetinu by však opět „spolkly“ přečerpávací stanice). Ministr Iyer připomíná, že nejlacinější vodou je zpravidla voda ušetřená. V Indii ale zatím tři čtvrtiny vody z monzunů odplynou bez užitku do moře. Ochránci přírody zase varují před tím, že při různých převodech vody by znečištěné toky zamořily řeky, které jsou dosud čisté.

Bakterie a houby ohrožují jeskyni v Lascaux

Jeskyně v Lascaux (ve francouzském departmentu Dordogne) je nepochybně nejznámější ze všech, v nichž obdivujeme malby zhotovené prehistorickým člověkem. Přesněji řečeno dnes už je neobdivujeme, známe je jen z reprodukcí v knihách o umění. Proslulý komplex v Lascaux, objevený v září 1940, musel být o 23 let později pro veřejnost uzavřen a vše nasvědčuje tomu, že i další, později objevené a méně frekventované jeskyně uvidí na vlastní oči pouze pečlivě vybraní odborníci, jejichž úkolem bude malby zachránit.

Kolem paleolitické „Sixtinské kaple“, jak se začalo jeskyni v Lascaux říkat poté, co ji UNESCO zařadilo mezi nejchráněnější světové unikáty, propukla panika v roce 1963, když se přímo na obdivuhodných malbách začaly objevovat zelené řasy, a dokonce bílé skvrny. Pochopitelně byli povoláni biologové a po použití speciálních antibakteriálních roztoků se zdálo, že je jeskyně „vyléčena“. Brzy poté však odborníci z Výzkumné laboratoře v Champs zjistili, že uzdravení bylo jen dočasné.

To už ale byla jeskyně uzavřena a bylo rozhodnuto, že její stav vyžaduje mimořádnou péči. Podlaha byla napuštěna roztokem, který se už osvědčil jinde, teplota v jeskyni byla snížena a stabilizovala se i úroveň oxidu uhličitého. Do jeskyně směli vstoupit denně nanejvýš čtyři návštěvníci – samozřejmě pouze odborníci – a i těm se podrážky na botách napouštěly zmíněným roztokem.

„Jeskyně v Lascaux je nejpřísněji střežený objekt tohoto druhu ve Francii,“ prohlásila Isabelle Pallotová-Frossardová, ředitelka laboratoře odpovědné za ochranu objektu. Badatelům rovněž neušlo, že u vstupu do jeskyně najednou vyrostly jakési podivné lišejníky. Nebylo jich sice mnoho, ale musely pryč.

V roce 1996 se přikročilo k změnám všech technických zařízení umístěných u vchodu do jeskyně: „Jsou zastaralá,“ prohlásil znalec Jean-Michel Geneste. Poukázal rovněž na to, že v letech 1949 až 1958, tedy v době, kdy si na kresby v Lascaux ještě mohl vystát frontu kterýkoli turista, došlo k řadě neblahých zásahů do samotné jeskyně. Vchod byl rozšířen, zničena byla původní podlaha, bylo postaveno schodiště a jeskyně byla klimatizována.

Zastaralá klimatizace byla později vyměněna za moderní, řízenou počítači. Počet lidí pracujících přímo v jeskyni byl omezen. Uvnitř se smělo pracovat jen šest měsíců do roka a pouze osm hodin denně (střídaly se tam směny po dvou lidech na dobu maximálně čtyř hodin). Záchranné práce trvaly tři roky a byly dokončeny v dubnu 2001. Jenže hned v červnu téhož roku došlo k nové kalamitě – na podlaze a na spodní části fresek se začala poměrně rychle šířit plíseň. Tu se sice podařilo rychle odstranit obyčejným vápnem, ale zase jen na krátký čas. Tyto houby jsou spojeny s bakterií Pseudomonas fluorescens, která se jimi živí. Bakterie sice pozřou svou dávku plísně, ale stačí, aby přenesly nepatrný zbytek, a hned opět vyroste nová kolonie. Už prý brzy bude k dispozici přípravek, který dokáže růst těchto plísní omezit, ale nedokáže ho zcela zastavit.

„Právě těmito opatřeními, jejichž cílem bylo ochránit Lascaux před všemi nebezpečími, se vážně narušil ekologický systém v jeskyni,“ shrnuje situaci I. Pallotová-Frossardová. „Nasazení neobyčejně agresivních přípravků vyhubilo většinu bakteriálních škůdců, ale ti nejodolnější, kteří zásahy přežili, se nadále množí a sílí.“

Představuje tato situace začátek katastrofy? I. Pallotová-Frosardová si to nemyslí, připouští však, že poslední záchranné práce paradoxně situaci v jeskyni zhoršily. Velkým problémem jsou i rozměry jeskyně: Lascaux je dlouhá několik desítek metrů, vysoká jen čtyři až pět metrů a má šířku necelé tři metry. Další podobné, byť ne tak známé jeskyně, jejichž stěny rovněž zdobí prehistorické malby, se potýkají s podobnými problémy jako Lascaux, ale jsou ve výhodě, protože mají větší rozměry. K tomu, jak celá tato záležitost dopadne, se zatím ani odborníci neodvažují vyjádřit. Připomeňme ještě, že tyto jeskyně už dávno nejsou předmětem zájmu kunsthistoriků, ale že o ně pečují týmy složené z geochemiků, geologů, mikrobiologů a speleologů.

Jedno je už nepochybné. Zatímco špičkoví vědci bádají jak navrátit jeskyně do stavu, v němž byly objeveny, veřejnost se bude muset spokojit s jejich napodobeninami. Neplatí to pouze pro Francii. Od roku 2002 je už i španělská Altamira přístupná pouze omezenému počtu odborníků, zato její repliku jen v posledním roce shlédlo přes půl milionu návštěvníků.